Ještě než jsme odjeli ze Ljublaně vstříct mořskému dobrodružství, poslala Lucka domů následující mail. Myslím, že stojí za přečtení :-))
8.5.2009
AHoj,teď je pátek večer, my se do zásoby umyli, sbalili věci a ráno vyrážíme. Můj současný pocit je, že se strašně bojím. Ani ne tak z plavby samotné, ale z dalších pěti cizích lidí na palubě malé plachetnice. Tohle jsem nikdy nezažila, můj poslední zážitek podobného ražení je z před 20ti lety, kdy jsem byla v Tatrách s Jardou a partou horolezců, kteří razili heslo, že správný chlap smrdí i z fotky. Ach jo.
A ještě jsem úplný pitomec – vzala jsem s sebou jinou nabíječku na kameru – špatnou. Takže máme způli nabito a moc točit nebudeme. Ach jo.
Ale tady v Ljublani bylo krásně, byli jsme se podívat u moře, dali si mušle, město prochodili třikrát dokola (jak jsme se snazili koupit tu dobijecku; pozn. Jarda :-)), koupili si ovoce na trhu, dali kupu zmrzliny… Ach jo.
Mně už je teď špatně… Takže ráno vyrážíme a hurá na loď. Pokusím se poslat zprávu po nalodění. Ach jo.
Co si to ten můj cvok vymyslel?! A proč já musím hned se vším souhlasit! No, už nebudu fňukat, myslete na nás. Počasí má být krásné, úplné léto, třeba se i vykoupeme. Chtěně. Když i Petra měla šok z uklizeného bytu, tak to fakt muselo být. Proč to tak není i když jsme tam? Ach jo 🙂 Děťátkům i prarodičům držíme palce ve společném válčení a prarodičům moooooc děkujeme. Doufám že psi ještě neumřeli žízní a hladem a rybičky jakbysmet. Moc se mějte a myslete na nás
Lucka a Jarda
Ach jo.
