Plavba tří generací aneb Amoneda podruhé se jmenuje reportáž z konce dubna 2011, kdy jsme vyrazili do Chorvatska v hojném tří generačním počtu. Tedy já a Skipřenka, naše děti a oba moji rodiče. Pro mé rodiče to byla prvoplavba na moři a druhoplavba na plachetnici (viz zápis z Orlíku 2010) a protože jsou oba ročník 1939, nelze než jim pogratulovat k odvaze. Zejména, když skoro celý týden foukala bora. A kromě toho – měli jsme loď na které jsme se Skipřenkou absolvovali kapitánský kurs. Tak jsme byli zvědaví, jak holka přestála ta léta.
Sobota 30.4.2011
Cesta přes noc proběhla bez zvláštních příhod, i když v pěti lidech nebyla moc pohodlná. Ondra, jako šestý člen posádky, jel v jiném autě ochotných jachtařů, kteří ho na poslední chvíli vzali. Naše posádka byla v Biogradu kolem jedenácté, Ondra dorazil asi ve dvě. Amoneda byla uklizená, takže kapitán Skipřenka jí bleskově převzala a nastala operace naloďování.
Jejda, ta Amoneda se ale smrskla. Na kapitánském kurzu nás na ní plulo sedm (šest chlapů a Skipřenka) a teď, v šesti (z toho dva junioři), nám připadala malá. A tak jsme o sebe střídavě zakopávali a střídavě jsme stěhovali věci na palubu, až bylo konečně hotovo a Skipřenka mohla v 15:50 zavelet „mooring do vody“. Vypluli jsme. To jsme ještě netušili, že spacáky zůstaly v autě.
Foukal mírný zadobok a tak jsem na něj vyrazili severním směrem k průlivu Ždrelac, kde jsme se chtěli chytit na bójkách. Kolem šesté odpoledne jsme tam byli, sundali plachty a vpluli do průlivu. Jenže problém. Bójky nebyly a tak jsme se rozhodli pokračovat na Malou Ravu. Na kotvu se nám v průlivu rozhodně nechtělo. Vítr nebyl nic moc a protože se stmívalo, motorovali jsme až do cíle. Prvoplavci pro jistotu dostali vesty, což nesli velmi statečně. V osm hodin večer jsme se vyvázali na Malé Ravě a po vynikající večeři jsme upadli do kajut. Měli jsme toho všichni akorát dost. V noci pršelo, ale zima nebyla. Log ukázal 21,1 nm.
Neděle 1.5.2011
Ráno již nepršelo a tak hned po snídani vydává kapitánka rozkaz k odplutí. Po vyplutí ze zátoky Malé Ravy se ukazuje, že fouká kolem 20kts a tak hned plachty nahoru, pro jistotu mírně narefované. Sluníčko svítí, vítr fouká, co víc si přát? Křižujeme na SZ směrem k bunkru na Božavu, kde chceme ztrávit další noc. Amoneda jede krásně, díky narefovaným plachtám se naklání jen decentně a tak kapitánka tentokrát vesty posádce odpouští.
Pro prvoplavce, tedy pro mé rodiče, je to první setkání s mořským jachtingem. Jsou trošku zaražení, ale drží se statečně. Večer se oba pak přiznali, že jim bylo trošku blbě, ale po jednom jablku, které kapitánka posádce ordinovala , to přešlo. (a od té doby jim už špatně nebylo).
Cestou slábne vítr a tak vytahujeme plachty nadoraz, abychom je před bunkrem, po dvaceti mílích na plachty sundali a loď vyvázali v bunrku. Vítr se uklidnil na nějakých 5 uzlíků, obloha byla jako vymetená a tak jsem s oběma rodiči vyrazil jarní přírodou Douhého ostrova na procházku na Božavu. Jak procházka, tak Božava byly velice malebné a jako protažení nohou po plavbě to bylo ideální. Po návratu večeře a alou spát. S kobrou…
Pondělí 2.5.2011
V noci mě i Skipřenku, a pak celou posádku, probudily vlny a svistot větru. Dorazil tlakový propad. Loď se houpala sem a tam a tak jsme nelenili a vylezli na palubu zkontrolovat úvazy. Posádka lodě uvázané naproti se přesunula hlouběji do bunkru, ale nám se do koníčkování moc nechtělo. Nakonec jsem se Skipřenkou usoudili, že to není tak hrozné a šli jsme zase na kutě.
Ráno po větru ani památky. Po snídani vyrážíme podél Dugeho otoku na SZ, cílem je vrak na Veli Ratu a pak oběd v písečné zátoce Sakarum. Noc chceme strávit v maríně Veli Rat, kde doplníme vodu a eletkřinu.
Chvíli honíme vítr, ale nemá to moc smysl a tak motorujeme až k vraku. Kolem půl dvanácté jsme u něj a prohlížíme si ho pěkně zblízka. Pak kurs na jih a kolem jedné házíme kotvu v zátoce Sakarum. A i když je voda docela studená, jsme u moře a tak hop do vody a plavat! Ne ted všichni… někteří stávkují. Zátoka Sakarum je pěkná, písková a nikde nikdo. Takže si užíváme sluníčka a samoty. Pak zvedáme kotvy a kolem půl páté jsme ve Veli Ratu. A protože je ještě čas, stíhámé se projít po městečku, aby nám zatím všechny záchody v maríně obsadila připluvší regata z Moravy. Ach jo. V noci přišy zase silné poryvy větru, ale my byli krásně uvázaní a tak to nevadilo.
V marině Veli Rat je elektrický proud a voda jenom od pěti do osmi odpoledne a od devítí do dvanácti dopoledne. Na žetony. Tak pozor na to, když tam někdy pojedete. Nechali jsme tam 340 lasiček.
Úterý 3.5.2011
Dosáhli jsme nejsevernějšího bodu. Dneska je v plánu otočit se a vydat se na jih. Chceme to vzít podél Dugeho otoku z vnější strany. Cíl je zátoka Mir. Ale ouha. Jen jsme vystrčili čumák na volné moře, přišly nás pozdravit vlny přimo proti přídi. Chvíli jsme se tloukli skrz ně, ale když začaly dosahovat skoro dvou metrů, řekli jsme si, bychom se tloukli až moc a kapitánka zavelela k obratu. Jeli jsme tedy podél východního pobřeží Dugeho otoku se zastávkou kde? No v Sali, jako vždycky :-).
Moc to nefoukalo a tak jsem střídavě lovili vítr a střídavě startovali motor. V Sali pěkně zmrzlinku a pak jsme se protáhli Velou proversou do Telaščice a pak do zátoky Mir. Byla tam fůra bójí a jen dvě lodě, takže jsme si mohli vybrat. Posádka projevila obavu, aby nás ty lodě nerušili v noci, když budou dětal binec. Nebylo většího omylu. Po večeři jsme se totiž sesedli v kokpitu a binec skutečně začal. Ale náš. Samozřejmě jsme hráli kontakt a samozřejmě jsme u toho řvali smíchy jako obvykle. Zejména babiččin TALÍŘ nebo TRAŤ nás spolehlivě odrovnali. Takže zatímco okolní lodě už dávno spali, nad vodou se nesl hurónský řev vycházející z naší lodě, který se utišil až o půlnoci. Dobrou… jo – pilotní log ukázal 37,2 nm a výběrčí si řekl o 240 lasiček (4 dospělí á 60kn)
Středa 4.5.2011
V noci již tradičně silné větrné poryvy, ale bójka drží dobře. Ráno jsme vyrazili na výlet na slané jezero Mir. Bylo ovšem nejdříve posádku převézti na břeh. Role převozníka se ujal Ondra, ovšem motor vydržel jen chvíli a pak beznadějně zhasnul. Takže se převáželo vesly. Jezero Mir bylo krásné, teplé a nebyl tam vůbec nikdo. Takže jsme se vykoupali, pokochali a prošli se nazpátek. Moc hezké místo.
V půl dvanácté jsme zvedli kotvu a v ústí zátoky jsem zvedli plachty. Cíl byl ostrov Žirje, zátoka Mikavica. Fouká krásný zaďák a tak na motýla proplouváme Kornaty. Mezi Kornatami a Žirje vítr síli a hlavně se zvedají vlny. Podbíhají nás ze zadu a jsou tak metr vysoké. Windmeter ukazuje vítr dvacet uzlů a Amoneda uhání jako čert. Radši bereme ref. Má to ale háček, za takového počasí nebude Mikavica nejvhodnější a tak se bleskově rozhodujeme pro zátoku Tratinská, která je sice na západním pobřeží Žirje, ale je lépe krytá proti větru ze severu. Připluli jsme k ní pod plnou parou a byli docela rádi, když uvnitř ustal jak vítr, tak vlny.
Zátoka měla osazené bóje a tak jsme za 180 kun měli klidnou noc. Napluli jsme 27,9nm.
Čtvrtek 5.5.2011
Vítr násna bójce točil neustále dokola, takže jsme si ráno připadali jak na divadle v Českém Krumlově. V půl desáté jsme vypluli a přívítala nás Bóra. Foukalo ze severu 25-30 uzlíků a dělali se krátké asi 1,5m vysoké vlny. Museli jsem se probít kolem severního mysu Žirje, což nebylo bez dobrodružství. Především mi vítr sebral moji oblíbenou čepici z Řecka. Pochopil jsem, že fouká fakt hodně a vytáhnul jsem jachtařské oblečení. Do kalhot jsem se ale už nestihl obléct. Vlny se lámaly o příď v kokpitu jsme chytali slané sprchy. Bohužel to schytal i dalekohled, který ač koupen jako vodotěsný, zamlžilse mu jeden okulár. Potvora jedna. Prostě dobrodružství.
Když jsme minuli severní mys Žirje, změnili jsme kurs a povytáhli plachty. Za Kakanem se vlny uklidnili a tak jsme jeli jako dráhy. Obědovou zastávku jsme udělali na bójce u Matea a pak pokračovali na plachty do Šibeniku. Byl to nádherný jachting. Nádherný úsek.
V Šibeniku jsme se za 100 kun vyázali na nábřeží v centru a vyrazili za suchouzemskými radovánkami. Zmrzlina, kafe, památky… vždyť to znáte. Šibenik je krásné město a stojí za to ho vidět. Posádka byla nadšená a kapitánka samozřejmě taky.
V půl šesté vyrážíme ze Šibeniku na Zlarin. Na motor, nechceme se plácat na plachty mělčinami před šibenickou pevností. Za chvilku jsme tam a vyvazujeme se v místní malé maríně za 260 kuna (voda i elektřina). A hned do hospůdky na pořádnou večeři. Jako před dvěma lety. Večeře je vynikající. Rybí talíře, mušle a další dobrůtky. Celkem 1250 kuna na šest lidí.
A protože víno bylo, musí být i zpěv, pokračujeme mejdanem v salónu, který započně děda, když se pod ním v příďové kajutě propadne postel a babička ho musí hledat v podpalubí, kam tou postelí zmizel. A tak bylo velmi veselo, video záznam z akce je velmi výmluvný.
Napluli jsme 26,9nm a vypili spousty vína.
Pátek 6.5.2011
A je tu poslední den. Ráno si samozřejmě nemůžeme odpustit čerstvé pečivo z místního obchůdku a pak, trochu smutně, opouštíme Zlarin. Zpočátku nevýrazný vítr sílí a tak v jedenáct vytahujeme plachty. Míjím Vodici, Vodnjak, Brbuljak, Murter… za kormidlem je děda a Amoneda uhání 7,2 uzle. Na Vrgadě děláme zastávku na kotvě a vaříme si pozdní oběd. Pak už kurs Biograd, zase na plachty. Jadran se s námi loučí krásným jachtařským dnem.
Na benzínce dobereme 38 litrů nafty. Zajíždíme do stání s mírnými problémy, protože pořád fouká, ale nakonec stojí Amoneda bez škrábnutí na místě i s živou, zdravou a nadšenou posádkou. A jsme doma…
V Biogradu si dáme ještě zmrzlinu a kafe, k večeři v kokpitu guláš a pak už se jde spát. Před námi je poslední noc na palubě.
Sobota 7.8.2011
Ráno balíme, je to klasický nervák, jako obvykle. Pak přichází technik a Skipřenka bez problémů předává loď. Tak už jen Amonedě zamáváme a vyrážíme zase autem na zpáteční cestu. Trošku si jí prodlužujeme, ale zase pěknou krajinou. Bereme to přes Slovinsko, Karavanke tunelem do Malnitzu, kde nasedáme i s autem na vlak a skrze horský masív Taurský se necháme svézt do Bad Hofgaasteinu, kam jezdívám pravidelně lyžovat. A pak už klasicky přes Salzburg, Linz a České Budějovice do Prahy. Doma jsme kolem půlnoci.
Byla to moc krásná plavba.
