Plavba tří generací III 2012

Dá se říct, ze tradičně uzavíráme sezónu na Jadranu plavbou poslední týden v září. Ani letos jsme neudělali výjimku a vyrazili do Splitu na Plavbu tří generací, v pořadí již třetí. Plavba tří generací je plavba celé naší rodiny včetně nejstarší generace, mých rodičů, střední generace, tedy já a Skipřenka a také naších dětí, Terky a Ondry. První třígenerační plavba byla 2010 tří denní plavba na Orlíku, pak loni na jaře plavba na Amonedě na středním Jadranu a letos nás měla přivítat jižní Dalmácie. Účast byla navíc rozšířena o Káju, přítele Terky, takže nás bylo celkem sedm a ve Splitu na nás čekala Sun Odyssey 35 DANA.

Ovšem jistým pikantnostem jsme se letos nevyhnuli – tady na blogu jste se mohli dočíst, že jsem si týden před odjezdem přetrhl sval na ruce (tedy úpon bicepsu) a do poslední chvíle nebylo jasné, jestli se expedice vůbec realizuje. Zranění značně bolelo a už jen představa dvanácti hodin v autě mě neplnila zrovna příjemnými pocity. Ale nakonec jsem zatnul zuby a v pátek, 22.9. jsme se večer nasáčkovali do auta (já s rukou na závěsu) a vyrazili.

Část posádky odjela autobusem už v poledne, a zbylých pět členů vyrazilo za nimi autem večer. O cestě se nedá psát nic zvláštního, už jí známe skoro nazpamět, snad jen, že jí celou odřídila v noci Skipřenka – jen nad ránem si vzal na asi 200 km volant Ondra s úplně čerstvým řidičákem, já jsem jenom s jednou rukou řídit nemohl. Velice Skipřenku obdivuji, do Splitu je to pěkná dálka.

Dopoledne jsme v pořádku v marině, autobus se zbytkem jel taky bez problémů, a tak v docela malé a na břehu i na vodě totálně nacpané maríně přebíráme loď. Je v dobrém stavu, plachty jsou nové a tak na nic nečekáme a mizíme z toho hlučného mraveniště.

První cílem je Šolta. Vzhledem k tomu, že foukalo Jugo, hledali jsme zátoku na závětrném pobřeží a nakonec jsme zakotvili v jednom z ramen zátoky Nečujam. Kotva se zasekla dobře a tak jsme mohli značně znavení padnout do pelechů. Jen jsme před tím museli ještě opravit vedení rolovacího lanka k rolfoku, protože kladka na relinku sjela až dolů a lano se na buben namotávali tak blbě, že se kousalo. Stačilo ale kladku zvednout, dotáhnut, zajistit a rolfok běhal v pohodě celý týden.

Ráno jsme odkotvili a vypluli za naším dnešním cílem, kterým byl ostrov Vis.

Ostrov Vis býval významnou námořní základnou už od nepaměti (osídlení se zde našlo ze čtvrtého století před Kristem). Ostatně dodnes je jeho pobřeží poseto štolami a palnými hnízdy včetně námořního bunkru u Rogačiče, kde jsme plánovali strávit noc.

Původně, pokud se dá zjistit, patřil Vis sykakůsským Řekům (asi 100 před Kristem), aby pak připadl těsně před naším letopočtem Římanům. Nástupci Římanů se stali Benátčané a vydrželo jim to až do roku 1797, kdy po krátkém extempore s Napoleonovou vládou (Italské království) připadl ostrov Rakousko Uhersku, pro které představoval důležitý opěrný bod a strážil přístup ke Splitu a Dubrovníku. Italové se jej pokusili získat silou a 20. července 1866 zde svedli námořní bitvu s Františkem Josefem (tedy ne s ním osobně) a byli Rakousko Uherským námořnictvem poraženi. Tehdy admirál Tegetthof napadl početně silnější italskou flotu a slavně zvítězil. Pro nás je tahle bitva zajímavá také tím, že v ní bojovala řada českých námořníků.

Itálii ale stejně ostrov připadl po rozpadu mocnářství a patřil jí až do konce druhé světové války, kdy se na Visu udělal partyzánskou základnu Tito a de facto odtud položil základ budoucího uspořádání Jugoslávie. Uspořádání, které ale stejně o necelých padesát let později vyústilo v krvavou občanskou válku. Na tu se ale Tito už díval odjinud…

Ostrov samotný je dost hornatý, nejvyšší vrchol leží 587 metrů nad mořem a ve dvou obcích (Vis a Komiža) žije necelých 2000 duší. Až do roku 1998 byl Vis námořní základnou a civilisté sem neměli přístup.

Kromě dvou zmíněných městeček je Vis známý hlavně ostrůvkem Biševo, který leží na jeho západní straně láká jachtaře a výletníky Modrou jeskyní, která při správném svitu slunce hraje nádhernými odstíny modři.

My jsme využili příznivého jihovýchodního větru o síle asi 10 uzlů a bez dalších příhod (viděli jsme delfíny) přepluli na Vis do bukru Rogačič. Tam už stála jedna loď a než jsme se trochu prošli po pevnině a vykoupali se, bylo v bunkru i v zátoce nacpáno. Předpověď totiž slibovala silné Jugo a tak se každý hleděl schovat. Nakonec nás stálo v bukru šest lodí, my úplně vzadu, a z jedné strany na druhou se dalo přes lodě projít suchou nohou.

Jedna loď navíc dělala večer děsnej binec a nakonec tam na ně Kája vletěl. A byl klid.

Ráno předpovídá meteorologická služba silné jugo, večer i přes třicet uzlů a my se po poradě rozhodujeme zůstat schovaní v bunkru. Místo toho jsem jako kapitán (byť jednoruký) naplánoval výlet do městečka Vis. Je to z Rogačiče po silnici asi pět kilometrů a tak to bude příjemná procházka.

Výlet se vydařil, Vis je milé městečko, cesta byla schůdná. Nakoupili jsme zásoby a nějakou vodu a v dobré náladě jsme zase vrátili. Jugo zatím zesililo a v bunkru stojíme již jen dva. Také zátoka před bunkrem je prázdná – je otevřená přímo na jih a jugo do ní duje silou ještě zvýšenou okolními kopci.

Před večerem připlouvá další loď. Česká. Velikost kolem 40 stop, posádka pánové tak kolem 30 let, za kormidlem frajer v šátku. A hned se pustí do zajíždění. Otočil loď a do bunkru couvá. Bohužel po větru. Je mi jasné, že bude veselo. A taky že ano. Lod stračí záď do stání, v tu chvíli jí uplave příď a loď se otočí kolem závětrného rohu bunkru a postaví se kolmo k bunkru podél břehu. V tu chvíli dává vyplašený kapitán plný plyn a točí od mola. Ozývají se výkřiky a čilý pohyb na zádi, kde posádka manipuluje s fendry. Záď jen těsně míjí beton.

Ale není toho dosti. Druhý nájezd, úplně stejná chyba, úplně stejný scénář, jen že tentokrát ta zád betonové molo opravdu trefí. K výkřikům a hemžení se přidá charakteristický zvuk, když se dře laminát o beton.

Tím kapitán vzdává pokusy zajet do bunkru a postaví se na kotvu do zátoky. Kotví zcela v návětří, na nekrytém místě se zádí padesát metrů od skal. Blbější místo tam snad není. Chodíme se na ně dívat a na noc zapínám vysílačku na šestnáctém kanále. Jestli se jim kotva utrhne, bude to rychlé. Nechápu proč neodplujou do Visu, kde je krytí, místa dost a volné bóje.

Ale kotva vydržela a ráno loď odplula. Díval jsem se za nimi a říkal si, že to je zase další blbec, který „to dal“ a jeho sebevědomí naroste do olbřímích rozměrů. A vůbec netuší, jak blízko byl průšvihu a že ho zachránil jenom Neptunův rozmar, který se rozhodl tu lodičku tu noc ještě nepotopit.

V lodi je spousta much. Asi si je vezeme s sebou nebo co, ale je jich tam hromada. Naše různé formy odchytu, mucholapek dělaných z izolačky a tak, nepomáhají. Prostě tenhle týden se s námi mouchy vezou. A mají výlet luxusní, protože vyplouváme na Korčulu.

Jugo si vzalo den volno a my bereme kurs na Korčulu. Vítr nefouká, ale vlny zůstaly, navíc se v tom místě vlny nějak kříží nebo co, a tak je plavba na motor patřičně rozjásaná. Posádka poněkud bledne, dědeček dokonce nakrmí párkrát delfíny. Usteleme mu v kokpitu, načež usne a příjezd na proslulý dalmátský ostrov zcela prospí.

Hráli jsme si s myšlenkou doplout až do města Korčula, (prosluého jako rodiště Marka Pola), ale je to značně daleko a i s ohledem na stav posádky jsme se se Skipřenkou rozhodli spokojit se se severním koncem Korčuly a zakotvit v malebné zátoce Poplat, kde jsme strávili v poklidu zbytek dne koupáním a potápěním. Kotva zde drží dobře a jugo, které má v noci zase přijít, na nás nemůže.

I když v noci mírně fouká od kopečků, stojíme klidně a kotva drží bez problémů. Podle předpovědi má jugo sílit a my máme v plánu ho využít k tomu, aby nás doneslo na sv. Klement, do maríny Palmižana, kde hodláme doplnit vodu, elektřinu a trochu se zkulturnit.

A protože fouká ven ze zátoky, velím zdvihnout kotvu a hned pak genu. Gena loď nad uvolněnou kotvou poslušně otočí a tak za obdivných pohledů zbylých posádek odplouváme majestátně na plachty. Vítr fouká podle předpokladů a tak zpočátku jen na genu, pak přidáme i hlavní plachtu, uháníme do průlivu mezi Hvarem a Sv. Klementem.

Vítr je kapánek úskočný, takže držet motýla není nic moc. Raději hlavní zase stáhneme a jen pod genou doplouváme do průlivu, kde nás čeká tryska, kterou nás skoro dvacetiuzlový vítr prožene na druhou stranu. Cestou nahlédneme do zátoky městečka Hvar a pak nás už plachty proženou pod přídí velkého cruise shipu, který před Hvarem stojí na kotvě. Vlny se ztratili a vítr nás prakticky na rovném kýlu žene k Palmižaně. Krásná plavba.

V Palmižaně vypukne na palubě mírná nervozita. Vítr fouká z nevhodného směru a vzhledem k tomu, že marína je malá a pracovník mariny nás navádí dost hluboko do ní, nezbývá než zajet po větru. A to je vždycky problematické. Ale Skipřenka má loď pevně v rukou. Na vjezdu do maríny ji na pětníku otáčí a pak bravurním manévrem nacouvá k molu. Než stačí obsluha vykoktat „dokumentenšífe“, jsme vyvázaní a vítr si může foukat jak chce.

Podobný nápad, tedy zajet do Palmižany mělo ovšem více lodí a tak místo nástrahám moře čelíme nástrahám fronty před záchody a sprchami.

Ale sv. Klement nabízí naštěstí nejen fronty na mytí, ale i příjemné klima, krásnou přírodu a koupání ve stále teplé vodě. Projdeme se tedy napříč šíjí a v zátoce naproti Palmižaně si zaplaveme. Dokonce i já, pěkně s rukou na šátku. Ještě že mě to moře tak pěkně nese.

Cestou zpátky nemůžeme neobdivovat místní vegetaci a Skipřenka je jí nadšená natolik, že si z jednoho sukulentu odnese v ruce několik desítek jemných, ale značně citelných jehliček. Au.

Večer si skočíme do baru na pivo a usínáme v kajutch spánkem spravedlicých. Zítra nás čeká Hvar.

Jugo funí pořád slušně a tak je spaní v maríně podobné spaní na orloji nebo ve zvonkohře. Mladší část posádky si dost stěžuje. Kupodivu těm dříve narozeným to nějak nevadilo. Vyplouváme záhy, ovšem společně s množstvím lodí, které mají podobný nápad, tedy vypadnout odtud. Na závody do maríny jsem zvykl, ale závody z maríny… hm… to je novinka. Posádka velké lodě za námi nám div nevjede na záda, jak z Palmižany pospíchá.

A fouká jugo, takže motorujeme proti větru až do hvarské zátoky, kde se chceme chytit buď u mola a nebo na bójku. Jugo zvedá slušné vlny a tak je před městečkem Hvar patřičně neklidno.

Máme štěstí. Pár bójek je volných a tak Skipřenka na jednu z nich najíždí a posádka ji bezchybně chytá. Nastává výsadek. Vzhledem k tomu, že nás je sedm musíme jet na etapy. První výsadek s úkolem najít vhodné místo pro vylodění babičky a dědy, tvoří Terka, Ondra a Kája. Vybaveni vysílačkou odjíždějí do čela zátoky. Odtud také po chvíli hlásí, že pro velké vlny je místo k vylodění nevhodné a hledají další. Ondra se sám vrací na dinghi k lodi a má velké problémy se vůbec proti větru dostat. Motor člunku čelí vlnám a větru z posledních sil.

Za místo k vylodění tedy určíme blížší návětrný břeh, kde ale kotví spousta místních malých lodiček a je zde na molu schod pro lepší vystoupení na břeh.

Jak v lanovém centru se Skipřenka s mými rodiči proplétá mezi mooringy a uvazovacími lany rybářských člunů, ale úsilí je korunováno úspěchem. I druhý výsadek je šťastně na břehu. Za chvíli jsem na břehu i já a tak kulturní návštěva Hvaru může začít.

Město Hvar leží v malebném zálivu stejnojmenného ostrova. Z jihozápadní strany je záliv krytý soustavou ostrovů Pakleny Otoci, respektive Sv Klement. Původní osídlení hvarské zátoky sahá hluboko do předkristových časů, kdy v kopcích nad zálivem měly sídlo Ilyrské kmeny. Řecké osídlení se datuje do 4. stol, př.n.l. , kdy se ostrov jmenoval Faros a řekové se tu zabývali hlavně zemědělstvím – založili kolonii dnes zvanou Stari Grad. Ve druhém století př.n.l. přišli Římané a v ydrželi zde vlastně až do 7.-8. století našeho letopočtu, kdy ostrov ovládli Slované.

V těch dobách nebyla na Hvaru zrovna bezpečný život. Pirátství kvetlo a tak hvarska populace žila nahoře v kopcích, dostatečně daleko od pobřeží, cíle nájezdů pirátů. Smutně proslulí byly v té době zejména neretvanští piráti, mající své základny v deltě řeky Neretvy nedaleko od Hvaru, v dnešní jižní Dalmácii.

Pirátství zacházelo tak daleko, že ve 13. století požádali ostrované o ochranu bohatou Benátskou republiku. Benátčané sem převeleli část své flotily a hlavně vystavěli hradby a pevnosti, které nejenže přetrvali dodnes, ale vedli tehdy také k novému rozkvětu Hvarského zálivu. Byla postavena spousta budov jak kulturních, tak městských a Hvar se stal záhy centrem kulturního a politického života v tehdejším regionu. Roku 1612 zde bylo dokonce otevřeno jedno z prvních divadel, které dodnes stojí společně s budovou Arsenalu, kde se opravovali benátské válečné lodě. Obě tyto budovy můžete stále na Hvaru spatřit, společně s renesančně barokní katedrálou sv. Štěpána, která vévodí hvarskému náměstí.

Ale v 16. století nastal také soumrak rozkvětu. Občanské nepokoje mezi obyvateli a nobilitou a následně ztráty hvarské flotily v bitvě u Lepanta (1571) nasměrovaly Hvar k pomalému úpadku. Ani výbuch práchárny, do které udeřil blesk, městu mnoho nepomohl. Velká část budov skončila tehdy v rozvalinách. Benátčané pak svou flotilu přesunuli na Kotor a pro Hvar nastala doba úpadku. Střídali se zde nejrůznější vládci, vesměs italští nebo místní, až po krátkém extempore s Napoleonem (po Francouzích zůstala na kopci pevnost z 19. století) přešel Hvar pod správu Rakouska Uherska, kde vydržel až do jeho pádu. Po druhé světové válce připadl Hvar Jugoslávii.

Dnešní Hvar je hlavně turistické centrum. A také jedno z nejstarších, vždyť „The Hygienic Association of Hvar“ jako turistická organizace, byla založena už 1868.

Hvar je velice malebný a rozhodně stojí za návštěvu. K výše zmíněnému jen dodám, že jsme se po Hvaru krásné prošli, nezapomněli si dát oběd a zmrzlinu a pak se bohabojně nalodili na naši Danu a vyrazili za naším dalším cílem. Kupodivu jsme na bójku nic neplatili.

Naším dnešním posledním cílem byla restaurace Ringo na východním pobřeží Hvar. V čerstvém zaďáku a po změně kurzu předobočním větru jsme dokřižovali až skoro do zátoky. Když jsme stáhli plachty a dojížděli na motor, předjela nás velkou rychlostí plachetnoce 45 stop a zamířila tam, co my. A taky jo, vrhla se k poslední bóji v čele zátoky a s výrazem „to máte tedy smůlu, pomalící“ se začala vyvazovat. Ale nikoliv. My měli bóji rezervovanou telefonicky. Však taky Ringo už u ní čekal a plynulou němčinou velkou loď požádal, aby se přesunula. Když se velká loď přesunula na bóji určenou pro malé motorové loďky (byla blízko u břehu), Ringo je stejnou plynulou němčinou vyhodil. Líbil se mi na první pohled.

K večeru z té malé bójky vyhodil ještě velký německý motorák (45 stop), který se s ním dohadoval, že to „přece jde“. Ringo jen vzpínal ruce k nebi.

Tím si nás Ringo získal defintivně. A neprohloupil. Sedm hladovců se vylodilo a společně s ostatními posádkami kotvících lodí, se vrhlo k němu do restaurace.

Večeře byla opulentní. Pouze rybí menu a pouze čerstvé nachytané ryby, včetně tuňáka, kterého přivezli rybáři asi hodinku před večeří. Bylo to vynikající a přlměrně drahé – tedy ne tak levné jako třeba v Malém Lošinju, ale ne tak drahé, jako loni na Veli Ratu, kde jsme se kapánek spálili. V sedmi lidech jsme se vším všudy nechali u Ringa 1800 lasiček. Ale vynikající.

Pak už jsme se přesunuli na loď a usnuli spánkem spravedlivých. Jak také jinak, že.

Poslední noc na vodě proběhla klidně a ráno jsme se po snídani odpoutali a vydali se směrem ke Hvaru a Splitu. Cestou foukal čerstvý boční vítr a Dana se hnala s kostí v zubech rychlostí až 8 uzlů (dle GPS). Do Splitských vrat jsme přijeli jak pod parou a rovnou z chodu jsme odbočili do Milny k pumpě. Tam už stála tedy fronta, ale po hodině jsme měli i my plnou nádrž a zamířili jsme se naposledy vykoupat do nějaké té opuštěné zátoky.

Vybrali jsme si uvalu Jezinac, na západním pobřeží Hvaru. Vybrali jsme si ji ovšem poněkud nešťastně, protože se v ní záhy objevily tři velké výletní lodě „fishpiknik“. Člověk holt nemůže mít všechno.

Po obědě a nezbytném koupání jsme zvedli kotvu a zamířili do Splitu, kde jsme se v marině bez dalších událostí v klidu vyvázali.

Za zmínku snad stojí, že ACI marina Split je hodně malá a zajíždění tam koordinují ze břehu. Takže jsme stáli frontu i na zaplutí a mohli vjet do maríny, až když nás mariňák ohlásil rádiem dál a nechal proplout.

Večer byla na pořadu procházka Diokleciánovým palácem, kterým je Split proslulý. Skutečně stojí za návštěvu. Dioklecián jej založil na konci třetího století našeho letopočtu, tak říkajíc na důchod. Dioklecián byl jedním z posledních nekřesťanských císařů, naopak křesťany dost krutě pronásledoval. Nebylo mu to ale vůbec nic platné. Za pár let po jeho smrti se křesťanství stalo preferovaným náboženstvím Říma. Pochovaný je ve Splitu, v chrámu sv. Dominia.

Vejminek na důchod si císař postavil opravdu velkorysý a dodnes udivuje svým rozsahem a tak zachovalostí původních staveb. V paláci mohlo žít, a taky žilo, na 9000 duší. Dnes je památkou UNESCO.

Palác jako takový je součástí Splitu, takže se nikde neplatí žádné vstupné a můžete se svobodně potulovat jeho zdmi, které jsou plné krámků a krámečků a taky Chorvatů, kteří zde žijí. Atmosféra je trochu podobná Benátkám, trochu Šibeniku.

Na nábřeží u paláce se zrovna připravoval koncert operní hudby a vůbec bylo vidět, že Split se snaží vypadat kulturně. Tenhle dojem byl ovšem trochu narušen tím, že to na nábřeží strašlivě páchlo. Nevím, jak to tam dělají s kanalizací, ale smrad to byl tedy ukrutný.

 

Návrat do lodi proběhl bez zvláštních příhod a chtěl bych napsat, že i noc. Ale nejde to. Po jedenácté večer nějaký kretén (kreténi) začali v marině pouště muziku z velkého motorové člunu (bylo jich tam u vlnolamu víc) a to tak že velmi, ale opravdu velmi nahlas. Na pískání a volání nereagovali a o půlnoci spustili hodně hlasitý ohňostroj odpalovaný z někde prostoru kanceláří. Bordel jak v cirkuse. Uklidnili se až asi v půl druhé.

To byla trochu smutná tečka, a když k tomu připočtu, že se v maríně prakticky nedá parkovat autem, je tam těsno pro lodě, spousta lidí a málo záchodů… asi pro další jadranské výpravy zvolíme marínu jinou.

Druhý den jsme vyrazili na zpáteční cestu a vyhlídkovou trasou přes Slovinkso, Loibl pass, Alpy a Linz dorazili v noci domů. Celou cestu odřídila Skipřenka a získala si tak nehynoucí obdiv všech zúčastněných. Ve Splitu jsme zanechali Káju a Terku, kteří se vraceli autobusem v sobotu večer a v neděli odpoledne skutečně dorazili v pořádku domů.

Poslední jachtařská letošní výprava byla za námi. Tentokrát jsme nenahnali hromadu mil, ale vůbec to nevadilo. Naopak jsme si užili pohodového jachtingu. Zároveň jsme si taky vyzkoušeli častější stání na kotvě – a vyplatilo se to. Kromě maríny Palmižana, kterou jsme měli v plánu, jsme nikde za noc neplatili.

Sezóna 2012 je za námi, ať žije sezóna 2013