Naše hledání vhodné lodi se najednou dostalo nakonec. Stačil tomu inzerát na polských stránkách s fotografiemi francouzské šestimetrovky Eclair 19. A byli jsme chycení.
Vyjednání transakce se ukázalo nakonec docela jednoduché. Díky Geronimovi, kterému tady veřejně skládám hold (!), a který nám ušetřil mnohé vrásky (fakticky moc díky!), díky jeho příteli Jankovi z Polska, který věc dojednal a díky příteli Janka, který se zajel na loďičku podívat, jsme věděli, v jakém je jachta stavu a do čeho jdeme. Dosavadní majitel prodával jachtu včetně přihlášeného brzděného přívěsu, motoru a kompletní takeláže připravenou k plavbě. Trup byl po renovaci čerstvě natřený, bez osmózy, plachty funkční. Loď měla 6 metrů na délku a 2,15 na šířku. Hmotnost kolem 750kg, tedy přesně pro naše auto. Rok výroby lodě – 1980. A tak nastal den D.
Vyráželi jsme 5. listopadu v pět hodin ráno Mercedesem Vaneo 1,9. Plán cesty: Praha, Berlín a kolem Štětína podél Baltu až do Wejherova u Gdaňska. Celkem kolem 820 kilomerů tam a totéž zpátky, ovšem s lodí ve vleku. Jedeme dva a půl řidiče – já, skipřenka a ta polovina je navigátor a provianťák Tereza, která má papíry ještě úplně čerstvé. Se skipřenkou se plánujeme točit v pravidelných intervalech – máme už to vyzkoušené z cest na jih Evropy; takhle ve dvou máme slušný akční rádius na jeden zátah. Tady se budou zkušenosti hodit, protože celou cestu plánujeme jet najednou.
Začátek je pohodová cesta po dálnici až k Ústí nad Labem, kde dálnice končí a objeví se zase až těsně před hranicemi. Mezi tím silnice a silničky někdy v hrozném stavu za stále sílícího provozu. Ale brzo je Ústí za námi a před námi leží Německo.
Dálnice v Německu je pohodová. Není (zřejmě) omezená rychlostně, pouze na ní existují omezené úseky, na 120 nebo někdy 130 km/h. Je bez poplatku a i když chytáme u Drážďan dopravní špičku, Němci jsou slušní řidiči. Nikdo se nelepí na zadek, nikdo si nerazí cestu světelnou houkačkou. Jen kamiony rádi předjíždějí jiné, snad ještě častěji než u nás. Ale jinak cesta příjemná. Těsně před hranicemi s Polskem směrem na Štětín je ale úsek, který vede až do Polska a v našem směru měl hodně přes deset kilometrů. Vymyká se to popisu. Zrovna jsem vzadu spal, když do toho skipřenka vletěla. Katapultovalo mě to z lavice a dost drsně probudilo. D1 je proti tomu hladká jako zrcadlo. Vážně nechápu, kde se tam ten úsek, za který by se nemuselo stydět žádné JZD cestou na pole, vzal.
Pak míjíme Štětín a dálnice končí. Dál vede již jen silnice u nás zvaná okreska. Pojedem po ní asi 320 kilometrů. Silnice je to překvapivě slušná. Až na pár výjimek má hladký povrch a dobře udělané čáry. Ale vede přes města a vesnice, takže se čas patřičně vleče. Jízda probíhá ale bez potíží, jen je třeba pamatovat, že někteří polští řidiči jezdí často jako pražáci, tedy jako čuňata. Dvojitá čára nikoho rozhodně neodradí od předjíždění a jízda na červenou je oblíbeným sportem nejen osobáků, ale i kamionů. Chce to občas pevné nervy.
Ale asi v půl čtvrté jsme nakonec u cíle a díky GPS nacházíme ve Wejherowu bez potíží i ulici, kde na nás čeká naše kráska. Vidíme jí už ze silnice a když vylezeme z auta, je to láska na první pohled. Sedí tiše na vozíku pod stromy a evidentně čeká, až ji zapřáhneme a odvezeme. Takže jí prohlédneme, vymeteme listí, vysušíme napršenou vodu, s majitelem dořešíme formality, zaplatíme a během hodiny a půl vyrážíme na zpáteční cestu.
Mezitím nastává soumrak a my se noříme do večerní dopravní špičky na hlavním tahu z Gdaňska do Štětína. Maximální povolená rychlost pro vleky je v Polsku dle předchozího majitele lodi 70 km/h, takže se jí držíme. Předjíždějí nás ovšem neustále úplně všichni, včetně obrovských nasvícených kamionů. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne, protože i když je loď jen šestimetrová, boční plochu má dost velkou, a každý předjíždějící kamion proudem vzduchu rozkymácí celou naši tažnou soupravu.
Hned zpočátku hledáme pumpu, kde bychom dofoukli přívěs a také koupili poutací popruhy, protože k lodi nebyly a naše dva stačili uvázat loď jen vzadu. Zbytek lodi je trochu provizorně přivázaný lanem. Nafouknout přívěs je trochu problém. Pump je dost, ale buď nechodí kompresor, nebo je v místě, kam se s lodí nedostaneme, nebo je u kompresoru fronta a naše lodička by při čekání suverénně ucpala výjezd od pumpy. Nakonec se ale štěstí usměje, dofoukneme pneumatiky, koupíme popruhy a dovážeme loď . (Popruhy ale za moc nestojí, musí se kontrolovat a než dojedeme do Prahgy, dvakrát prasknou a musím je navazovat).
Prvních 300 kilometrů po „okresce“ jedeme skoro šest hodin. Ale překvapivě se jede v pohodě. Člověk se nestresuje, že musí někoho předjíždět. Naopak, stresují se ti ostatní. My jedeme svých 70km/h, ve vesnicích zvolňujeme na šedesát a cesta příjemně mizí za námi.
Zábava začíná u Štětína, na té příšerné hrbolaté dálnici. Jedu po ní tak 35 až 40 km/h, všechny čtyři blinkry zapnuté a kolem nás tak osmdesátkou až stovkou frčí strašidelně lomozící kamiony. Navíc začalo pršet. Ta hrůza trvá chvíli i v Německu a když se konečně dostaneme na hladký asfalt, mám pocit, že se vezeme na magnetickém polštáři. Proklínám polské a německé silničáře.
V Německu i v noci stojí každých 20km policejní vůz, ale nevšímají si nás. Předávám řízení skipřence a jdu spát. Cesta Německem za rychlosti 80 km/h probíhá bez problémů, jen je to zdlouhavé a při přechodu hraničních hor do Čech se objevuje hustá mlha. Vracím se za volant a asi v šest ráno se ocitáme u Ústí nad Labem, kde proklínám pro změnu zase české silničáře. Vlek i loď dostávají hodně zabrat, i když se snažím jet opatrně a krokem.
A pak už zbývá dálnice do Prahy a pak cesta dál do Slap. Přes Prahu je ranní špička, ale nás už nic nerozhází. Projedeme Prahou a podél Vltavy dorážíme asi v osm hodin do Slap, kde už nás čekají. S ulehčením skládáme loď na určené místo. Je to za námi. Loď sedí trochu nakřivo a v místech , kde se opírá o vlek boky, je popraskaný gelcoat, ale snad to není nic vážného. Na těch hrbolech dostala přeci jen zabrat.
Celá cesta Praha-Wejherowo-Slapy trvala nějakých sedmadvacet hodin, které jsme prožili na střídačku za volantem. Jsme utahaní, ale nadšení. Máme totiž loď!
