Stromboli
2.6.2011
V zátoce Liparského ostrova, Panarei, jsem si 2.6.2011 sbalil na Princezně svých pět švestek a za mírného deště přestoupil na LaGrace.
První, co vás na LaGrace překvapí, jsou rozměry. Délka lodě i s čelenem je přes třicet metrů a šířka mírně přes šest metrů. Přestupoval jsem z lodi 40 stop a to není malá loď, ale když jsem vyšplhal po schůdkách přes bok LaGrace, měl jsem pocit, že jsem na tenisovém hřišti. I když je na střední palubě, vlastně na dělové palubě, uskladněno spousta věcí včetně osmi děl, pocit prostoru je velmi intenzivní. Je to velký rozdíl proti normální plachetnici a po skoro dvou týdnech na Princezně to vypadalo, že se stěhuju do hotelu. Zejména když jsem si uvědomil, že moje vlastní plachetnice 19 stop, co máme na Slapech, by se na střední palubu vešla napříč třikrát vedle sebe a ještě by míso zbylo.
Z dělové paluby vede moje další cesta do podpalubí na záď, pod kormovou palubu, kde se nachází kapitánská kajuta a těsně před vchodem do ní, je kajuta moje, kde budu příštích deset dní bydlet. Kajuta je dvoumístná a také dost prostorná. Pro mě je to dvakrát milé, protože ač v roli kadeta, budu v ní sám. Ke kajutě navíc přiléhá místnost se záchodem a sprchou. Záchod není pumpovací, ale klasický suchozemský splachovací. Ostatně i v tom se LaGrace liší od většiny charterovek – má všechnu špinavou vodu včetně obsahu záchodů svedenou do waste tanku, který se vypouští jednou za čas na širém moři.
Nestačil jsem ovšem ani vybalit a LaGrace zvedá kotvu a míří na Stromboli, což je činný vulkán liparského souostroví. Z Panarey je to na Stromboli kousek a tak ještě v zátoce Cala Junko pořizujeme s Kocourem ze břehu fotografie LaGrace. Pak již kapitán bere kurs na Stromboli. V plánu je zakotvit u městečka San Vincenzo, vylodit se a pokusit se dobýt kráter sopky.
Zakotvení se zdařilo a LaGrace zdobí moře před San Vincenzem. Stojíme na kotvě, protože bójky jsou určené přeci jen pro menší lodě . Nicméně, pokud sem někdy poplujete, na bójce se dá stát s charterovou lodí v pohodě a koštuje to 35 EUR za den a noc. (Poznámka: My jsme zde stáli vedle bójek, které byly plné, dva dny předtím s Princeznou na kotvě; kotva držela dobře a neplatili jsme nic.)
Ale zpátky na Stromboli. Ostrov Stromboli je celý sopkou a dvě městečka, krčící se na jejím úpatí, žijí zejména z rybářství, a hlavně z turistického ruchu, který existence pravidelných vulkanických výbuchů vyvolává. Jak z Italské pevniny, tak z okolních ostrovů se sem každý večer stahují lodě, aby vyložili náklad magmatuchtivých a vulkanolozných turistů. Na sopku se totiž dá vystoupit. Ovšem není to jednoduché a to ze dvou důvodů. Především je sopka vysoká skoro 1000 metrů nad mořem, a protože výstup začíná u moře, užije si dobyvatel skutečně každičký metr pouti. Druhým důvodem je, že výstupy jsou organizované. V městečku San Vincenzo funguje několik vulkanologických průvodcovských skupin, které jediné mají licenci k výstupu a individuální výstupy nejsou povolené. A nejen nejsou povolené, jsou i trestané citelnými pokutami.
Certifikovaní vůdci každý den sestavují skupiny po patnácti turistech, kteří nafasují přilby s čelovkami, pronajmou si outdoorovou obuv (pokud nemají vlastní outdoorovou obuv – obyčejné tenisky neprojdou) a mezi šestou a sedmou večerní vyrazí na vrchol. Každý večer tak stoupá k vrcholu had složený asi ze stopadesáti duší. Okraje bezpečné zóny dosáhnou až za tmy (výstup trvá cca 3-4 hodiny) a tak mohou z nejbližší možné blízkosti obdivovat sopečné výbuchy proslule sopky. Cesta stojí 35 EUR (pokud se pamatuju) a boty vám pronajmou asi za deset éček. 
Nás bylo šest, kteří se chtěli dostat až na vrchol, ale bohužel, průvodci měli plno. Nepomohly ani prosby, ani Pepova anglicko-italská vyřídilka a znalost prostředí, nic. Jen šťastnou náhodou se do průvodu dostali dva z nás, když postarší dvojice, shodou okolnosti z Čech, svůj výstup zrušila.
Byli jsme trochu smutní, ale nakonec jsme nelitovali. Ze San Vincenza se vine cesta, jejíž neplacená část končí asi 400 metrů pod vrcholem a je z ní velmi krásný výhled na kráter vulkánu. A tam jsme taky vyšplhali a společně s Vildou Pavlicou a dalšími členy posádky počkali až do tmy, kdy jsou erupce nejlépe vidět. A je to divukrásné a děsivé zároveň. Každou přibližně půlhodinu se ozve rachot a z kráteru vyrazí sloup žhavých kamenů, jisker a lávy. Vyvrhnuté jasně rudé balvany se pak koulí po lávovém splazu dolů do moře. Neuvěřitelné divadlo. Vydrželi jsme tam asi do jedenácti a pak jsme s Vildou za svitu čelovek vyrazili dolů.
Cestou jsme ještě potkali Vikiho s Ondřejem ,kteří se chtěli pokusit o výstup načerno, ale nakonec to rozumně vzdali. Cesta je velmi kolmá a nebezpečná a potmě naprosto neschůdná. Ušli asi třicet výškových metrů za půl hodiny, a když si zkusili posvítit, okamžitě zaznamenali dole ruch, který svědčil o tom, že strážci nespí. A tak se nakonec vrátili s vrcholem nepokořeným.
A zatímco se Viki s Ondřejem prodírali vzhůru, my jsme s Vildou sestoupili dolů až na pláž San Vincenza, abychom zjistili, že se zde slaví blíže neurčený italský svátek, je zde diskotéka, krásné dívky tančí a jídlo a pití se podává zadarmo! A tak jsme se dosyta najedli rizzota a grilovaného masa a napili vína, které chutnalo zcela božsky. Již deset dní jsem nejedl maso a to vám tedy chutě pěkně rozparádí.
Na pláži jsme se setkali se těmi dvěma šťastlivci, kteří se dostali do průvodu s průvodcem a teď sotva pletli nohama. Byli nadšení, ale hodně utahaní. Ale my jsme nakonec ani tolik nelitovali. Sice je zblízka divadlo Stromboli uchvacující, ale průvodci jim nahoře nechali jen dvacet minut a pak je hnali dolů. To my jsme si na našem stanovišti počkali pěkně na ten nejhezčí výbuch… Ale stejně, jestli se sem někdy ještě podívám, objednám si výstup dopředu, aby na mě zbylo místo, což ostatně doporučuji každému, kdo by se chtěl ke kráteru Stromboli podívat. Ale kdyby to nevyšlo, ani ta cesta 400 pod vrchol není vůbec marná. 
Vyrážíme k severu
3.6.2011
Poté, co jsme se trochu vyspali z včerejších objevitelských zážitků na sopce a po obvyklém hodinovém točení klikou, kdy jsme vytahovali kotvu, opustila LaGrace kotviště před San Vincezem a vydala se k ostrůvku Strombolichio. Strombolichio střeží přístup k sopce Stromboli od severu a je na něm umístěný maják. Samotný ostrůvek je asi 60metrů vysoká skála vystupující kolmo z moře tvořená údajně ztuhlým vnitřkem kráteru, když vnější část kráteru zerodovala a zmizela v moři. Je na něj velice zajímaví podívaná.
Moře je dneska klidnější a tak se část posádky rozhoduje k ostrůvku doplavat a část provede výsadek člunem. Na vrchol skaliska vedou vytesané schody, a i když je výsadek náročnější , za chvíli se všichni kocháme krásným výhledem na Stromboli a LaGrace driftující pod námi. Pepa nám ukazuje útvar „kobyla“, kde se prý natáčel nejeden film a nechává se u něj fotit. Horolezecky je to tak dvojka, takže si tam samozřejmě musím dolézt taky – fotil jsem odsud LaGrace a Stromboli viz minulý díl reportáže.
Když jsme se dost vynadívali, vracíme se zpátky na loď, většinou plavecky. I já svěřím foťák Kocourovi na člun a na LaGrace doplavu. Krásně jsem se protáhnul a díky tomu, že jsem neměl potápěčské brýle, neviděl jsem ani, co se děje pode mnou. Když jsme všichni vylezli na palubu, vyrazila LaGrace kursem na Tropeu, kde nás měli opustit moravští kadeti a naopak nastoupit štáb ČT1 s Tomášem Hanákem, který ve zdejších krajích natáčel cestovatelský dokument -Z Istanbulu na Gibraltar- a přijal nabídku Pepy Dvorského, svézt se na LaGrace a něco natočit.
Cesta z Liparských ostrovů byla pozoruhodná ze dvou důvodů. Potkali jsme mořskou želvu a já lezl do lanoví. Tak nejdřív to lanoví. Bylo to jednoduché. Přišel ke mně Viki, který je na LaGrace bocmanem a povídá: „Vem si sedák, jdeme nahoru“. No a tak jsem si vzal sedák a po krátké instruktáži jsem vyrazil nahoru do ráhnoví. První patro, tedy cesta do koše, který je 10m nad hladinou a který je umístěný těsně nad hlavním ráhnem docela šla. Sice samotné vyšplhání do koše je trošku přes převis, ale po cestě je mnoho míst, kde se lze dobře držet. (Podotýkám, že celou cestu se lze jistit, já jsem se ale nechtěl zdržovat s přecvakáváním jistící smyčky a tak jsem se vždycky jistil až u ráhen.) Takže do koše pohoda. Když jsem se ale podíval dál nahoru, přišlo mi, že košové ráhno je vážně vysoko, a že brámové ráhno nad ním se ztrácí v mracích. Sakra sakra.
Ale co, dal jsem se na vojnu, musím bojovat a vyrazil jsem za Vikim na košové ráhno. Tam už to solidně houpalo, a i když se hladina z paluby zdála klidná, tady nahoře byla každá vlnka pěkně znát. Když jsem se od stěžně, který mi připadal jako vrchol solidnosti, odpoutával a přelézal na ráhno, utrousil jsem pár jadrných výrazů. Viki, co stál vedle mě se strašně smál a povídal: „Sem lezou samý slušní lidi, doktoři, inženýří a tak, ale jak dolezou sem, je každej sprostej jako dlaždič!“ Ani jsem se moc nedivil. Zejména, když jsem zjistil, že jedna karabina na sedáku se mi blbě zajišťuje o ocelové lanko, které vede podél ráhna a které mě v případě, že bych se snad pustil, chytí. Musel jsem se pěkně kroutit, než se mi povedlo se o ocelové lanko zajistit a to mi tedy moc nepřidalo (dole jsem si pak závěs prodloužil o ještě jednu karabinu a pak už to šlo dobře). 
Ovšem nevylezli jsme sem pro parádu. Bylo třeba se postavit na šlapnice- to jsou taková ta lana, co vedou pod ráhnem, vydat se na konec ráhna a uvolnit gaskety, což provazy držící plachtu sbalenou. Takže se postavit na šlapnice, přehnout se horní polovinou těla přes ráhno, přesunout se na konec ráhna, TAM SE PUSTIT OBĚMA RUKAMA a těma volnýma rukama manipulovat s gasketkou. Uvolnit jí, smotat do panenky (aby nevlála a nekousla se náhodou v něké nějaké kladce) a posunout se k další. A to vše na košovém ráhně asi 17 metrů vysoko za vytrvalého houpání. No nějak jsem to zvládl, hlavně za neutuchajících rad Vikiho a vrátil se ke stěžni. Uf.
-A teď na brám- zavelel Viki. Tedy ještě výše. Dvakrát uf.
Na brámovém ráhně už je člověk vysoko kolem 25 metrů nebo tak nějak a každá vlnka je tady pěkně velkou vlnou. Do strany. Na závratě nijak moc netrpím, za mlada jsem dost lezl po skalách, ale ty se nehoupaly a to houpání mi nedělalo moc dobře. Na brámovém ráhně je výš už jenom čnělka a člověk stojí opravdu prakticky na vrcholu lodě. Je odtud krásný výhled a paluba se zdá tak maličká… Ale výhled jsem moc neobdivoval. Zcela jsem se soustředil, abych se přesunul po ráhně na kraj (to ráhno mi připadalo tak tenké), uvolnil gasketky a vrátil se zpátky. A to všechno ještě dvakrát, protože jsem je já pitomec špatně zavázal. Houpalo to hodně (aspoň mi to připadalo) a přiznávám otevřeně, měl jsem toho plné zuby. Na tu třetí cestu už se mi ale vůbec nechtělo a jenom to, že Viki řekl, ať jdu dolů, že to dodělá, mě vyhecovalo, abych se kousnul a šel zase na kraj a zpátky. 
No, když jsem slezl konečně dolů (a když jsem míjel koš, přišlo mi to skoro jako by byl tak metr nad palubou), byl jsem rád, že jsem rád. A když jsem se podíval na brám, nemohl jsem uvěřit, že jsem tam vylezl. Byl to po letech vážně výlet do vlastního nitra a jako zkouška, co člověk zvládne, to bylo tedy vynikající. Inu ne nadarmo jsou tyhle lodě provozované jako školní. Kde jinde poznat, co v člověku je?
Ale abyste se nebáli, lezení nahoru není na LaGrace vůbec pro kadety povinné. Pokud nechcete lézt, nemusíte. Pokud to chcete zkusit jenom do koše, klidně. Nikdo vás nenutí a je na každém, jak se takové výzvě postaví.
Hned jak jsem slezl dolů, nastoupil jsem hlídku u kormidla a další událost na sebe nenechala dlouho čekat. Koukám, co to plavě proti nám napravo před přídí a ona mořská želva! Tak jsme zavolali kapitána, ten velel otočit loď do kursu želvy a opatrně se k ní přiblížit. Když byla želva u přídě, vzal si kapitán Pepa šnorchl a brýle a hupnul do vody, aby jí ulovil.
A skutečně, za chvíli se vynořil a v náručí svíral krásnou mořskou želvu. Zastavili jsme loď, polovina posádky naskákala do vody a všichni obdivovali krásného mořského tvora. Musela si připadat jako hvězda, tolik focení a prohlížení… Byl to nádherný zážitek. Nakonec jsme jí pustili a ještě dlouho sledovali, jak mávajíce ploutvemi mizí pod vodou a v modré hlubině.
Pak jsme natočili loď na původní kurs a bez dalších zvláštních zážitků jsme spustili kotvu v Tropee, před pláží pod útesy, na kterých Tropea leží.
Tropea je krásné místo, ale protože jsem tady byl minulý týden s Princeznou už dvakrát, nevystupuju tentokrát na břeh a věnuju se praní oblečení. Už to potvora potřebovalo.
4.6.2011
Po obvyklé práci s klikou kotevního vrátku se přesouváme do Viba Valencia. Přijíždíme dovnitř přístavu před velké molo, ale přístavní policie nás vyhání a nezbývá než se přesunout na kotvu před vlnolam. Ještě před přesunem vyložíme moravské spolužáky a pak již nastává na LaGrace pracovní sobota. V neděli má dorazit slíbený štáb ČT1 a tak nás Pepa všechny honí, ať je uklizeno. Skoro jako na vojně.
Uklízí se paluba, uklízí se podpalubí, natírají se kanóny… ať se všechno pěkně dobově blýská.
Já ještě kromě práce stihnu vylodění, protože potřebuju doplnit peníze z bankomatu, kupit si ovoce, dát si zmrzlinu a bocmanovi koupit cigarety. Krásná procházka zase pro změnu po pevnině. Jsem už na moři dva týdny a člověk docela přivítá protáhnout si nohy na něčem, co nehoupá (a není do kopce, jako třeba Stromboli)
Večer ještě sedíme u vína a kecáme, o lodích, jak jinak a pak jdeme spát. 
5.6.2011
Neděle začíná vesele. Ve 4 ráno ujíždí kotva. Naštěstí kapitán spí na jedno oko, a tak asi po hodině manévrů se kotva zase chytá a kdo může, snaží se zase dospat. V sedm ráno začíná obvyklý hodinový tělocvik s kotevním vrátkem, teď o poznání náročnější, když jsou moravští kadeti pryč, a pak se přesouváme do vnitřního bazénu přístavu k benzínové pumpě.
U pumpy je málo místa a je velmi napínavé pozorovat kapitána, jak manévruje u mola s lodí, co má 120 tun. Ale Pepa je profík. S obrovským klidem vede LaGrace nejdřív přímo proti molu a současně posílá Honzu na zodiaku založit na nábřeží spring. Pak nechá LaGrace opřít do springu a na centimetr přesně jí přisadí k molu. Pak jí posádka jen vyváže a tankování může začít.
Během tankování doráží televizní štáb v počtu tří – režisér a kameraman v jedné osobě, fotograf a Tomáš Hanák, co by moderátora natáčeného cestopisného pořadu (co by měl na podzim jít v televizi). A tak než stačí minout siesta, vyplouvá LaGrace na další cestu, na severozápad.
Televizní štáb se rychle zabydlel a se všemi se rychle skamarádil. Ze všech třech se vyklubali moc fajn kluci, i z Tomáše Hanáka, který je vlastně trochu celebrita. Ale sžili se s lodí rychle a samozřejmě Tomáš zkoušel lézt i do lanoví a velice mu to šlo.
Jakmile jsme vypluli, začal vítr sílit. Pepa zajásal a nechal vyvěsit všechno prádlo, co LaGrace má. Vítr vál, trochu překvapivě na tyhle končiny, od pevniny a windmeter ukazoval 25-30 uzlů. LaGrace vytočila ráhna co to šlo a v krásném náklonu dosáhla rychlosti sedm uzlů. Stál jsem u kormidla a musím říct, že kormidlovat takovou loď za silného větru na plachty, je zážitek, který se nezapomíná. Bylo to krásné odpoledne. Televizní štáb běhal po palubě a fotil a točil, námořníci nastavovali plachty, já řídil loď a LaGrace letěla po hladině se všemi plachtami jako krásný pták s rozepjatými křídly… 
V oblasti Curinga se do toho vítr pěkně opřel a najednou koukám na windmeter, že ukazuje 42 uzlů ( rychlost lodě byla asi 8,5 uzle.) A tak se refovalo, což tedy není na LaGrace věc jednoduchá. Tentokrát jsem byl v palubním družstvu a do ráhnoví lezli Viki, Honza, Kocour a další. Ono to ve čyřiceti uzlových poryvech není legrace. Všechny jsem je musel obdivovat, maje v paměti ještě vlastní zážitek, za výrazně mírnějšího větru. Ale povedlo se, plachty byly skasány, kamera vše zaznamenala a LaGrace pokračovala dál na vítr, jak se na takovou plachetnici sluší. 
6.6.2011
Plavba pokračovala v noci, dívaje se do deníku, měl jsem službu 0:00-2:00 a pak 6:00-8:00. To už se jelo na motor, protože asi ve tři ráno vítr zcela ustal. Dopoledne pak štáb točil ještě další scény pro svůj pořad, ve kterých posádka zdatně účinkovala, nebo se alespoň v pozadí tvářila dostatečně pirátsky. Odpoledne jsme pak Tomáše Hanáka i celý štáb vysadili na pobřeží na vlak, kterým se vraceli do VIba, kde nechali zaparkované auto, aby pokračovali směrem na Sicílii. Loučení bylo docela i trochu dojemné, protože i za tak krátkou dobu jsme se skamarádili a navíc oni se netajili tím, že se jim na LaGrace moc líbilo a že by klidně pluli s námi dál…
Ale cesty se museli rozejít, protože oni mířili na jih, kdežto LaGrace mířila na severozápad, odkud volala o pomoc Princezna.
Zbytek dne 6.6.
Přibližně za dvě hodiny shazujeme kotvu v ústí přístavu Camerota. Hlouběji uvnitř stojí u mola už dva dny zmrzačená princezna a čeká na naší záchrannou misi. Závada je nakonec složitější a ke slovu kromě Pepova potápěčského umění přichází i svářecí souprava. Ale asi za dvě hodinky je vše opraveno a obě lodi, Princezna i LaGrace se společně vydávají na noční plavbu.
7.6.2011
Službu mám od 2:00 do 4:00 a pak od 8:00 do 10:00. Přes noc to moc nefouká, ale k ránu se vítr zdvihne a tak můžeme vypnout diesel a plout na plachty. Jedeme si 4 uzle.
V poledne jsme na dohled od ostrůvku Capri v Neapolském zálivu a opouští nás Monika s Filipem a hlavně Vilda, který už také spěchá domů. Princezna je vysadí u Neapole, odkud jim letí letadlo.
Dále pokračujeme jen v sedmi, což na tak velkou loď není vážně mnoho. Ale co, nejsme tady od flákání nebo rekreace! Kurs je ostrůvek Ischia. Fouká vítr a tak jedeme na plachty. Ovšem před Ischií to zase zdechává a tak se do přístavu Casamiciola spíše jen připloužíme.
Kapitán dává rozkaz k zakotvení, takže hážeme kotvu a těšíme se, že se vyspíme celou noc.
8.6.2011
Budíček je v šest hodin. Kapitán velí k odplutí a tak rukavice na ruce a točit klikou. Po hodině práce je kotva venku a my se vydáváme vstříc ostrůvku Ventotene.
U snídaně zajímavá věc – nemohli jsme se dohodnout, jestli je úterý nebo středa. Nikdo neměl ani hodinky, ani mobil… Vlastně je to dokonalý pocit. Jsem už skoro tři týdny na moři a dny nebo čas jsem úplně přestal sledovat. Vstáváme, když vyjde slunce, nebo když zapíská bocman. Jíme, když je hlad a když kuchař udělá jídlo. Spát chodíme, když slunce zajde. Jen když se drží hlídky, tam se čas hlídá, jinak ne. Je to neuvěřitelné svobodný pocit. Televize? Noviny? Zprávy? Politika? Pche. Nic takového není a vůbec to nepostrádám. A navíc už jsem shodil 4 kila. Ty ranní rozcvičky s klikou mi vyloženě svědčí.
Stalo se to hned, jak jsme připluli. Velkou část městského mola si zabral pro sebe (no asi s požehnáním místního úřadu) jakýsi podnikavec a udělal si z něj malou marínu. Když se chtěla LaGrace na dvě hodiny u mola vyvázat, přiběhnul (asi) majitel a italsky (anglicky se bavit nechtěl) jí posílal pryč. Když jsme mu řekli, že potřebujeme jen dvě hodiny na nákup, řekl si o pětset euro! A jiná řeč s ním nebyla. -No počkej ty machometáne, my jsme pirátská loď. Budeš litovat takové zlodějiny -, řekli jsme si a posunuli LaGrace dál vedle trajektového mola, kde jsme se bez problémů vyvázali, k nadšení místních, kteří hned začali loď okukovat a chodit na návštěvu (zvlášť jedna italka se nám moc líbila).
Když jsme se chystali vyplout, přišla na řadu otázka pomsty tomu chlapíkovi, co se choval jako vydřiduch. Padali návrhy jako vypustit koloběžku (měl motorovou) zahodit ventilky, zeptat se ho, jestli má mobil a pak ho hodit z mola do vody nebo sestřelit kanónem. Jasně, kanón! 
Odvázali jsme loď a Honza nabil kanón. Pomalu jsme proplouvali podél mola. Podnikavec stál ve dveřích jakési budky na molu. PAL! Ozvala se hromová rána, znásobená ještě vlnolamem, o který se zvukové vlny pořádně opřeli. Neviděl jsem přesně v oblaku dýmu, co to s chlápkem udělalo, ale někteří členové posádky tvrdili, že překous zapálené cigáro a večer se našli tací, co se dušovali, že si běžel přeprat trenky. Rána to rozhodně byla hromová a opouštěli jsme ostrov s dobrým pocitem.
Dalším cílem pro ten den byl ještě ostrov Ponza. Ostrov známý svými zbytky římských lázní a také tím, že římští císaři z počátku našeho věku sem jezdívali na letní sídlo. Svůj palác tu míval Caligula, odsud řídil Řím Tiberius a zajížděl sem prý i Nero.
Cestou fouká vítr přímo proti a jsou slušné vlny. Lezl jsem s bocmanem na košové ráhno zagasketovat plachty, ale jak to tam houpalo, nebylo mi vůbec dobře. Druhou půlku musel dodělávat bocman beze mě, nebyl jsem mu tam tentokrát moc platný.
K Ponzu je díky skalám na pobřeží velice pěkný příjezd. Římské lázně jsou viditelné hned z moře a za nimi za ostrohem se krčí stejnojmenné městečko. Hodili jsme kotvu v zálivu naproti přístavu za skalou a vyrazili plenit a loupit na našem nafukovacím Zodiaku.
Poplenili jsme jednu pizzu každý a mě se povedlo při nastupování do člunu se nedobrovolně vykoupat. Naštěstí jsem udržel foťák nad vodou, ale pěkně jsem se odřel o kamenné molo. A samozřejmě jsem byl durch mokrej, což až zas v těhle šířkách nevadí.
Večer se jela posádka podívat ještě na římské lázně. Já už jsem nejel. Byl to dlouhý den a rád jsem upadnul do kajuty a spal jsem celou noc.
9.6.2011
Ráno v šest budíček a vytáhnout kotvu. Oblohou se honí těžké mraky a tak radši vyplouváme na moře. Prší a kdo byl na palubě, pěkně zmoknul. Kurs je jižní Toskánské ostrovy. Fouká předoboční vítr kolem třiceti uzlů a bouře v Bonifáčském kanálu nám posílá z předoboku čím dál tím větší vlny.
Při službě u kormidla mám na sobě vestu a jsem připoutaný. Loď se střídavě vzpíná a propadá na vlnách, které dosahují čtyři metry. Voda cáká přes příď a všechny paluby jsou mokré. Je to neuvěřitelný zážitek. V noci vítr mírně zeslabuje, ale vlny chodí větší. V kajutě je problém udržet se na posteli, která se pod člověkem neustále někam propadá.
Kapitán si do deníku zapsal:
To byla jízda. Předoboční vítr 25-28 uzlů a ohromné vlny rozeběhnuté z 50 uzlové bouře v Bonifáčském kanálu. 
10.6.2011
Dopoledne přistáváme na poloostrově Argentario v městečku San Stefano. Snažím se s kapitánem vykoumat cestu do Orbetela, odkud bych mohl zítra ráno vyrazit vlakem do Florencie, ale po divoké jízdě Zodiakem s Pepou a Vikim na průzkum přístupového kanálu do vnitřního jezera, na jehož druhém konci Orbetelo leží, zjišťujeme, že po vodě se tam nedostanu. A tak si dáme na břehu večeři s posádkou a po odkotvení vyrážíme na noční plavbu kurs Elba.
Službu mám jen z večera, pak mě posádka nechá spát, abych se na cestu vlakem vyspal – budu přestupovat, tak abych někde nezaspal.
11.6.2011
Vstávám v sedm hodiny. Loď pluje v blízkosti Elby. V osm hodiny mám zabaleno, loučím se s posádkou a Honza mě Zodiakem odváží na pevninu v Piombinu. Tam si vylezu, rozloučím se s ním a on se vrací na LaGrace. Stojím na břehu, který se vůbec nehoupe, a je mi nějak smutno. Kdy zase La Grace uvidím? A tak aspoň mávám, mávám té krásce, na které jsem prožil skoro dva týdny a již teď je mi jasné, že se budu chtít vrátit.
A pak to už byla jen suchozemská cesta. V Piombinu na nádraží, tam koupit v automatu lístek, což byl můj jazykový výkon – automat uměl jenom italsky, narozdíl ode mě. Ale povedlo se. Vlakem do Florencie, kde jsem přestoupil na Pendolino, které poslušně odcouvalo do Benátky Mastre. (fakt to jelo celou dobu obráceně; lokomotivě je to možná jedno, ale skoro všichni cestující seděli zády napřed, včetně mě 
. Tam jen najít odkud jede autobus Student Agency a pak na něj pět hodin počkat. Autobus dorazil v pohodě do Benátek kolem desáté večer a ráno jsem byl v Brně. Tam jsem přestoupil na autobus do Prahy a v deset dopoledne jsem byl na Florenci, kde mě čekala celá rodinka. A velké cestování bylo za mnou. Měl jsem za sebou tři týdny na moři a skoro 1000nm. Krásný na tom bylo, že letos mě ještě 5 týdnů na moři čekalo! 🙂 No mohla sezóna začít líp?
Pokud chcete zažít zase trochu jiný rozměr jachtingu, tak neváhejte a přihlašte se na nějakou plavbu s La Grace. Fakt je to zážitek.
