Zimní kurz jachtingu s Pepou Dvorským. Začalo to celkem nenápadně – La Grace byla v suchém doku ve Španělsku a její kapitán Pepa Dvorský v Čechách. A venku zima a nevlídno. Ale nebyl by to Pepa, aby seděl doma s rukama v klíně a koukal z okna. Okamžitě ho napadlo, že když je zimy moc, užijeme si jí prostě ještě víc, a vyhlásil kurz zimního jachtingu v Chorvatsku. To jsme samozřejmě nemohli se Skipřenkou oslyšet a okamžitě jsme se přihlásili. A s námi dalších osm dobrodruhů, kteří začali bezprostředně shánět rukavice, čepice, šály, jachtařské těžké bundy, ponožky a prostě všechno, co na takovou dovolenkovou plavbu do Chorvatska běžně potřebujete. Jen plavky se nebraly. Což bylo, alespoň v mém případě, škoda, jak uvidíte dále. Posádka se záhy ustálila na těchto členech: Pepa Dvorský, kapitán, moje maličkost, Skipřenka, Jirka Novák, Michal Novák, Jirka Nahodil, Kateřina Šmídová, Lukáš Pavlica a trojice armádních mediků – Jarda, Martin a pro jistotu další Jirka.
Pozorný čtenář snadno nahlédne, že Jirků a Nováků bylo v posádce docela dost a do středy jsem si je všechny pěkně pletl. Loď jsme měli připravenou v Izole ve Slovinsku a byla to Bavaria 50 z roku 2003. Akce začala v pátek 15.února, kdy k nám dorazil Pepa za účelem noclehu, protože jsme chtěli vyrazit brzy ráno. Slovinská Izola není daleko – je to nějakých 800 km a po těch štrekách do Chorvatska nebo do Itálie je to v podstatě coby kamenem dohodil. Také jsme se chtěli vyhnout noční jízdě v zimě a navíc nemělo smysl dorazit do maríny moc brzo. Nečekali jsme, že by byla loď v devět připravena i s uvítacím výborem (taky nebyla).
16. února 2013, sobota
Cesta
Ráno jsme vyráželi ve 4:10, vyzvedli Michala a nasměrovali auto na jih. V podobné časy vyrazila i další dvě auta – Lukáš, který vyzvedával armádní mediky a Jirka, který bral Kačku a dalšího Jirku. Cesta šla dobře – jen tady v Čechách byla tma, vánice a vůbec docela hnusně, což se ale v Rakousku vylepšilo a Slovinskem jsme uháněli už v podstatě předjarní krajinou.
Cesta vůbec uběhla krásně. Pepa se ukázal jako dokonalý společník do auta, takže na spánek neměl řidič ani pomyšlení a naopak jsem začal přemýšlet jak Pepovy námořnické historky vydat knižně. Některé byly opravdu výživné. Zdravotní stav posádky našeho vozu ale nebyl nejlepší. Pepa s doznívajícím zápalem plic, já mírně nachcípanej, Skipřenka s děsnou rýmou. Snad jen Michalovi nic nebylo. Proč o tom mluvím – když jsme se vraceli, nikomu nic nebylo. To moře má opravdu zázračné účinky.
Pohodlnou jízdou jsme byli v půl druhé v maríně Izola. Lukáš s autem už tam byl a Jirka se zbytkem posádky dorazil krátce po nás. Zatímco ve Slovinských kopcích a horách ležel sníh, pobřeží bylo bez sněhu. Vál pravidelný SV vítr kolem deseti uzlů a nad Jadranem se klenula modrá obloha. Nádhera.
Koupel
V marině, mimochodem moc pěkné a vybavené, nebyla ani noha. Se štěstím jsme objevili malinkou kancelář a tam drobnou a útlou slečnu Vesnu s poměrně nerudně se tvářícím technikem Alexem. Inu komu by se chtělo v zimě do práce, že. Papíry a peníze rychle vyřízeny, loď poměrně rychle předaná a začalo se nakládat.
Z aut jsme vytahali spoustu výživných báglů, dovezli je vozíky na molo a jali jsme se je překládat do lodě. Ale ouha. Na zdejším moři už funguje příliv a odliv a i když je jen 80cm při springu, přeci jen je to znát. A tak loď seděla skoro o metr níže, lávka šla hodně dolů a stačila jen tak tak. Stál jsem jednou nohou na mole, druhou na lávce a podával jsem Jirkovu velkou tašku (Kateřiny).
A pak už to bylo jak v Erbenově Kytici, a nemyslím tím Svatební košili. Loď mírně popojela dopředu, lávka na mé straně najednou nedosáhla na molo a už jsem letěl. Ozvalo se klasické žbluňk. Prostě když u moře, tak koupat.
Takže najednou koukám, že koukám na kormidlo pod vodou. Poslušen reflexů jsem začal šlapat vodu, vynořil se a začal šplhat na zrcadlo. Skipřenka mi pomohla nahoru, ostatní zatím lovili tašku. Voda měla devět stupňů, ale zima mi kupodivu vůbec nebyla.
Tak jsem se v kokpitu svléknul (Skipřenka mě mokrého a slaného dolů nepustila) a v trenýrkách jsem se šel do kajuty převléknout. Od té chvíle mě v krku nezabolelo. Mokré věci moje a Katčiny (taška se taky namočila), jsme díky Katky skvělému nápadu částečně usušili v umývárně v sušičce za 4 éčka a to byly vlastně jediné následky celé příhody.
Během naloďování se sešeřilo, a protože na lodi neukazoval palivoměr a Pepa chtěl nejdřív navštívit benzinku (která už byla zavřená), nechali jsme vyplutí na neděli. Z rodinných důvodů navíc musel odjet Jirka Nahodil, což nás, i jeho, značně mrzelo. Zůstalo nás tedy deset. Nedělní večer jsme zakončili výletem do Izoly, a s radostným nastartováním naftového topení v lodi jsme usnuli spánkem utahaných.
17.2.2013 2013, neděle
Benzín a gena
Ráno nás probudilo sluníčko a Pepa. Rychle jsme něco pojedli, odvázali loď a dopluli k benzínce. Tam jsme do údajně plné nádrže (řekl Alex, že je plná) dočerpali ještě 18 litrů… No. Plnou nádrž si představujeme trochu jinak. A i když bufík (jak jsme pojmenovali topení) něco spálil, asi nespálil 18 litrů. Taky jsme zjistili, že „skoro plná“ PB bomba je prázdná a že máme na deset lidí na týden jen jednu. Obratem jsme to volali Alexovi, ale ten rezolutně odmítl přijít do práce a odkázal nás na pondělí. Ale my jsme zase nechtěli být v pondělí v Izole! Začínal mě Alex trochu krkat. Ale co, vyplujeme jen s jednou bombou.
Odvázali jsme se a vyrazili vstříc zimnímu Jadranu. Na moři nás přivítal stálý SE vítr kolem 10 uzlů. Studený (foukal z Alp), ale fajn. Vytáhli jsme prádlo, Big AS šla do náklonu a sedmi uzly začala ukrajovat z naší cesty.
Malá vsuvka: charterovka má celou flotilu pojmenovanou „něconěco AS“ . Třeba Sweet AS, nebo Small AS. My měli Big AS a i když je jasné, že šlo o první písmena jména společnosti, stejně bych to do rádia anglicky hlásit tedy nechtěl. Majitelův smysl pro humor mi tady trochu unikal.
Jak jsme tak pluli a užívali si jachtingu, ozvala se rána a po ní klasické známé staccato flatrující geny. Co je krucinál? Pepa se ovšem nenechal zaskočit, bleskově ohodnotil situaci a nechal genu rychle zabalit.
Povolil její výtah, a to v místě nahoře na stěžni, kde je výtah připoutaný uzlem k hlavici rollfoku. Ten uzel se prostě rozvázal. Gena sjela asi o metr a půl níž a rozvázaný výtah zmizel ve stěžni. Bleskovým smotáním geny zabránil Pepa tomu, aby nám padla na palubu a do moře, ale výtah už samozřejmě zachránit nešlo. Bylo jasné, že musíme zpátky do mariny. A tak jsme to otočili a po půl hodině jsme se opět vyvázali v marině u benzínky, kde foukalo nejméně.
Lukáš se usadil do bocmanské sedačky s výtahovým lanem v ruce a my ho vytáhli nahoru. Cílem bylo výtahové lano zase provléknout shora stěžněm. Po chvíli dorazil i technik Alex, kterému jsme samozřejmě volali, aby o tu legraci nepřišel, a se spojeným úsilím se povedlo lano stěžněm zase protáhnout. Pak už jenom Lukáš nahoře přivázal výtah k hlavici rollfoku pořádným uzlem a mohlo se vyplout.
Alex nám ještě předal chybějící PB bombu, kterou jsme mu neodpustili (a dobře jsme udělali, ta jedna ve čtvrtek došla) a podruhé jsme opustili marinu. Zdržení bylo ale značné a bylo jasné, že do Benátek do tmy nedoplujeme. Alex nám kromě bomby ještě také předal předpověď. Ještě dva dny docela slušně, vítr do 15 uzlů a pak přijde snow storm. Tedy sněhová bouře. No tak tedy uvidíme. Pepa prohlásil, že bouří na moři zažil spoustu, ale žádnou sněhovou. A že se těší. Snažili jsme se těšit taky.
Do Benátek
Mírně jsme nastoupali nad Izolu a pak halzou nabrali kurs na Benátky. Stálý SV vítr nás hnal na zadobok a naše loď uháněla za zapadajícím sluncem. Kapitán rozdělil hlídky, rozkázal navléknout harnessy a jelo se. Vítr k večeru postupně zesiloval a jak jsme se vzdalovali od terstského zálivu, vlny rostly. Chodily šikmo zezadu a loď se na nich značně kolébala. To nikoho moc nepotěšilo a v posádce se objevili první pobledlé tváře.
Po přiblížení k Benátkám navíc poklesla hloubka, takže vlny se zvýšily a zaostřili se. Před Benátkami jsme už na nich pěkně lítali a myslím, že každý s ulehčením přivítal, když jsme před vstupem do laguny stáhli plachty a propluli za vlnolamy, kde se hladina uklidnila. To už byla černočerná tma a na cestu nám jen mdle svítily vstupní majáky a osamělá světélka lidských obydlí roztroušených na ostrovech v laguně. Byla to podivuhodná cesta.
Pepa totiž nevedl loď k Benátkám, ale za vstupem do laguny loď nechal otočit na severovýchod a nasměroval nás do ramen jednotlivých kanálů. Benátská laguna totiž zdaleka není jen Benátky. Mělký záliv, podléhající skoro metrovému přílivu a odlivu je tvořen mělkým dnem a pevninou, která se objevuje a mizí v rytmu měsíčních fází. Lagunou vedou kanály, částečně pravidelně bagrované, protože dno se neustále mění, vyznačené jen řadou kůlů. Kůly ale nejsou nijak osvětlené a ve tmě nejsou vůbec vidět. Spolehnout jsme se nemohli ani na lodní GPS, která začala ukazovat s chybou nějakých 20 metrů. A tak nám nezbylo než věřit Pepovým znalostem a zkušenostem a také navigaci v iPadu, který lodní GPS zastoupil.
Tiše jsme se sunuli s motorem na minimálních otáčkách kanály laguny, až Pepa zavelel: „Tady!“. V jednom z menších ramen jsme hodili kotvu a pak se odebrali do kajut. Měli jsme za sebou nějakých 65 námořních mil a splnili první cíl plavby. Doplout do Benátek.
18.2.2013, pondělí.
Sladká Venezia
Kalné ráno nás zastihlo na kotvě uprostřed benátské laguny, tedy změtí kanálů, mělčin, vody, vesniček a kůlů. Na obzoru se ukazovaly mraky a dokazovaly, že Alexova předpověď nebude úplně lichá. Ale slunce se statečně prodíralo na nebe a my jsme vypluli vstříc sladké Venezii. Pepa nás vedl ale oklikou. Zatočili jsme prvním kanálem vpravo a ten nás dovedl do městečka Burano založeného Římany, stojícího na vodě stejně jako slavnější Benátky.
Proplouvali jsme mezi domky, kůly a hráznými zdmi, které nás vedly směrem k Benátkám. V domech na břehu bydleli lidé, venkovské městečko žilo normálním životem. Také jsme ale viděli zchátralé stavby, stavby, na kterých bylo vidět italskou architekturu slavných dob a které si buď vzala vlhkost a voda nebo podlehly odlivu obyvatel, který je ve zdejší oblasti stále silnější. Duch Benátek, města života, luxusu a smrti dosahoval až sem.
Kolem Burana jsme propluli k ostrovu Mazorbo, kterému vévodí strašně šikmá věž a pak již jen kůly značenou cestou podél Sant Erasma až k Muranu, městečku proslaveného svým sklem, které platívalo za nejlepší sklo na světě až do doby, kdy ho vystřídalo sklo české. Naše cesta nás vedla podél ostrovu Madonna del Monte, se zbytky snad opevnění a který jsme podle lodní GPS přejeli napříč a kolem San Giacomo in Palude až do slavného Murana.
Murano bylo založeno Římany, jako ostatně v Itálii kde co, a od šestého století sloužilo nejdříve jako rybářská základna a později jako producent soli. Postupem doby kontrolovalo velkou část laguny, včetně Sant Erasma, kolem kterého jsme proplouvali. K rozkvětu Murana došlo ale až v polovině třináctého století, kdy Benátčané, obávající se požárů svého tehdy hlavně dřevěného města, vykázali na Murano všechny skláře.
Jejich koncentrace a jistá izolovanost pak daly základ rozkvětu sklářství, který trval staletí. Muránčané se brzy stali nejbohatšími obyvateli laguny a ve čtrnáctém století dokonce získali právo nosit meč, nevztahovala se na ně benátská soudní moc a jejich dcery se vdávali do nejbohatších benátských rodin. Tento rozkvět a prosperita trvaly staletí, než je ukončil Napoleon, české sklo a nevyhnutelné změny a události, které přivedly Evropu do moderních dějin.
Murano je pořád krásné a jejich sklo je pořád slavné, i když jde jen o stín slávy minulé. Nám ale nakonec nebylo dopřáno vidět ani ten stín…
Lodní provoz cestou značně zahoustl a také hloubka nebyla nic moc. Nakonec hloubkoměr ukázal 0,0, a protože byl cejchovaný na kýl, bylo jasné, že kýlem prakticky drhneme. Čekali jsme drcnutí každou chvíli a útěchou nám byl pouze projíždějící bagr, který by nás snad z mělčiny vytáhl. Ale nenasedli jsme a šťastně dopluli až k Muranu, kde jsme pod nádherným majákem otočili doprava v úmyslu projet si starobylé město pěkně středem.
Ale chyba lávky. Za rohem čekal policejní člun, jehož posádka nás zastavila, pěkně zkontrolovala a pak prohlásila, že dále smějí jen italské lodě. Hm. Asi tady v životě neslyšeli o Evropské unii. A tak jsme loď zase otočili a vypluli směrem k Benátkám, do kanálu Grande, kde před náměstím sv. Marka ležel náš další cíl. Totiž vyfotografovat se na lodi, na kanálu Grande před svatým Markem a dóžecím palácem u řady gondol.
Plavba do kanálu Grande proběhla bez problémů, nikdo si nás už nevšímal. Proplétali jsme se motorovými čluny, nákladními loděmi, občas i trajekty a hlavně mezi vaporettami, což je benátská obdoba tramvaje nebo možná autobusu, které zajišťují veřejnou dopravu. A jak jsme si slíbili, při proplutí v těsné blízkosti dóžecího paláce na náměstí sv. Marka jsme se na přídi všichni vyfotografovali.
Fotografii, na které je všechno – palác, sv. Marek i gondoly, pořídil neúnavný fotograf výpravy Jirka Novák, který je ostatně autorem celé řady dalších krásných fotek z akce – je skvělé mítna palubě i fotografa (a musím připodotknout, že i tři medici v posádce mi dělali radost :-))
Když už to nešlo dál, protože naše padesátka se samozřejmě nevešla pod žádný most, otočili jsme to a zapluli do kanálu de la Guidecca, kterým plují i ty největší cruiseshipy a tam nás na jedné vaporettové zastávce Pepa vysadil. Sám s Lukášem pak odplul vyvázat loď mezi kůly na rohu de la Guidecca a kanálu Grande. My jsme se naopak ponořili do spleti úzkých uliček, kterými je město na kůlech tak vyhlášené.
Benátky, nebo také Venezia, je město slavné a vyhlášené. Není snad nikdo, kdo by jej neznal. Zažilo slávu i pády. Je proslulé svou atmosférou města na laguně, kde se objímá sláva, bohatství, historie a smrt v pochmurném souznění. Přepychové stavby z dob největšího rozkvětu, přepychové paláce a hotely kontrastují s kanály, mosty a zákoutími, kde se stojatá voda dobývá do domů stále výše a výše. Benátky umírají a hladové jaderské moře se je snaží strávit již hodně dlouho. Ostatně stejně jako jeho soupeři napříč historií, počínaje městy Janovem nebo Padovou, pokračuje přes Turky až po francouzského Napoleona a Rakousko Uhersko. Přesto a nebo právě proto, jsou hrdé Benátky cítit z každého mostku, z každé zdi kostela, krámku, černé gondoly.
Město na kůlech bylo v laguně založeno někdy na sklonku římské říše, kolem roku 450 n.l. Založeno bylo z nouze. Pronásledovaní obyvatelé pobřeží prchali před stěhováním národů, které tehdy Evropu postihlo. Město uprostřed vody se dalo lépe hájit a vody v okolí plné ryb poskytovaly slušnou obživu.
Postupem doby pak Benátky dospěly do sebevědomého hrdého města, benátské republiky, která těžila ze svého umístění mezi západním a východním středomořím. Bez pozemkového zázemí zbohatla benátská republika díky kontrole obchodních cest mezi Evropou a Orientem.
Benátské válečné loďstvo bylo ve své době proslulé a ovládalo středomoří rukou stejně silnou, jako kdysi loďstvo athénské. V čele republiky stál dóže a byl jeden z nejrespektovanějších vládců tehdejší Evropy. Ani křížové výpravy se bez Benátčanů neobešly a díky zajišťování dopravy křižáckého vojska do Palestiny, Benátčané ještě více zbohatli.
Podíváte-li se dnes na chrám sv. Marka, jasně rozpoznáte tu neuvěřitelnou rozmařilost, která se projevuje tak přehnanou zdobností a nákladností detailů, že máte pocit, že stojíte někde v orientu. A přitom to se jen jednotlivé bohaté benátské rodiny trumfovaly, kdo věnuje chrámu více peněz a co do něj nechá pořídit. Každý sloup je jiný, každý oblouk, každé průčelí… Renesance dala Benátkám nejkrásnější paláce, stavby, umělce a proslulost, která vydržela dodnes.
Ale za bohatství bylo třeba platit. Benátky byly nucené vést dlouhou a vleklou válku s Tureckými vpády (Osmanská říše), která poznamenala celý Jadran a celé východní středomoří. Benátky (a s nimi celá Evropa) v té válce postupně podléhaly, přišly o většinu ostrovů v dnešním Řecku a Turek se nakonec bezpečně usadil na dohled od Jaderského moře.
Ani vstup do moderní doby nebyl pro Benátky jednoduchý. Plavby kolem Afriky snížily důležitost Benátčany kontrolovaných námořních cest a na konci osmnáctého století dobyl Benátky Napoleon. Pak byly Benátky na čas Rakouské, ale po bitvě u Slavkova připadly zpátky Francii. Po Napoleonově pádu opět připadly rakouskému císařství. Obyvatelé se ale bouřili a tak byl nucen zasáhnout český maršálek Radecký, který Benátky nevybíravě ostřeloval. Ale Rakouské císařství už nemělo svaly na to si Benátky udržet, a tak revoluční rok 1848 vedl také k připojení Benátek k Itálii. Zajímavé na tom je, že se tak stalo plebiscitem, kdy 674 426 hlasů bylo pro a 69 proti (zdroj: Wikipedie).
Dnes jsou Benátky chráněnou památkou UNESCO a žijí hlavně z turistického ruchu. Toulali jsme se uličkami, přelézali mostky (kterých je na 400) a hledali náměstí sv. Marka. Cestou jsme se nemohli neobdivovat odvahy benátských stavitelů – vždyť na 15 000 domů v Benátkách stojí na dubových kůlech! Na náměstí sv. Marka ležely zbytky sněhu, po akva altě – vysoké vodě, kdy Benátčané chodí po vysokých lavicích, protože chodníky jsou pod vodou – již nebylo žádné známky. Ani po proslulém benátské karnevalu, který byl minulý týden.
Nemohli jsme minout ani Ponte Rialto, dnes kamenný, původně dřevěný most z roku 1255, který nahradil most pontonový. Během historie most jednou málem vyhořel a roku 1444 se pod náporem lidí sledujících lodní průvod zřítil. Pak byl nahrazen mostem kamenným, jak ho známe dnes. Ponte Rialto je proslulý hlavně dvěma řadami původně zlatnických krámků a také tím, že je to pravděpodobně nejkrásnější most v Benátkách.
Noční plavba do Puly
Na moři foukal čerstvý vítr severovýchodovýchod o síle kolem 20 uzlů. Náš cíl, Pula, ležel na jihovýchodovýchod. Bylo jasné, že celá plavba bude ostrá stoupačka proti větru a vlnám. Pepa rozdělil hlídky po třech hodinách, uvázali jsme se do harnesů a vyrazili.
Bylo pozdní odpoledne, za zády nám nad lagunou zapadalo slunce a před přídí nebylo nic. Jen vítr a vlny. Záhy se ukázalo, že naše Bavárka, která na klidné vodě umí jezdit jako drak, se proti vlnám neumí prosadit. Už do relativně malých vln tvrdě tloukla přídí a rychlost citelně klesala. Ale nezbylo, než se s tím poprat.
Měl jsem hlídku se Skipřenkou od 22:00 do 01:00 a protože bylo necelých sedm hodin večer, zalezl jsem do kajuty se trochu prospat. Vlny rostly, foukal ledový vítr a bylo jasné, že hlídka bude náročná. Zbytek posádky zatím zůstal v kokpitu, kde bojoval s větrem, vlnami a někteří s počínající nevolností.
Nebyla to úplně snadná plavba. V kajutě to se mnou mlelo ze strany na stranu, nahoru dolů, to všechno doprovázené pravidelnými ránami, jak příď narážela na vlny. Přesto jsem v klidu podřimoval a chvílemi i spal. Po nějaké chvíli dorazila do kajuty i Skipřenka a tak jsme polehávali spolu.
Když přišel čas hlídky, oblékli jsme se a vyrazili do kokpitu převzít kormidlo.Tam jsem se dozvěděl frešné novinky, jako že se nás pokusil vytopit pravoboční záchod, že je děsná zima, že je většině posádky blbě a výraz „vyběhl křeček z podpalubí“ vůbec neznamená, že by snad hlodavci opouštěli loď. Blbě bylo i Skipřence, které nebylo blbě ještě nikdy a která si nevolnost uhnala, když hledala ventily a bilge pumpu zlobivého záchodu, kterým nám tekl Jadran do lodě.
No vlny byly pěkné a tak než jsem převzal kormidlo, vrátil jsem do moře lasagne, které jsem s takovou chutí pojedl v Benátkách. Inu takový je život. Vyzbrojen rčením Petra Scheiricha – totiž, že správný chlap se nebojí, jestli to bude náročné, správný chlap ví, že to náročné bude – jsem se ujal kormidla.
Plavba ale byla klidná. Když odmyslíme vítr a vlny, na kterých loď poskakovala, stala se největším nepřítelem zima. Foukal mrazivý vítr z Alp a bezohledně profoukl všechno moje oblečení. Asi i prodělanou nevolností jsem se záhy klepal jako ratlík a poté, co si kormidlo vzala Skipřenka, zabalil jsem se v kokpitu do spacáku. I tak mi byla zima. A vylézt z pod něj znovu vzít kormidlo, to byl neskutečný výkon a donutilo mě k tomu hlavně to, že Skipřenka už byla taky pěkně zmrzlá.
Pluli jsme tmou, ve třech v kokpitu – Michalovi se nechtělo spát – Istrie se pomalu přibližovala. Ostatní lodě jsme míjeli na velkou vzdálenost. Několik trajektů, tankery a jednu možná ropnou plošinu. To všem jsme jen zaznamenávali díky slabým světlům v dálce. V jednu hodinu nastoupila další hlídka. Velmi rád jsem zase zalezl do relativního tepla kajuty (za plavby jsme netopili).
19.2.2013 úterý
Pula
Pak už jsme se probrali až v Pule. Poslední hlídce zcela ustal vítr a tak se posledních 15 mil motorovalo. V šest hodin ráno jsme stáli na kotvě skoro uprostřed rozlehlého Pulského přístavu, na dohled od proslulé římské arény, staršího a menšího bratříčka římského Kolosea.
Byla zde vystavěna obrovská aréna (dříve než římské Koloseum), vodovody, kanalizace, triumfální oblouk Sergii a Herkulova brána.
Pulská hluboká a dobře chráněná zátoka přitahovala lidi od nepaměti. Nejstarší nálezy pozůstatků Homo erectus u Puly jsou staré jeden milion let. Osídlení zde je také známé z doby bronzové (1800-1000 př.n.l.), sídlili zde Ilyrové, kmen Hystriů, po kterých se jmenuje celý poloostrov. V dobách své největší slávy zde sídlili samozřejmě Řekové a po nich samozřejmě Římané. Jako svou desátou kolonii připojil zdejší oblast k Římské říši sám Julius Caesar.
V té době žilo v Pule a okolí na 30.000 duší a byla významný přístavem. V občanské válce, kterou vedli Octavian, Marek Antonius a Lepidus proti Ceasarovým vrahům Brutovi a Cassiovi, se město postavilo na stranu Cassia. Chybně, jak již víme. Skončilo v rozvalinách. Záhy však bylo obnoveno a získalo jméno Colonia Iulia Pola pietas Pollentia Herculanea, ze kterého vznikla novodobá Pula.
Největšího rozkvětu v antických dobách dosáhlo město právě po občanské válce, tedy kolem prvního století našeho letopočtu. Byla zde vystavěna obrovská aréna (dříve než římské Koloseum), vodovody, kanalizace, triumfální oblouk Sergii a Herkulova brána. Všechno to může návštěvník obdivovat ještě dnes, zejména nádherně zachovalou arénu.
Po pádu Římské říše se stala hlavní silou regionu Byzantská říše a Pula se stala jedním z hlavních přístavů byzantské flotily. Pak přišli Vizogóti, Frankové a na přelomu tisíciletí samozřejmě Benátčané. Pod správou Benátek bylo město s přístavem až do benátského pádu 1797, kdy připadlo Habsburkům. Ti o Pulu krátce přišli po bojích s Francouzi, ale od roku 1813 se Pula stala největší námořní základnou rakouského císařství. Ostatně zde se psala i historie českých námořníků, protože za Rakouska Uherska byla Pula největší námořní základnou na Jadranu (společně s Bokou Kotorskou) a spousta českých námořníků sloužila na zdejších lodích nebo v přístavu. Třeba můj pradědeček stavěl pulské námořní jeřáby a Pepův pradědeček sloužil v Boce Kotorské.
…já jsem si představoval, jak tady kdysi stáli rakouské dreadgnouthy. (Wikipedie)
Po pádu Rakousko Uherska připadlo město Italům a po druhé světové válce Jugoslávii. V té době mluvilo italsky v Pule 90% obyvatelstva. Většina Italů se však rozhodla v letech 1946-1947, kdy došlo k takzvanému Istrijskému Exodu, emigrovat do Itálie. Etnicky se tak většina Istrie, a samozřejmě i Puly, stala po druhé světové válce slovanskou.
Stáli jsme v pulském přístavu, kterým kdysi procházela historie, dívali se na římský amfiteátr a já si říkal, že ten jachting není vůbec špatný sport. Když jsme posnídali, polízali si rány, vyrazili jsme se přihlásit na policii, protože jsme v noci opustili evropskou unii.
Přihlášení proběhlo bez problémů, jen borovišnju taxu si nechali zaplatit na týden, i když jsme hlásili jen dva dny. Potvory. Pak se posádka rozběhla podívat na Pulu, a protože my se Skipřenkou Pulu už známe, zůstali jsme na kotvě na lodi s Pepou, pili kafe a vyhřívali se v únorovém slunci.
Já jsem si představoval, jak tady kdysi stáli rakouské dreadgnouthy a Pepa rozumoval, jaká by tu byla skvělá základna pro La Grace. Kolem poledne jsme nalodili posádku a vypluli z Puly dát si oběd naproti Brijunským ostrovům.
Po dobrém obědě jsme za asi desetiuzlového větru vyrazili rekreační plavbou dál jih. Cestou Pepa zorganizoval výuku jachtingu, konkrétně navigační přednášku. Na jižním cípu Istrie, u majáku Poreč jsme odhalzovali a vydali se kolem polostrovu Kamenjak na sever, do zátok v okolí Medulinu, kde jsme chtěli strávit noc.
Jižní cíp Istrie je proslulý nejen svým liduprázdným a krásným pobřežím (Kamenjak je rezervace), ale také tím, že zde hojně žili dinosauři. Dokonce ostrov Fenoliga, ležící mezi majákem a istrijským mysem, jich skrývá více jak 150! Škoda, že jsme se na něm nestavili.
Po ostré stoupačce a několika re v omezeném prostoru na vstupu do medulinské zátoky jsme hodili kotvu nedaleko rybích sádek u Pomeru. Posádku nejvíce potěšila skutečnost, že v zátoce byla přístupná wifi! Méně potěšující byla předpověď. Vít, déšť, sníh. Že by se chystala ta sněhová bouře? Ale den to byl pěkný. Pěkná plavba a druhý cíl – tedy obeplout Istrii – byl také splněn. Zítra se musíme začít vracet. Lodní log ukázal pohodlných 21 námořních mil.
20.2.2013, středa
Kazí se počasí
Noc na kotvě byla klidná, ale ráno bylo zataženo a bylo jasné, že z těžkých mraků něco přijde. Vyplouváme na zpáteční cestu a směřujeme do Rovinje. Cestou fouká vítr asi 20 uzlů, který postupně slábne. Zato začíná pršet a záhy i sněžit. Teplota vzduchu je kolem nuly, možná mírně nad. Barometr mírně klesá.
S horšícím se počasím však přichází krásná příhoda. Stádečko pěti nebo šesti delfínů si nachází naši loď a pár chvil nás doprovází plaváním před přídí. Jsou tak blízko, že by se na ně dalo skoro sáhnout. Nádherná podívaná. Škoda jen, že za necelou minutu nám zamávají ocasní ploutví a zase zmizí.
Přechodem fronty se však otočil vítr a jedem na krásný bočák. Lodička uhání a dosahuje rychlosti až devět uzlů, konkrétně 9,2 podle GPS. To je taky pěkný fičák! Zanedlouho jsme v Rovinji,kde se rozhodujeme zaplout do mariny a trochu se zušlechtit. Taky dobýt baterie a doplnit vodu – jeden tank už máme prázdný.
Zajímavá věc během plavby. Jak se blížíme do Rovinje, potkáváme u pobřeží malé motorové čluny s potápěči, ovšem bez přístrojů. Jen neopren, maska, šnorchl, ploutve. Že by to byla nějaká soutěž? Nějak si nedovedeme představit, co člověka donutí lézt dobrovolně v takové počasí do vody v únoru. Naše debaty nad tím zůstávají na úrovni dohadů – až teprve doma se objeví vysvětlení. Na severozápadní Istrii probíhá gastronomický program „Den mušlí“. Od začátku února do konce března nabízejí vybrané restaurace v oblasti speciality z mušlí, na jejichž lov je nejlepší doba – zimní mušle prý chutnají nejlépe. Musí být ale naprosto čerstvé a proto není divu, že denně vyrážejí na moře skupiny žabích mužů, kteří tuto gastronomickou chuťovku loví a prodávají restauracím.
Před marinou pokračoval praktický kurz jachtingu, tentokrát manévry lodí v přístavu. Každý si pěkně vyzkoušel, jak ovládat padesátistopou loď při zajíždění k molu a na určené místo poté, co Pepa zakázal použití příďového pohonu (bow thrusteru). A pak jsme zajeli do mariny. Marina je pěkná, vliv Itálie je tu vidět. Samozřejmě jsme v ní sami. Sprcha je úchvatná a záchod lidských rozměrů také.
Večer jsme vyrazili na procházku po Rovinji.
21.2.2013, čtvrtek
Sněhovou vánicí do Umagu
Význačný den, protože máme se Skipřenkou službu. Takže jsme vstali první, připravili snídani a vůbec dělali všechny věci, co služba na lodi dělá. V deset byla posádka připravená k vyplutí a po zaplacení 41 EUR (dobrá cena za loď 50 stop) vyplouváme dál na sever.
Hned na začátku plavby jsme zjistili zajímavou závadu. Ráčna (cvrček) na refovacím systému hlavní plachty (Selden) nefunguje. Takže plachta jde volně vytáhnout bez odporu. Taková věc umí být v silném větru hodně nebezpečná, jak prokázalo potopení lodě Selena. A tak do Seldenu montujeme kliku nastálo a místo ráčny ji zajišťujeme lanem. Každá manipulace s plachtou se tak stává zábavnou, dvoumužnou záležitostí. No to jsem zvědav, jak se na to bude Alex tvářit.
Každá manipulace s plachtou se tak stává zábavnou, dvoumužnou záležitostí. (J. Novák)
Na desetiuzlový vítr plujeme asi šestiuzlovou rychlostí a čím jsme výše na severu, tím více se začíná pobřeží ztrácet v mlze. Cesta krásně ubíhá a tak se před Umagem Pepa rozhodl procvičit MOB na plachty. Nejprve muže přes palubu simulovali dvě rybářské bojky, ale poté, co jsme se zamotali do jejich lan, jsme raději popojeli dál a topícího se nešťastníka začal simulovat fender s kuchyňským hrncem na provázku. U kormidla jsme se vystřídali úplně všichni a také jsme úplně všichni došli k poznání, že lovit člověka z vody na plachty věru není legrace. Raději ať nikdo do té vody nepadá.
Uháníme na boční vítr a sníh nás bičuje jako na sjezdovce.
Postupem času pobřeží zmizelo a sníh začal poletovat o něco více. Podle GPS jsme natočili příď k Umagu, kde jsme se skoro za tmy uvázali na bóji. Venku se tiše snášel sníh, my zapnuli topení a večer dále probíhal ve skoro vánoční atmosféře.
22.2.2013, pátek
Sníh a snídaně v Chorvatsku
Ráno ležela na palubě skoro dvaceticentimetrová vrstva sněhu. Samozřejmě okamžitě nastalo pravé sněhové veselí a kromě toho, že jsme se všichni na sněhu fotili, medici ruče vyváleli se Skipřenkou velké sněhové koule a na přídi postavili sněhuláka. Pepa v kuchyni vyhrabal hrnec, ředkev, dva citrony, já dodal vestu s harnesem a sněhulák byl jako malovaný. Hustodémonskykrutopřísnej, řečeno slovníkem našeho Ondry.
Sněhulák byl jako malovaný.
Posádka na zasněžené lodi (J. Novák)
Při té sněhové veselici jsme si ale také všimli, že na palubě leží velká podložka. Chvíli jsme pátrali, odkud je a pak Pepa přišel na to, že závlačka, zajišťující kolík, který drží ráhno na stěžni, uhnila. Podložka upadla a ráhno nám tak vlálo nad hlavou bez zajištění. Musíme sehnat jinou závlačku. Protože je Umag zároveň chorvatským Port entry, musíme se jít odhlásit, protože příští přístav bude už zase v Evropské unii, ve Slovinsku.
Odhlášení probíhá bez problémů a brouzdáním po rybářském mole nacházíme rezatý hřebík – ráhno je zachráněno.
Po vyřízení všech formalit a opravě ráhna jsme zamávali Umagu a nasměrovali loď do Piranu, což je první (a jediný) Port entry ve Slovinsku. Z Umagu je to kousek, vítr foukal do přídě a tak jsme těch 7 námořních mil motorovali. Když jsme se odhlašovali v Umagu, varovala nás policie před počasím. Že za mysem Savudrija to pořádně fouká a pokud posádka nebude OK, můžeme se klidně vrátit a počkat na lepší počasí. A zdálo se, že to nebyla rada úplně mimo mísu.
Když jsme obepluli mys, opřel se do nás slušný vítr a z moře chodili sice nízké, ale překvapivě táhlé vlny. Naše loď do nich radostně tloukla přídí, což mladší část posádky kvitovala opakovaným radostným výskotem. Jenže bylo jasné, že nad Piranem bude fučet opravdu parádně a my se proti tomu budeme muset probíjet na sever.
Ukázalo se také, že stavitelské umění posádky je na vysoké úrovni; sněhulák na přídi s námi dojel až do Piranu a jeho zbytky později až skoro do Terstu.
Oběd ve Slovinsku – Piran
Zapluli jsme na celní molo v Pirani a po odbavení vyskákali ven. Mně s Skipřence se tak splnil jeden sen, totiž připlout do Piranu lodí. Zde totiž naše cesta na moře vlastně před lety začínala a oba jsme vzpomínali, jak jsme stáli v Pirani na nábřeží a jako úplní zelenáči přemýšleli, jaké to na lodi vlastně bude, a závistivě sledovali posádky připlouvajících lodí, jak se zkušeně vyvazují u městského mola. Tak dnes jsme byli jednou z těch připlouvajících lodí my.
Procházka po Piranu byla příjemná. Vyšplhali jsme ke kostelu, vyfotili si zasněžené střechy, což není v Chorvatsku úplně běžný jev, a prošli se okolo moře. Na sever od Piranu foukal pěkný vítr a vlny hezky tloukly do nábřeží. Zatímco ostatní pokračovali dál, zalezli jsme se Skipřenkou do kavárny s výhledem na moře a dali si horkou čokoládu. Moc dobré.
Po návratu na loď začala debata, že bychom mohli stihnout večeři v Itálii a splnit tak třetí cíl plavby – snídaně v Chorvatsku, oběd ve Slovinsku, večeře v Itálii. Jenže počasí, které panovalo pod Terstem, tedy vítr a vlny, nepůsobilo zrovna přívětivě. Nakonec Pepa rozhodl, že to zkusíme, a když to nepůjde, obrátíme to do Izoly, kterou cestou budeme míjet. Připravili jsme si oblečení, harnessy a vypluli jsme.
Večeře v Itálii – Terst
Nakonec to nebylo tak hrozné. Křižovali jsme proti dvacetiuzlovému větru, ale protože Pepa zvolil čas odplutí v době přílivu, pomáhal nám slabý, ale docela účinný proud. Vlny byly přiměřené a byl to moc krásný jachting. Několika mohutnými re jsme bez potíží při západu slunce dosáhli oblasti Terstu.
Jak jsme se ale přibližovali, vítr foukal víc a víc. U přístavu jsme už pluli na pověstné kapesníky a z hor padala Bóra o síle skoro 40 uzlů. Naštěstí takhle blízko nebyly vlny a plachty fungovaly velmi dobře. Neměli jsme italského pilota a tak jsme podle GPS zamířili do nejbližšího přístavního bazénu, který se nám zamlouval.
Uvnitř stály lodivodské lodě a u mola bylo místo tak akorát pro naši loď. Když jsme se vyvazovali, objevil se italský chlapík. Čekali jsme, že nás vyžene, ale on nás jen upozornil na mělkou vodu před přídí a pomohl s vyvázáním. Pak se zase ztratil do tmy kanceláří tušených na břehu. Asi vrátný? Nebo lodivod, co má službu? No rozhodně jsme bezpečně stáli.
Na moři skučel vítr a my byli v klidu a bezpečí, osvětlováni jen záblesky terstského majáku, které pravidelně osvětlovaly salón. Najednou ty záblesky zesílily.
„Co to je?“ povídám, „že by blesky?“
„Nebo chlap z baterkou“ povídá Pepa a vykoukl oknem. „Ty vole, fakt, na molu je chlap z baterkou!“
Na břehu stála policie, chlapík středního věku a mladá holka, a svítila na nás. „Dokumenten“ pozdravili mezinárodním pozdravem. Pepa vytáhnul pasy, které začali kontrolovat. Trošku surrealistická scéna. Vzduchem létal sníh, přístavem skučel vítr, jeden pas dokonce uletěl, a kdyby ho slečna policistka nechytila, kdoví kde by skončil. Ale nakonec byli oba docela milí. Nechali si nás nastoupit do kokpitu, aby zkontrolovali, jestli je crew list v pořádku a pak se v pohodě rozloučili a ztratili se ve tmě.
Čekali jsme, že nás skoro určitě vyhodí, navíc, když je kousek vedle marina, jak jsme později zjistili. Ale nechali být. Asi neměli to srdce nás do té sloty venku zase vyhnat a jachtaře v únoru tu nemají každý den.
A tak jsme stáli v Terstu a mohli splnit poslední denní cíl, tedy večeře v Itálii. Oblékli jsme se do gala (ve kterém jsme chodili celou plavbu), stavili se v kanceláři, kde jsme našli chlapíka, co nám pomáhal s vyvázáním, dali mu s díky dvě piva a vyrazili do Terstu na večeři.
Terst, pokud mohu z tak krátké návštěvy posoudit, je milé a malebné město. Viděli jsme kousek centra, marinu, nábřeží a ze všeho byl znát duch severní Itálie. Tedy nonšalance, estetika… Večeře v restauraci byla velmi dobrá a myslím, že to byla důstojná tečka za naší plavbou. Na druhý den nás čekalo jen pár mil na zadní vítr do Izoly.
Terst je velmi staré město, vévodící celému regionu. Známky obydlení tu jsou už od neolitu a dlouhou dobu zde žili Venetové (ti samí co uprchli před nájezdníky do benátské laguny a založili Benátky) a Ilyrové. Město kolonizovali v prvním století n.l. Římané, přesněji císař Augustus (u nás známý hlavně ze seriálu Já, Claudius) po kterých zůstalo ve městě krásné divadlo. Po Římanech přišli Byzantinci, pak Frankové a po nich překvapivě město neovládla Benátská republika, ale ve 14. století se Terst stal součástí Habsburské monarchie – stal se tedy po roce 1620 nepřímo součástí i českých zemích. Pak ale přišel Napoleon a při přerovnávání Evropy získal i Terst a okolí. Po jeho porážce se oblast vrátila Habsburkům a vydržela jim až do pádu císařství v roce 1918.
Pak byl Terst až do druhé světové války nezávislý. Po okupaci třetí říší si jej po roce 1945 nárokovala Jugoslávie, ale připadl Itálii. A já říkám dobře tak, kdoví, jak by to krásné město dopadlo v jugoslávských válkách. Kromě nádherného majáku a římského divadla najdete v Terstu hlavně proslulý Miramare – habsburský zámek nad mořem, který nechal postavit Maxmilián I. Mexický, který odtud vyplul na svou tragickou misi do Mexika. Jeho manželka, která po jeho zastřelení zešílela, žila ve zdech zámku ještě značně dlouho.
No ale to všechno jsme neviděli (kromě majáku). Bylo pozdě večer a druhý den musíme vyplout velmi brzo, abychom byli v devět ráno v Izole v marině vrátit loď. Byl to dlouhý den a rádi jsme padli do kajut uspáváni příjemným hučením naftového bufíku.
23.2.2013 sobota
Poslední den
Ráno jsme vstali a posnídali. Obloha vymetená včerejší Bórou hostila sluníčko a zbytky větru foukaly asi patnácti uzly směrem k Izole. Vytáhli jsme samotnou genu a vyrazili na jih. Prokličkovali jsme tankery kotvícími před Terstem a v devět vyvázali loď v Izole.
Dorazil technik Alex, aby zkontroloval loď. Nad hřebíkem u ráhna jen zamrkal, a když mu Pepa pověděl o rozbité ráčně, prohlásil. „No jo, já vím, že to zlobí“. No nezabili byste ho? A pak už přišlo rozloučení, napáskování do dvou aut a cesta domů, která navzdory chmurným zprávám z Čech o sněhové kalamitě, proběhla v pořádku. Pozdě večer jsme byli doma a mohli tak uzavřít krásnou plavbu o zimním Jadranu, která nám přinesla nové zkušenosti, zejména díky Pepovi a jeho kapitánování a také nové kamarády ze skvělé posádky, kterou naše loď měla.
Výzbroj a výstroj
Navigace a počasí
Navigaci severním Jadranem zajišťovali mapy Male karte, umístěné v lodi a po zjištění, že lodní GPS ploter Raymarine ukazuje s velkou chybou, stal se hlavním navigačním přístrojem iPad mini s mapami Navionics. Bral jsem ho, abych ověřil, jak se osvědčí a osvědčil se výborně. Bude z toho samostatný článek. Počasí jsme stahovali ze serveru ZyGrib (ve verzi aplikace pro iPad), windfinder a chorvatské DHMZ (Aladin). Všechny předpovědi vycházely velmi dobře.
Oblečení
Samozřejmě jsme před plavbou pečlivě plánovali, co vzít na sebe. Věděli jsme, že nám bude zima, jen jsme nevěděli, jak velká. Nakonec jsme to řešili: jako základ funkční termoprádlo – tričko i jegrovky. Na to jsem měl námořní tlustý svetr a jachtařskou bundu MarinePool Offshore.
Kalhoty jsem pořídil Marine Pool Ocean a moc se osvědčily. Celá tahle kombinace byla v pohodě kromě plavby z Benátek do Puly, kdy by to sneslo mít pod svetrem ještě jednu vrstvu. Skipřenka přidala pod bundu oproti mně ještě jednu vrstvu a celou plavbu strávila v jachtařském kompletu Husky Yacht Collection.
Jako boty jsme na poslední chvíli koupili jachtařské holínky – měli jsme původně koupené obyčejné, ale báli jsme se, aby na palubě neklouzaly. Jachtařské neklouzaly a Pepa, který měl obyčejné, říkal, že nekloužou taky. Jen v holínkách pořád trochu záblo.
Pokud jsme nenosili holínky, překvapivě se osvědčily jak do podpalubí, tak na palubu obyčejné kroksy od Vietnamců ovšem s teplou vložkou. Pepa měl shodou okolností stejný nápad a teplené kroksy se mu osvědčily jako nám.
Lukáš Pavlica na holínky a jiné boty rezignoval a celou plavbu absolvoval v ponožkách a v sandálech se slovy – voda vejde a voda odejde. No jo. Ale on je drsňák a normálním smrtelníkům se takový postup nedoporučuje.
Ponožky jsme nosili dvoje – jedny normál tenké a na ně vlněné supertlusté.
Rukavice jsme měli softshellové lyžařské, které byly dobré, dokud se nenamočily. Pak se daly ždímat. Skipřenka to řešila pogumovanými rukavicemi pracovními s tím, že do nich si natahovala tenké bavlněné. Obojí z Baumaxu.
Reflexní oranžová (resp. žlutá) čepice z pracovních oděvů s reflexním pruhem korunovala dílo. Díky reflexní barvě byla snadno viditelná, i když jste ji hledali v salonu.
Já i Skipřenka jsme měli svoje automatické vesty s integrovaným harnessem, ostatní, kromě Michala, který měl také svou automatiku, používali harnessy co byly na lodi.
Sluneční brýle jsem využil jen asi dvakrát, když bylo slunce a lyžařské brýle ani jednou, i když párkrát jsem k tomu neměl daleko.
Spaní v lodi bylo bez problémů. Večer jsme vždycky zapnuli bufíka, tedy integrované naftové topení, které loď vyhřálo na více jak 15°C. Dokonce v kajutách bylo někdy až příliš teplo. Spotřebu nafty jsme nezjistili, ale závěrečné účtování u benzínky nevybočilo z očekávaných mezí a tak spotřeba topení nebyla nijak dramatická. Já osobně spal přikrytý dekou a navrch přikrytý rozepnutým spacákem a bylo mi příjemně.
Co bylo méně příjemné, že jakmile jsme se sešli večer v salonu, uvolněná vlhkost kondenzovala na stropě a na luknách, takže chvílemi na nás uvnitř regulérně pršelo. V kajutách totéž. Snažili jsme se různě větrat, ale posunout rosný bod někam do lepších míst se nám nedařilo.
A to je tak všechno o téhle mírně nestandardní chorvatské plavbě. Byla skvělá a moc bych chtěl poděkovat Pepovi za to, že ji zorganizoval a vedl. Moc rádi si jí někdy zase zopakujeme.
