Tak konečně. Přežili jsme letní měsíce a na konci srpna jsme opět vyrazili do Řecka. Čekaly nás tam dva tradiční týdny v Egejském moři. A protože byl konec srpna, tak v moři skoro tropickém a teplém – však taky je Egej na stejném rovnoběžce jako Tunis.
Týden první
Jako obvykle jsme vyrazili v pátek letadlem do Athén, autobusem do Pirea a trajektem na náš milovaný Poros. Loď nás tam měla čekat až druhý den, a tak jsme si na jednu noc v Porosu zamluvili pokoj v hotelu Dimitra.
No co vám mám povídat. Klimatizovaný pokoj s koupelnou, výhled na průliv, snídaně na terase… prostě nádhera. Ráno jsme se odhlásili z hotelu a vedle trajektového přístavu jsme hned narazili na Meret, kterou zrovna připluvší posádka připravovala k předání.
No nebyli jsme moc nadšení. Natržená gena, prošláplá podlaha v kajutě, uklizeno nic moc a hlavně uražený kus kormidla, jak někde u Peloponésu nasedli na dno.
Takže to tu ranní nádheru značně pokazilo. Ale co se dá dělat – na moři to prostě občas nejde jak by si člověk přál. Teď jenom vyzvednout posádku a vymyslet, jak to všechno dát zase do pořádku.
Vypluli jsme společně se Skipřenkou do porosského průlivu (na motor, nefoukalo), zamávali Vangelisovi a zamířili směrem k Hydře a do hyderského průlivu, kde na nás už netrpělivě čekala posádka. Cestou jsme se vykoupali a já jsem hlavně zkontroloval to kormidlo – no pěkný kousek ho chyběl.
Posádka – Bianca, Adrian a jejich dva synové, Timothy (15) a Luis (5) na nás mávali na pobřeží Attiky skoro přesně naproti přístavu Hydra. Hodili jsme kotvu, posádka se nalodila a Meret s námi rozvážně (už na plachty) vyrazila do zátoky Skindos, na ostrově Dhokos.
Zátoka Skindos je veliká a přívětivá, voda byla teplá – takže hned všichni koupat včetně Luise, který sice ještě neuměl plavat, ale s pomocí kruhu a rukávků to zvládl hravě.
Mně osobně se přihodila zajímavá příhoda – když jsem stál u břehu na vodě v písku, chytila mě chobotnice za palec u nohy! Oba jsme se děsně lekli, chobotnice vystřelila pryč a nechala po sobě jen oblak tmavého inkoustu. A pak už jen noc a hvězdy.
Druhý den jsme pokračovali směrem na Spetses. Bianca a Adrian tu totiž slavili malé výročí. Na lodi nedaleko Spetses se před dva a dvaceti lety seznámili. Adrian tu tehdy pracoval jako stevard – on je totiž původním povoláním důstojník Královského námořnictva – tedy originál námořník Jejího Veličenstva.
Vanula svěží bríza, jak bylo letos v Egeji zvykem a tak jsme krásnou plavbou pod plachtami dosáhli Spetses. Přistání ve starém přístavu jsem zavrhl hned a zacouval s lodí ke trajektovému vnějšímu molu. Je otevřené ze všech stran a vždycky to tam vlní. Vlnělo to zase. Zavelel jsem rozchod, posádka se rozprchla vzpomínat na mládí a my jsme si se Skipřenkou udělali procházku. Pak jsme zasedli na kafe na dohled Meret, protože to pořád slušně vlnělo.
Když jsme se zase sešli na lodi, vyrazili jsme východním kursem na Hydru, do zátoky Nikolaos, jedné z našich nejoblíbenějších. Nebyli jsme tam sice sami jako v červnu, ale i tak tam stálo jen pár lodí a písečná pláž udělal oběma klukům velkou radost.
Další den obeplouváme Hydru – fouká asi deset uzlů a natržená gena si nevede nejlépe. Ve větru se díra navíc zvětšuje a tak jsem rád, když bríza přes den slábne. Naším cílem je Poros, návštěva u Vangelise, kde chceme genu nechat zašít.
Na Porosu sundáváme genu a Vangelis ji ještě ten den opravil – až do konce sezony už pak byla gena bez problémů. Večer jdeme na večeři – kam jinam než k Michalovi. Je to tradičně dobré a Michal je zábavný jako vždy. V noci je hodně horko.
Ráno jsme se Skipřenkou nasadili opravenou genu, já promazal lodní záchod (nebylo to bez dramatu – nemohl jsem si vzpomenout, jak se tam vrací jedna destička) a v poledne jsme vypluli do Epidhauru.
Jenže Egej rozhodla jinak. U Methany zdechnul vítr zcela a úplně a tak jsme narychlo změnili plán – Aegína a pláž v zátoce Pighros. Noc byla klidná a hvězdy úchvatné.
Ráno po nezbytném vykoupání jsme vypluli směrem k ostrovu Agistri – v očekávání sladkovodního bazénu, kafe frapé, lehátka a dalších patřičně lenošivých činností. Cestou jsem se však ještě stavili na Želvím ostrově.
Mezi ostrovy Agistri a Aegina leží pásmo mělčin, v jejichž srdci vystupuje na povrch písečný ostrov Metopi, přezdívaný Želví, i když jsme tam zatím želvy neviděli. Omývají ho mělké, průzračné a teplé vody, a pro šnorchlování je to jedno z nejhezčích míst v oblasti. Zatím každá posádka si koupání pochvalovala a ani Bianca, Adrian a oba kluci nejsou výjimkou. A tak jsme se koupali a koupali, tak, jak je to v Řecku prostě nejlepší.
Po pozdním obědě jsme vytáhli kotvu a zamířili k Agistri. Tam jsme v klidu chytili místo a mohli tak v dokonalém dni pokračovat u bazénu studia Meltemi. Slunce pálilo, my pili kafe frapé, máčeli se v bazénu… prostě jachting, jak má být.
Dokonalý den byl korunován večeří, na kterou nás posádka pozvala a která byla neméně dokonalá.
A byl tu čtvrtek, den kdy bylo nutné doplout k výchozímu místu k finálnímu útoku na Athény. Předpověď vytrvale slibovala na pátek silný vítr severák, tedy Meltemi. S tímhle větrem máme v Saronském zálivu bohaté zkušenosti. Abychom se nazítří proti němu do Athén dostali nějak rozumně, musíme se den před tím dostat co nejvýše na sever.
Časně z rána jsme tedy vypluli z Agistri, dopoledne jsme se ještě zapotápěli u Želvího ostrova a pak zamířili k severu, k ostrovu Salamis. Ano – k tomu stejnému ostrovu, u kterého kdysi Řekové na hlavu porazili perskou flotilu v proslulé bitvě u Salamíny a tím už napořád zastavili perské výboje v Řecku.
Cestou se pěkně rozfoukalo a Meret zčerstva plula až k Salamíně. Vlny a vítr nás donutily hledat kotviště více na západ, v krytu ostrova – což nebylo bez zajímavosti, protože průvodce se o těchto místech nezmiňuje a námořní mapy Navionics mají značné nedostatky. Například jsme podle mapy pluli vedle velikého kamenu, ve skutečnosti tam však nebyl. Modlil jsem se, aby to někde nebylo naopak.
Ale kotva držela dobře, skála nás kryla a tak se poslední noc na moři, i když jsme drželi hlídky, vydařila. Druhý den ráno fičela pětadvacítka od Athén, ale protože jsme byli dostatečně vysoko na severu, mohli jsme jet ostře na vítr přímým kursem. Byla to krásná plavba a Egej se s naší posádkou loučila více než důstojně. Trvalo to jen pár hodin a byli jsme u Zea maríny v Athénách, v místě, kde měli marinu již staří Řekové. Poslední večer byl ve znamení večeře na břehu a smutného balení. Posádka byla smutná a nám bylo také líto, že končí. Byla to s nimi moc fajn plavba, na kterou budeme určitě rádi vzpomínat.
Skipřenka doplňuje:
K této plavbě se řadí jeden náš nový poznatek. Luis byl zatím naším nejmladším členem posádky – pětiletý kluk a zcela neplavec. Bude ho plavba bavit? Zabaví se sám nebo bude vyžadovat pozornost dalších členů posádky? A co koupání a pobyt v kokpitu během plavby? Nebude odmítat vestu? Již před vyplutím jsme doporučili rodičům mu koupit záchrannou vestu jeho velikosti, na Meret tak malé nemáme. Vestu měl na sobě jednou, přece jen bylo horko a dost ho omezovala v pohybu, ale během všech plaveb měl v kokpitu na rukou nafukovací rukávky zcela bez řečí. Kdyby byla plavba během týdne někdy náročnější, věřím, že by si bez řečí vzal na sebe vestu nebo zůstal v podpalubí. Ocenili jsme, jak je schopen se sám na dlouhou dobu zabavit s dvouma plyšákama – Malinou a Ostružinou (oba to byli medvídci J). Sice oba plyšáci prošly během plavby dobrodružnými peripetiemi jako například několikeré oběšení na lodních lanech, ale nakonec se usmířily a dokonce jim Luis chystal i lodní svatbu. Stejně tak si velmi vyhrál i s papíry a pastelkami. Ukázal se také jako zdatný kormidelník, i když neviděl přes kormidlo před sebe, bravurně zvládal kormidlovat podle kompasu. A samozřejmě učení uzlů bylo také vítanou zábavou. Co se koupání týče, měli jsme nejprve strach, jak se s kruhem a rukávky dostane po meretím žebříku z a do vody, ale i to zvládl bravurně s případnou malou pomocí rodičů. Je také nutno říci, že plavba s tak malým dítětem byla pohodová zejména díky výchově, které se mu dostalo od rodičů a staršího brášky. Všechna čest.
Týden druhý
Ráno nás Bianca, Adrian, Timothy a Luis opustili a my si připadali opuštění. Ale netrvalo to dlouho. Další posádka dorazila vzápětí. Dvě partnerské dvojice Jirka s Ivetou a Standa s Lenkou. Hned jak se nalodili, udělal jsem bezpečnostní školení a vypluli jsme. Standa při nalodění poněkud neuctivě utrousil, že Meret je krcálek (do té doby plul jednou na nějaké 45 stop dlouhé lodi) a nevyplatilo se mu to. Neptun ho potrestal.
Na moři pořád foukalo poctivých 20 uzlů a i když jsme pluli po větru, podbíhaly nás pěkné vlny. Standa zmlknul, začal se dívat do země a kategoricky odmítl návrh, že bychom pokračovali noční plavbou až na jih Hydry. No Neptun se zastal Meret a stihl Standu mírnou mořskou nemocí. Ale protože jsme nechtěli nikoho trápit, bylo o cíli rozhodnuto – jih Aeginy, zátoka Pighros.
Těsně před setměním jsme byli na místě. V zátoce bylo dost lodí a značně rozšířený způsob zdejšího kotvení, kotva-břeh bez ohledu na vítr, zašněruje zátoku napříč několika řetězy tak, že i když by se vešlo do zátoky více lodí, mají velký problém mezi křížem natažené řetězy slušně hodit kotvu. No nicméně se po chvíli povedlo a i když jsme stáli daleko od břehu, stáli jsme docela dobře.
Pak se setmělo. Věděl jsem, že ve stejný den bral v Athénách loď Pepa Horešovský, se kterým jsme se potkali už červnu právě v téhle zátoce. Byli jsme domluveni, že když to vyjde, sejdeme se zase. Ale tma už byla tmoucí, a tak jsem si myslel, že to Pepa nestihl.
Asi v deset se za námi objevila poziční světla. Katamarán. Pomalu nás obeplul a zamířil přímo do míst, kde jsme měli hozenou kotvu. Z přídě jsem na něj zablikal a anglicky volal, že pluje přímo nad naší kotvu. Ze tmy se ozvalo opatrné: „Ty vole, to jsi ty Jardo?“ Pepa dorazil.
V rádiu jsme se pozdravili a hned zkonzultovali náš plán, dojet do Monemvasii, která se nachází na jihu Pelopnésu. Pepa nám ze zkušenosti popsal po rádiu situaci na jihu Pelopnésu tak, že jsme Monemvasiu zavrhli. Přeci jen by to bylo pro prvoplavce, kterými polovina posádky byla a druhá polovina měla jednu plavbu, příliš velké sousto. Na další den jsme zvolili cíl náhradní, Nikolaos, Hydra.
Ráno jsme ještě navštívili Pepův katamarán a pak na zadní vítr vypluli směrem k Porosu. Pepa nás následoval, ale díky tomu, že jsme zvolili výhodnější trasu, byli jsme u vjezdu do porosského průlivu stejně jako oni. Pak jsme se rozdělili a už jsme se ten týden nesešli. My jsme stále na plachty dopluli až k jihu Hydry, kde jsme v zátoce Nikolaos hodili kotvu. Noc byla klidná, o mírné vzrušení se postarali jen dva rybářské čluny.
Na další den jsme stále na plachty vypluli směrem ke Spetses, ale tentokrát bylo naším cílem Porto Kheli. Obrovské přírodní okrouhlé a kryté kotviště, kde jsme ještě nebyli.
Proklouzli jsme s Meretkou vjezdem a vpluli do velkého vnitřního bazénu, kde kotvila spousta lodí. Místo jsme našli u mola po levé straně. Dno bylo písečné s bahnem a kotva držela velmi dobře – byl jsem tomu rád, na další den byly hlášeny bouřky.
Večer byl ve znamení volné zábavy a večeře na břehu a my se Skipřenkou jsme jej absolvovali v krásné restauraci přímo na břehu zálivu – skoro jsme si ve vodě máčeli nohy. Porto Kheli se ukázalo jako moc pěkné místo a určitě se sem ještě někdy podíváme.
Druhý den ráno bylo zataženo a od Peloponésu šly slíbené bouřky. V deset dorazil silný déšť a tak jsem se rozhodl vyplutí odložit. Šel přes nás ukázkový frontální systém a jižně od nás docela silná bouřka. Vzhledem k tomu, že za frontu bylo jasno, vypluli jsme hned jak nás bouřka přešla. Cílem byl Leonidion – malé městečko na Peloponésu, kdysi prý sídlo spartského krále Leonida.
Bouřka zvedla docela slušné, asi metr vysoké vlny a vítr z předoboku nás hnal směrem k cíli. Byl to krásný úsek trochu náročnějšího jachtingu – jen jsem se neustále bál o genu. Ale vydržela.
Jak jsme se blížili k pevnině, vítr sílil. Zdejší pobřeží peloponéského poloostrova tvoří vysoké hory a k větru danému tlakovou poruchou se přidávali větry katabatické. Když jsme, již bez plachet, připlouvali k Leonidionu, fičelo z hor poctivých třicet pět uzlů. Bylo jasné, že zajíždění nebude bez zajímavosti.
Přístavní bazén v Leonidionu je orientován tak, že se do něj vjíždělo s větrem v zádech a pak se muselo doprava a zacouvat na kotvu zádí k molu – tedy s větrem z boku. Vyhlídka nemilá. Naštěstí hned za vjezdem bylo vpravo volné místo u takového hodně rozbitého mola. Stála tam už jedna loď, ale pro nás místečko tam ještě bylo. Znamenalo to hned za vjezdem točit vpravo a bokem přistát. Bleskově, protože bylo jasné, že silný vítr z kopců nás okamžitě odfoukne pryč.
Tady se ukázalo, jak velice se hodilo nekonečné cvičení ve dne v noci na kurzu RYA ve Skotsku a na zkoušce na Yachtmastera. Přesně jsem totiž věděl co a jak.
Na celý manévr byl jen jeden pokus, ale věřil jsem si. Klíčové bylo vysadit na první pokus člověka na molo, který založí zadní vyvazovací lano. Kdo to bude, bylo jasné – jen Skipřenka měla stejný kurz RYA jako já a věděla, co má dělat.
Celý manévr měl dva klíčové okamžiky – zastavit loď těsně u mola, aby mohla Skipřenka vystoupit. Muselo to být rychle, protože vítr vezme loď okamžitě pryč. Druhý klíčový okamžik byl, aby Skipřenka rychle chytila zadní pachole na molu – opět ze stejného důvodu – aby nás vítr neodfoukl. Dál už to měla být brnkačka.
Pustil jsem se do nájezdu. Aby Meretka držela v tom vichru stopu, musel jsem jet rychlostí tři uzly – šikmo proti betonovému molu. Vypadalo to dost dramaticky a posádka koukala dost vyjeveně. Najel jsem k molu a na plný plyn zabrzdil.
„Teď“ zařval jsem na Skipřenku, která přesně a správně vyskočila z lodi. Bohužel na břehu se rojili jachtaři z druhé lodi ochotni pomoct, jenže ti vůbec nevěděli co mají dělat. Takže zatímco Skipřenka zakládala lano na pachole, já jsem se slovy thank you thank to all snažil odhánět pomocné ruce. Konečně Skipřenka ukázala, že lano je založené a já mohl zařadit vpřed. Nekompromisně jsem pod plynem opřel loď o zadní úvazové lano a točil skoro plnou pravou. A violá… Meretka poslušně začala stáčet příď proti větru a poslušně se usadila u mola jako by se nic nedělo. Celý manévr trval asi 15 sekund a bylo to na chlup. Víc času nebylo. Posádka nacpala mezi nás a molo všechny fendery co jsme měli, já vyladil kormidlo a otáčky tak, aby se trup vůči molu nehýbal, zaaretoval kormidlo a šel vyvazovat.
Založili jsme přední lano, přední spring, zadní spring a radší ještě jeden zadní úvaz a stáli jsme. Vítr si mohl dělat co chtěl, na nás byl krátký. A taky že si dělal, co chtěl. Loď se jen na holý stěžeň nakláněla přes pět stupňů, a co nebylo pevně uvázané, letělo pryč.
Hned jak jsme se zkonsolidovali, vyrazili jsme na břeh na kafe a na procházku. A stálo to za to. Leonidion má neuvěřitelně dlouhou a neuvěřitelně krásnou oblázkovou pláž, kde navíc nebyla skoro ani noha. Courali jsme se po ní a nemohli se těch krásných oblázků nabažit. Došlo i na houpací síť a na drinky na pláži. Posádka byla tak nadšená, že jsem rozhodl ještě i další den se dopoledne koupat a odplout až odpoledne. I tak se nikomu moc odplouvat nechtělo.
Jak již bylo řečeno, na druhý den jsme vypluli odpoledne. Podle předpovědi měl foukat jižní vítr do 15 uzlů, odpoledne a večer se změnit na severní. Zamířil jsem proto k ostrovu Spetses na jeho jižní stranu do zátoky na kotvu, kde jsme měli být na severní vítr kryti.
Jižní bríza nás skutečně velice pěkně přivála ke Spetces a odmlčela se. My jsme si našli krásnou opuštěnou zátoku a spustili kotvu. Večer byl nádherný, opět krásné koupání a šnorchlování, západ slunce za Peloponésem také. Ale po západu slunce to začalo.
Vítr se poslušně změnil na severní a zesílil. To nám nevadilo – byli jsme ze severu podle plánu krytí a vítr, který k nám pronikal, pouze směroval záď ze zátoky ven. Co jsem však nečekali, že z jihu přijdou vlny. A začalo rodeo. Vítr nás poryvem otočil zádí na jih a jakmile poryv polevil, začaly nás vlny stáčet zpátky. Výsledkem bylo že loď se točila střídavě zádí a bokem na vlny. Na postelích v salonu se nedalo udržet, co mohlo spadnout spadlo. Vítr zesiloval a vlny bytněly – někde u jihu Peloponesu to muselo pěkně fičet. A my v tom tančili jak na koridě.
Drželi jsme hlídky – v kokpitu se stejně usnout skoro nedalo, protože hned jak byla loď bokem, letěl člověk málem dolů. Několikrát jsem byl přesvědčený, že kotvu vlečeme a několikrát jsem již byl skoro rozhodnutý vyplout na otevřené moře… ale nakonec jsme to vydrželi do rána.
Ráno se vše trochu uklidnilo a tak jsem si vlezl do vody podívat se na kotvu přesvědčený, že za ní uvidím stopu vyrytou do dna. K mému překvapení se ani nehnula. Byl jsem rád, že jsme koupí nové kotvy a řetězu evidentně vsadili na správného koně.
A to už byl předposlední den. Přepluli jsme na mírný severák do zátoky Skindos na Dhokosu, kde jsme strávili poslední noc. Pak už jen přeplutí na Poros (cestou jsme závodili s padesátkou a vyhráli!), tradiční večeře u Michala a … a konec.
V sobotu trajekt a letadlo domů. A to byl závěr našich letošních dobrodružství s Meret.
Momentálně – 7.11. je již Meret na suchu a my se nemůžeme dočkat příštího roku, jaké s ní zase zažijeme dobrodružství.
