Sice jsme měli teoreticky čas, ale všechny lodě byly na víkend 10-11.října na Loužku obsazené. Ale to nás nezastavilo. Vzali jsme si v pátek volno v práci a tak jsme se mohli ve čtvrtek večer nalodit na náš oblíbený Juet Corazone, čekající na Orlické přehradě. Sice jsme byli jen poloviční posádka, anžto plavčíci museli do školy, ale v elánu nám to neubralo. Jen ty děti tak smutně koukaly, když jsme odjížděli…
Nalodění a předání lodi proběhlo bez problémů a stejně tak noc. Vedle posádka na lodi byla možná trochu hlučnější, ale co se dá dělat. Ráno jsem se probudil v sedm hodin, vyhnal skipřenku pro rohlíky do vesnice a pod záminkou „přípravy lodě na vyplutí“ jsem si v salonu otevřel knížku. Ó ty sladké nicnedělání. Připadal jsem si úplně macho-šovinisticky. Ze sladkého lenošení mě vytrhlo klepání lan a houpání lodě. Začalo foukat!
Hned, jak skipřenka dorazila se snídaní, jsem zavelel „odplouváme“ (měl jsem totiž funkci kapitána). Bohužel se zbytek mužstva vzbouřil a musel jsem počkat, až se uvaří aspoň voda na kafe. Ale snídani jsem už prosadil na vodě a tak jsme v 9:00 odvázali loď a vyrazili kurs přehradní zeď.
A vítr foukal, na vlnách se chvilkama dělaly čepičky a nový windmeter ukazoval v nárazech až 15 uzlů. Ještě za běhu motoru jsme se nasnídali, ale já už byl tak netrpělivý, že kdyby mi skipřenka namazala rohlíky krémem na boty, asi bych si nevšiml. A pak jsme konečně chcípli motor, vytáhli plachty a v krásném větru od přehrady křižovali na sever.
Několik krásných náklonů, skipřenka ječí, že se to převrátí, ať prej nehoupu. Jenže já běhám od otěže k otěži, zatímco ona drží kormidlo, tak jak můžu nehoupat, že. V dvou ovládáme loď poprvé a chvíli trvá, než se sehrajeme. A už je tu přehrada, a tak halzujeme a na zadoboční vítr směřujeme opačným směrem kolem Laviček proti proudu Vltavy.
Jak se vzdalujeme od přehrady, vítr slábne až na 8-10 uzlů a tlak leze nahoru. Dokonce se ukázalo i sluníčko, což je fajn, ale zahání vítr a tak se rozhlížíme, kde si dáme oběd. Nakonec jsme vybrali prázdnou zátoku na úrovni Vystrkova (naproti). Já lezu s lanem na příď a skipřenka s motorem na „pomalu vpřed“ míří ke břehu. S napětím se blížíme, pak kýl drcne o dno a já mám na břeh asi 4 metry přes vodu. Tak velím „zpětný chod“ a zkoušíme to na lepším místě. Drcáme kýlem podruhé, pak zkušeným vrhem (jsem přeci bývalý horolezec) házím lano na břeh, ještě zkušenějším dlouhým skokem (jsem přeci bývalý vrcholový sportovec) přeskakuju z přídě na břeh a jako naprosto současný pitomec stojím na břehu s prázdnýma rukama a volám na skipřenku, ať mi hodí z přídě kolík a palici, protože jsem to tam všechno zapomněl.
Ale vše se nakonec daří, loď je uvázaná, bez kotvy, kterou prý někdo minulý utopil, a vaříme oběd. Tedy posádka vaří, já si čtu. Nikde nikdo, klid, mraky se trhají, pravá páteční pohoda. Pak zvedáme kotvy, tedy kolík, a ve 13:00 začínáme křižovat proti asi deseti uzlovému větru větru zpátky na Loužek.
Vítr začíná sílit a když se po dvou hodinách přiblížíme k přehradě, fouká poctivých 15 uzlů, takže závěr cesty je ten správný adrenalin. Corazon je živá lodička, my už jsme docela sehraní a tak je rozloučení s letošní plachetní sezónou více než důstojné.
Ale nic netrvá věčně a tak zamíříme do zátoky Loužek a v v 15:30 velím plachty dolů, nastartovat motor a fendry ven (a taky je vzápětí sám disciplinovaně věším). Tentokrát zajíždí skipřenka – já mám funkci skokana. Skipřenka sice chodí, ale ještě rozhodně neskáče. Vítr se pod Loužkem mele, není nijak silný, ale přesto se snažíme s ním počítat. Lucie si najíždí chytřeji než já minule, přesto, jakmile Corazon vsune záď do stání, příď uhýbá vlevo. Ale já jsem na to připravený, vyskakuju a za relink doručkuju loď do stání. Dotahujeme vyvazovací lana a skipřenka chcípá motor. Poslední letošní plavba je za námi. Ať žije příští sezóna!
Upluto 11,6 NM,
