Tři týdny v Egeji

Týden první

Tak tak jsme se stačili oklepat z našeho skotského dobrodružství, když přišel začátek června, a s ní plavby s Meret v Řecku. Těsně před odjezdem taky dorazila moje RYA Yachmtaster licence, takže jsem mohl za dalším dobrodružstvím vyrazit patřičně na sebe hrdý.

Vyrážel jsem tentokrát sám, bez Skipřenky. Původně jsem měl mít posádku, ale ta na poslední chvíli ucukla a nepovedlo se nikoho sehnat. Letěl jsem tedy do Egeje s tím, že Meret přeberu v Lavriu (kde skončila po předchozí plavbě) a přepluju jí na Poros, kde strávím týden údržbou, pojídáním zmrzliny a koukáním po řeckých slečnách. Dopadlo to nakonec ale všechno jinak.

Na přestupu v Bělehradu mi dorazila SMS od kamaráda Lukáše, že mají se ženou v práci všeho dost a že si chtějí udělat dovolenou. A jestli můžou přiletět za mnou. Na jasně že můžou!

I nastalo zběsilé zjišťování letů a shánění letenek. Nakonec se jim povedlo koupit u Aegean Airlines na neděli dva lístky, ne tedy úplně levné, nicméně alespoň přímé, bez přestupu.

Já jsem mezitím bez problémů dorazil do Athén a následně pak taxíkem do Lavria. Ten taxík mě trochu mrzel, stál 55 EUR a měl jsem jet radši autobusem. Ale protože jsem měl  na zádech pětadvacet kilo a přes rameno dalších deset, a v Lavriu jsem nikdy nebyl, měl jsem hrůzu, že to celé potáhnu od autobusu kdoví kam, hlavně proto, že v Lavriu jsou maríny dvě a já neměl tušení, do které loď vlastně dorazí.

Taxík mě vyklopil u jedné z těch dvou marín v pátek v pět odpoledne, já jsem si zalezl do stínu na lavičku a snažil se dovolat posádce, abych zjistil, kam vlastně připlují. Ale kapitánka měla nedostupný telefon a tak jsem seděl, čekal a pekl se v horku.

Nakonec kolem osmé připluli, uklidili loď a dokonce mě s sebou vzali na večeři. Ostatně, byla to velmi zajímavá posádka – měli s sebou dva vozíčkáře a před nimi jsem smekl. Protože loď je vysoce bariérový prostor, navíc neustále v pohybu a pohybovat se v ní je složité i pro člověka zdravého. Slíbili mi nějaké psaní na Krásu jachtingu a tak doufám, že se o nich dočtete víc.

Druhý den ráno posádka opustila Lavrio a protože nechali loď v perfektním stavu, strávil jsem den couráním po městě, čtením a drobnou údržbou. Na lodi  jsem také zkontroloval nový řetěz, zjistil, že lukna je opravdu prasklá a vyzkoušel jak motor hází nebo nehází. Předchozí kapitán, ještě před těmi co jsem je střídal, byl s lodí u Turecka a dost si stěžoval na spoustu věcí.

Motor skutečně vypadal, že trochu vibruje, hloubkoměr nefungoval, kotvení s novým řetězem jsem nemohl vyzkoušet, slaná voda měla prasklé těleso čerpadla a spínač bilge pumpy fungoval na heslo. Jinak loď vypadala v pořádku, jen gena měla roztržený jeden šev u chránícího lemu. No rozhodně bude možné zítra v klidu vyplout.

Ale ouha. V noci si tak ležím, čtu, chystám se spát, když volá Skipřenka: „Sedíš?“ povídá.

„Ležím,“ povídám.

„Tak to je dobře. Problém. Lukáš má propadlý pas i občanku…“.

A safra. Letenky koupené za spoustu peněz, já se tady už na ně těším… no neuvěřitelná smůla. Tak co teď?

Vymýšleli jsme všechno možné, jak posunout letenky, jak získat občanku nebo pas, jak to celé přesunout na jindy… ale všechno marno, řešení nebylo. Nakonec to v noci utnul sám Lukáš: „Pojedeme normálně na letiště a když mě chytí, tak mě vrátí. A  když nechytí, tak přiletíme“.

A tak jsme všichni v neděli s napětím čekali, co bude. No byl to nervák, hlavně pro Lukáše na letišti v Ruzyni. Ale nakonec mi pípla na mobilu zpráva: „Jsme v letadle“. Takže hurá! Teď ještě Athény. Tam se ale naštěstí, dle předpokladů, o platnost Lukášovi občanky nikdo nezajímal a tak jsme se v neděli odpoledne mohli všichni sejít v Lavriu. Tím posádka Meret vzrostla na tři námořníky.

Rozhodli jsme se vyplout až další den, v pondělí, protože bylo třeba obstarat také nějaké nákupy, zajít na večeři a do Porosu to není zase tak blízko.

Druhý den v sedm budíček, je třeba dopřipravit loď vyplutí. Hanka s Lukášem jdou ještě jednou na nákup, já zatím se správcem maríny, Nikolasem, dojednávám platbu. Překvapivě mává rukou, že nic platit nemusím. To je prostě Řecko.

Vypluli do průlivu mezi pevninou a Marmorexerou za bezvětří. Kdo to tam znáte, víte ale, že to není jenom tak. I za bezvětří foukal v průlivu čerstvý větřík kolem deseti uzlů a ten nás krásně na zadním kursu dovezl skoro až k mysu Sounion, kde jsem naplánoval přestávku a návštěvu Poseidonova chrámu.

Podle plánu jsme zakotvili pod Sounionem, posádka si udělala krátký výlet nahoru i s plaváním a po koupání jsme vyrazili směr Poros.

 

Zpočátku foukal vítr takový nijaký, ale pak přišla denní bríza přímo z boku a Meret se rozběhla jako o závod. Vítr mohl mít kolem patnácti uzlů a my jsme letěli sedmiuzlovou rychlosti vstříc Porosu.

Cesta uběhla jako nic a po pár hodinách jsme vplouvali do porosského průlivu. U Vangelise nebylo místo (myslel, že přijedeme až v úterý) a tak jsme se postavili dál dozadu k papouškovi. Večer už padla jenom zmrzlina, pak večeře a folkový mejdan v kokpitu. Decentní, jak jinak.

 

Jo a taky jsem zjistil, že tomu kapitánovi, co si na Meret tak stěžoval, se nelíbil spinakrový výtah a tak ho sundal a někam schoval tak, že jsem ho nenašel. Prý překážel geně. No chápete to?

Druhý den, tedy v úterý, jsme s Lukášem sundali genu, Vangelis ji zašil a my ji zase natáhli zpátky. Pěkné cvičení a hlavně užitečné. Navíc se ukázalo, že na jaře vyčištěný rollfok funguje bez potíží a hladce.

Hned jak byla gena nahoře, tedy po obědě, jsme vyrazili na Methanu s tím, že se stavíme vykoupat v jedné ze zátok v porosském průlivu. Cestou se mi ale nelíbil zvuk motoru. Na již minulou posádkou avizovaných otáčkách vibroval, což by ještě šlo, ale vibrovala tak i hřídel v místě průchodu trupem.

 

V zátoce jsme se vykoupali, zaplavali a poté dorazili do trajektového mola na Methanu. Cestou jsme motor pořádně otestovali a bylo jasné, že je problém. Na volnoběh běžel dobře. Jakmile se ale zařadilo, začal motor, a s ním i hřídel, vibrovat a vibroval až do 1600 otáček za minutu. Pak se zklidnil. Stejně tak dobře běžel na zpátečku v jakýchkoliv otáčkách. Vzhledem k tomu, že průchod hřídele trupem je citlivé místo a Petr Ondráček se v Aucklandu díky vibracím a následné destrukci trupu ve stejném místě málem utopil, bylo jasné, že dojde na odborníka.

Na Methaně nastalo koupání a procházka městem. Loď stála bokem k molu (já na Methaně u trajektového mola odmítám házet kotvu) a noc byla klidná.

Ráno jsme vyrazili zpět. U Vangelise plno, takže jsem postavil loď bokem k molu zase k papouškovi. Hanka s Lukášem vyrážejí na koupání a já čekám na Stamatise, řeckého mechanika. Nakonec dorazil, vnořil se pod motor, pak k hřídeli a po půl hodině kutění prohlásil. Motor je v pořádku, závada musí být v cutersbeeringu – v těsnění které vymezuje průchod hřídele kozlíkem (bracket), nebo v lodním šroubu. (30EUR pro Stamatise).

To mě moc nepotěšilo. Vůle v kozlíku mi nepřišla nijak dramatická, jak jsem pod vodou zjistil (musel jsem se potápět v přístavu, kde má voda do křišťálové dost daleko). Nafotil jsem lodní šroub a společně s Vangelisem jsme dumali, čím to může být. Zároveň jsem byl ve spojení s Honzou ze Skotska a s Pepou Dvorským (La Grace), který byl na Elbě v Itálii. Pepa myslel, že na vině je zmiňované těsnění v kozlíku, Honza viděl viníka v anodě na hřídeli.

Najal jsem tedy potápěče. Přišel, potopil se, vynořil se a řekl: „Bracket.“ (tedy to těsnění v kozlíku). Vzal si 50 EUR a zase zmizel. No nebyl jsem o moc chytřejší. Honza ze Skotska úpěnlivě doporučoval sundat anodu, že to může vibrovat díky ní. Mě se do vody už nechtělo, ono montovat něco pod lodí v přístavní vodě jen na nádech není žádným med. Navíc se už setmělo a nechal jsem to na další den.

Druhý den ráno, protože bylo jasné, že se nikam nepopluje, vyrazila posádka na dva dny trajektem na Hydru. Tak jsem osaměl a rozhodl se do té vody zase vlézt a pokusit se anodu sundat. Byla to tak trochu groteska. Skočit do vody s křížovým šroubovákem a zjistit, že na anodě jsou dva šrouby s vnitřním imbusem a pojistnými maticemi. Výborně. Budu muset montovat oběma rukama a nebude se mít jak pod vodou držet. Takže nahoru, najít imbusový klíč a odhadnout jeho správnou velikost. K tomu vzít ten správný nástrčný klíč. Pak skočit do vody. Tam zjistit, že sice imbus jsem trefil, ale nástrčný klíč ne. Tak zase vyšplhat do lodi, najít správný klíč a vrátit se pod vodu. Pak se pomodlit, aby na lodích vedle nešel nikdo na záchod a začít montovat. Vždycky se potopit, zapřít se o dno trupu zády a pokusit se nasadit imbus a ještě nástrčný klíč. Když se to konečně povede, člověk zjistí, že mu chybí třetí ruka na držení a že mu navíc došel kyslík a musí pryč. A tak dokola.

Naštěstí byla anoda už hodně sežraná a tak nakonec docela rychle povolila a rozpadla se. Uf. Měl jsem to za sebou. Takže nahoru, nahodit motor a zkontrolovat vibrace. A co myslíte? No jasně, vibrace úplně stejné jaké před tím.

Tím je to jasné, loď musí z vody.

Domluvil jsem s Vangelisem vytažení z vody v loděnici na druhý den na devátou a trudnomyslně zalezl do salonu a pak do kajuty.

Páteční ráno mě našlo v sedm hodin v přípravách na přeplutí do loděnice. V jednom člověku je to přeci jen složitější, zvlášť za větru, ale v devět hodin dopoledne už se Meret houpala na jeřábu v boatyardu Vikos, který provozuje Vangelisův bratr Adonis. Vedro bylo pekelné, teploměr v salonu ukazoval 35 stupňů.

Záhy dorazil na skůtru i Stamatis a začaly opravy. S mou mírnou pomocí sundal lodní šroub, odpojil hřídel od motoru, vyjmul ucpávku, vyndal hřídel a vyndal kluzné ložisko (cuttersbeering) z kozlíku. Pak odjel do dílny, kde hřídel vyrovnal, očistil, sehnal nové ložisko. Když přijel, namontoval zpátky hřídel a sosil jej s celým motorem.

 

To už bylo odpoledne a z Hydry dorazila zrekreovaná posádka. Stačil jsem je jen ubytovat na lodi na suchu, což se přeci jen liší od pobytu na vodě a pak jsem vyrazil se Stamatisem do bankomatu do Galatas.

Jeli jsme, jak jinak, na skůtru. Skůtr trochu úpěl, Stamatis není žádný drobeček a já taky nemám zrovna šedesát kilo. Občas v převodovce strašlivě zahrkalo, občas jsme skoro nejeli, ale nakonec jsme šťastně dorazili až do města. Kde by mě tenkrát, když jsem v roce 2011 potkal Stamatise poprvé ,napadlo, že na tom jeho proslulém skůtru někdy pojedu. Ale Řecko je prostě Řecko. Stamatis si cestou zpíval, nutil mě obdivovat  krásný výhled na Poros, troubil na holky a část cesty protelefonoval.

V Galatas jsem z bankomatu vybral a předal Stamatisovi co Stamatisovi náleželo a on mě hodil na skůtru zase do loděnice.

Večer jsme s Hankou a Lukášem zašli na rozlučovací večeři. Moc si toho plachtění tedy neužili. Snad to příště bude lepší. V noci bylo dost velké vedro. Blbě jsem spal v očekávání, jak si zítra motor a hřídel povedou na vodě.

Další den, tedy v sobotu, jsme se v už devět hodin houpali na vlnách průlivu. Nahodil jsem motor a zamířili jsme do stání na Porosu. Cestou jsme zjišťovali, jak motor.

A nebylo to dobré. Bylo to sice lepši, rezonanční otáčky končily u hodnoty 1200-1300 otáček za minutu, ale vibrace tam byly pořád. Kromě toho tekla voda do lodi kolem ucpávky v místě průchodu hřídele trupem, ale to jsem spravil mírným dotažením. Vyvázali jsme loď u Vangelise a já koumal, co dál.

Lukáš s Hankou se rozloučili a vyrazili trajektem do Athén. Zítra jim letí letadlo, chtěli si ještě prohlédnout Akropoli a Agoru. No snad si ani teď té Lukášové neplatné občanky nikdo nevšimne.

Tak jsem na Porosu osaměl. Ale ne nadlouho. Dopoledne dorazila další posádka. Tentokrát posádka rodinná. Moji rodiče a Skipřenčiny rodiče. Naši se ubytovali na lodi, rodiče Skipřenky (Pavel a Iva) se ubytovali v hotelu. Já jsem mezitím svolal koncilium – já, Vangelis a Stamatis, abychom si řekli, co s motorem dál. Závěr nakonec byl, že vibrace neohrožují loď a pokud se budeme snažit rezonančním otáčkám vyhýbat, tedy zůstávat v nich co nejméně, není důvod, aby loď neodjezdila sezónu. V zimě budeme pokračovat v řešení a loď dostane nový, třílistý lodní šroub.

Tím bych mohl první týden uzavřít, ale ještě jedna událost se stala. Při práci v loděnici jsem chytl moc pěkný úpal a v noci mi bylo značně blbě. Na molu navíc hrála muzika do čtyř do rána. Nějaký čas nemusím řeckou muziku slyšet.

Týden druhý

V neděli ráno dorazila trajektem Skipřenka (pro tento týden ve funkci kapitána) s Terkou, v jednu hodinu odpoledne se nalodil děda Pavel a hned poté jsme za patnáctiuzlového větru vypluli. Díky větru nebylo odplutí bez dramatických chvil, ale zanedlouho jsme nechali porosský průliv za zádi a nasměrovali loď do kanálu hyderského. Tam se nám podle očekávání opřel vítr do zad a tak jsme nádherným jachtingem dorazili k jihozápadnímu cípu Hydry, do zátoky Nicolaos. Voda v ní byla teplá, průzračná a byli jsme tam úplně sami. Noc na kotvě v takovém prostředí je prostě zážitek nad jiné.

 

Druhý den jsme si dosyta užili koupání a potápění. Našli jsme spoustu živočichu včetně nereidek a Terce se dokonce povedlo vyfotit murénu.

Další plavba směrovala okolo jižního pobřeží Hydry směrem na východ a pak na ostrov Aegina. Celé krásné na plachty. Já jsem ale půlku plavby prospal, stále mi nebylo díky úpalu dobře. Odpoledne jsme dosáhli zátoky Phigros. Voda v ní byla teplá, průzračná a v zátoce nikdo nebyl. To Řecko umí být neuvěřitelné.

Další den, tedy v úterý jsme vypluli do Ayia maríny na Aegíně, provést výsadek a podívat se na Afiya chrám, který se nad  Aegínou tyčí už 2500 let. Zátoka Ayia je otevřená na východ a osobně ji považuju ta nejvlnovatější zátoku v Sarónském zálivu. Již slabý vítr v ní zvedá nepříjemné vlny.

Výsadek u mola proto nebyl prost dramatu – molo je návětrné a loď jsme o něj neodřeli jen se štěstím. Být vlny větší, tak bychom tak lehce nevyvázli. Doslova jsme vyhnali posádku na břeh a se Skipřenkou na spring jsme okamžitě zase vypadli. Meret jsme pak posadili na kotvu do zátoky a Skipřenka přeplula člunkem na rybářské molo. Já zůstal na lodi hlídat kotvu.

Babí s dědou a Terka se Skipřenkou vyrazili na chrám – dokonce to měli i s odvozem. Ochotný majitel obchodu, kde se ptali na cestu, je tam odvezl, samozřejmě zadarmo. Řekové umí být vážně skvělí.

 

Odpoledne jsme odpluli na Poros, kde nás navštívila bábinka (Skipřenky maminka) která zatím bydlela na hotelu bez dědy Pavla, který plul s námi.

 

Na druhý den jsme doplnili vodu, nalodili bábinku a provezli jí po zátoce před hotelem. Pak se oba, bábinka i děda Pavel rozloučili a my pokračovali už sami jen s mými rodiči do Epidhauru, kde jsme další den chtěli navštívit epidaurský amfiteátr a aesklipionův komlex.

V Ephidauru v přístavu chytáme poslední místo. Večeře byla skvělá (i se sprchou) a tak se šlo na kutě v dobré náladě.

Druhý den budíček v šest ráno a v sedm už vyrážíme na autobus. Cesta probíhá normálně a tak jsme v osm hodin prvními návštěvníky slavného řeckého divadla. Prošli jsme nejen divadlo, ale i aesklepiův komplex a muzeum. Moc hezké, jako vždycky. Autobus zpátky má půlhodinové zpoždění, ale tady se to tak  nebere. Brzy odpoledne už se Meret houpá na kotvě u potopeného města v zátoce u Epidauru.

 

Po koupání jsme vyrazili na Agistri. Tam je uvnitř plno, ale protože nejsou vlny, vyvazujeme se u vnějšího mola. Bagrovaná hloubka u mola je 3,5 metru, ale při couvání se musí přejet písečná duna a to jsme měli rezervu tak maximálně 10cm. Na hloubkoměru svítila poctivá nula.

Sladký bazén ve studio Milos je osvěžující jako vždy.

Další den je pátek, den přejezdu do Athén. Vyplouváme z Agistri ještě do zátoky na Salaminu, kde se koupeme. Pak zbyl už jen přejezd do Pirea, do Zea Maríny. Stáli jsme zde poprvé a tak jsem byl zvědavý. Všechno ale bylo v pohodě. Místo jsme si objednali dopředu, sprchy a záchody byly v pořádku, voda a nafta taky. Stání stáli 40EUR plus 20 kredit na vodu.

Večer jsme se šli ještě projít do okolí maríny, ale není to zas nic extra. Athény a Pireus jsou nehezká města.

 

V sobotu v deset babí s dědou a s Terkou odjíždějí autobusem na letiště, kde se mají setkat i s bábinkou a dědou Pavlem. My se Skipřenkou osamíme a čekáme na další posádku. Nafty jsme dokoupili 35litrů a máme za sebou 144 nm.

Týden třetí

Asi za hodinku dorážejí Igor s Petrou a jejich dvěma ratolestmi – Vojtou (14) a Kryštofem (8), všichni čtyři prvoplavci. Tím byl daný i charakter plavby. Pohodové courání po zátokách. Nebyli jsme se Skipřenko rozhodně proti, náročnějšího jachtingu jsme si letos užili dost a dost v únoru v Chorvatsku a pak ve Skotsku.

Protože venku na moři slušně funí, počkali jsme s odplutím až na druh den. I tak foukalo od pevniny až 25 uzlů a jen na genu jsme jeli jako draci až k západnímu cípu Aeginy, kde vítr trochu zeslábl. Cestou si i kluci vyzkoušeli kormidlování a šlo jim to moc dobře.

 

První noc jsem strávili na čele vnějšího mola, samozřejmě nechybělo koupání v bazénu. Další den jsme zvedli plachty směrem na Epidauros, kde posádka navštívila epidaurské divadlo, a když dorazili zpátky, pluli jsme se vykoupat vedle do zátoky, kde jsme zůstali i na noc.

Další den jsme přepluli na Aeginu, do zátoky Phigros, kde je krásná písečná pláž, což ocenil hlavně Kryštof. Samozřejmě jsme se koupali a potápěli v krásné průzračné vodě.

Ráno, ve středu, ještě než jsme vypluli, přijel nás navštívit Pepa, který zrovna v Egeji plul se svou paní a s dvěma vnoučaty. Moc milá návštěva. Pak už jsme vzali kurs pod Afyia chrám, do zátoky Ayia marina. Tam se posádka vydala chrám navštívit a vzhledem k tomu, že se zvedli slušné vlny, nebylo zpáteční naloďování úplně bez dramatu. A pak jsme již opět směrovali do oblíbeného Phigrosu na další noc. Plavba to byla pěkná, gena zrefovaná na ½ a hlavní plachta na refu druhém.

Ve čtvrtek dopoledne jsme za čerstvého větru přepluli na Methanu, kde se povedlo zakotvit v yachtklubu. Byli jsme rádi, protože v noci měl přijít velký vítr. Stáli jsme proto na kotvě i na mooringu pěkné zádi k břehu. Následovalo koupání na prázdných methanských plážích a kafe frapé na večer.

V noci skutečně přišel velký vítr, odhadem tak 35 uzlů. I v chráněné maríně nám s lodí cvičil velmi zdatně. Přeplavba na Poros tak byla docela houpavá, naštěstí je to jen pár mil. Cestou jsme potkávali překvapené charterové lodě, které si po vyjetí z chráněného porosského průlivu uvědomily, že budou muset do Athén plout právě proti vlnám a větru. Poros není od Athém úplně blízko a tak jsme jim to tedy nezáviděli. Však to dobře známe.

A pak přišlo poslední koupání v zátoce u Porosu, pak neplánované vyvázání na bójce před boatyardem za velikého větru a slušných vln a nakonec vyvázání u mola u Vangelise.

Večer jsme zakončili u Michaela v jeho taverně, kde kluci slavnostně obdrželi diplom kadeta a kde jsme vynikajícně povečeřeli. Domů se nám nechtělo. Igor s Petrou a kluky byli bezvadná posádka a ten týden s nimi byl moc fajn. Budeme na ně určitě vzpomínat.

A tím skončily mé tři týdny v Egeji. Let domů proběhl normálně a stejně normálně jsme se Skipřenkou vpluli do pracovních starostí. Ale neklesáme na duchu. Zanedlouho letíme do Egeje znovu!