Jak jsem tady už avízoval, pro Ochechuli jsme se rozhodli postavit molo, které ukotvíme na pronajatém kousku břehu. Protože jsem trochu skeptik, navíc znalý problematiky mol, (ne že bych byl odborník, jen vím, jaká umí být molo mrcha) obával jsem se. A obával jsem se právem.
Mít molo na vodě totiž znamená buď: mít hodně financí a molo si koupit kompletní, profesionální, nejlépe plastové. No. Hodně peněz nemáme. Tak dál. Mít o něco méně peněz a nechat si molo postavit podle vlastního návrhu. Levnější variantou je mít svářečku a svařit si molo sami. Ani jedno pro nás není to pravé. Takže zbývá poslední varianta a to – pokusit se koupit molo starší a posléze jej doplnit/modifikovat z ingrediencí, které se dají pořídit třeba v Hornbachu.
Poslední varianta byla uznána platnou a se štěstím jsme již na podzim zakoupili malé molo za rozumnou cenu (tzv. třísudové). Týden před Velikonocemi jsme v Hornbachu zakoupili desku OSB, boční L profily, panty, šrouby a šroubky, vzali si dovolenou a vyrazili na chatu molo sestavit.
Po dvou dnech usilovné práce byl břeh vyčištění, můstek k molu postavený a vše připraveno k transportu do vedlejší zátoky, odkud mělo molo doplout na místo (pod mým velením), protože přístup přímo na kotviště je velice problematický (aspoň nám tam nebude nikdo chodit :-). Akce se účastnila celá naše ochechulí posádka včetně jednoho dobrovolníka ze sousedství a Terčiny drahé skoropolovičky.
Molo, říkejme mu varianta 1, bylo podle plánu sneseno do vedlejší zátoky, můstek položen na molo a já jako kapitán naloděn a vyzbrojen jedním veslem. Bohužel po odražení od břehu se objevila dost zásadní závada. Plavidlo bylo nestabilní. Náklon doleva, náklon doprava, zase doleva větší… a kdyby mě Skipřenka obětave nepřitáhla zpátky ke břehu (nabrala si při tom chuděra do holínek) předvedl jsem velikonočního polovičního eskymáka i s molem. Takže tudy ne.
Chvíli jsem dumali co dál a pak někoho chytřejšího napadlo (myslím, že Kubu), použít můstek jako vahadlo naštorc a na konci jej podložit jedním sudem. A jak řekli, tak udělali. Vyplul jsem tedy na řeku na plavidle, vizáže vodní tříkolky, leč dostatečně stabilním. Jen pohon dělal potíže a tak jsem musel přibrat ještě Skipřenku, abychom společnými silami zamířili do vedlejší zátoky a naplnili tak poněkud překvapivý skutek první letošní plavby.
Zdárně jsme s molem, variantou 1, dorazili na místo a s pomocí celé posádky jej smontovali „na dél“ (delší stranou kolmo k břehu) a ukotvili. Pak nadešel okamžik O. Skipřenka, vyhodnocená jako šikovná a lehká, se po čtyřech (molo je vratké) vydala opatrně po můstku na molo. Ale nedošla daleko. Uprostřed můstku se ozvala rána, elkové bočnice z Hornbachu praskly a Skipřenka zahučela čumákem napřed do vody. A bylo. Tím byla varianta 1 ze hry.
Když záchvat smíchu pominul a Skipřenka byla zase na břehu, přemýšleli jsme co dál. A tak přišla Varianta 2. Varianta 2 byla odsouhlasena koncilem, který se konal za přítomnosti posádky bezprostředně po vytažení Skipřenky z vody. Bylo rozhodnuto ze zbytků můstku sestavit nový, patřičně vyztužený a zároveň přemontovat panty můstku tak, aby molo bylo delší stranou podél břehu tedy „na štorc“. Slibovali jsme si od toho lepšení stability mola. Cha. Tak blbá ta fyzika ale nebyla.
Molo varianta 2 bylo dokončeno další den. Můstek zkrácen a zpevněn, pod můstek přidán sud, aby odlehčil molu a přidal na stabilitě. Skipřenka připravena na výsadek. A drama pokračovalo. Skipřenka se přeplížila na molo a zaujala polohu sedícího skippera. Terka, nejmenší člen posádky opatrně přešla ve stoje (!) můstek. Jak na něj vkročila, molo se jí pokusilo shodit. Jededn náklon, druhý náklon Skipřenka vleže courá holínky ve vodě, Terka se snaží dosáhnout bezpečí můstku. Všichni se samozřejmě hystericky řehtají.
Tak dost. Jdu to zkusit já. Terka jde na břeh, Skipřenka vleže vyvažuje molo a já se oparně, na stojáka, přesouvám přes můstek na molo. Fyzika zadržela dech a já jsem na molu. No, a pak že to nejde. Stojím na mole a chystám se všem zdůraznit, jak že se na lopatu sedá, tedy na molo vstupuje, ale v ten okamžik fyzika vydechla, zachechtala se a molo vyhodilo skoro jako kobyla. Nebo jako velbloud. Ne. Nespadl jsem. Ale plácnul jsem sebou na všechny čtyři a v této nedůstojné poloze jsem prchnul do relativního bezpečí můstku. Všichni samozřejmě leželi smíchy, já tedy taky, ale faktem zůstálo, že varianta 2 se odebrala do propadliště dějin.
Fyzika vyhrávala na body 2:0
Další pokusy jsme odsunuli na za týden, ale ani plánované přemontování mola zase podélně stabilitu nijak výrazně nezvýšilo a člověk se na mole bojí postavit, natož k němu přivázat loď a ještě do ní, nedejbože, něco nakládat.
A tak jediným velikonočním vítězstvím bylo rozběhání našeho ochechulího motoru, který sice asi dvě hodiny vzdoroval, ale po pohrůžce smetištěm se vzpamatoval, pochopil, kde je namazaný chleba a kdo mu dává benzín a začal fungovat.
A vlastně se nám ještě povedlo, ve spolupráci s Jacht servisem zvednout Ochechuli jeřábem a ověřit, jesti se ploutev dá vůbec spustit. Dá. Hurá.
A do odjezdu na moře zbývá 10 dní a kousek!
