Plavba přátel 2011

Jak se stalo loni zvykem a tradicí, vyrážíme poslední zářijový týden na Plavbu přátel. Já coby skipper a Skipřenka v roli prvního důstojníka. Dále je posádka plná prvoplavců. Kamarádi Lukáš, Karel a Jirka, který si přivzal i svou nastávající Ivetu. Loď máme Sun Odyssey 40.3 a vyplouváme z Kremiku, úplně stejně jako na loňskou Plavbu přátel. Cílem je tentokrát jižní Dalmácie. Ještě jsme tam nebyli a tak jsem zvědaví.

Cesta do Chorvatska probíhá klidně. Jedeme celá posádka jedním autem, stařičkým, ale spolehlivým a výkonným Mercedes Vito a tak jsme v 10:30 v maríně. A začínají obvyklé tanečky, tolik příznačné pro Charter202, od kterého máme loď. A měli jsme i loni. Tahle charterovka má málo techniků, slovy dva, a prostě nestíhají. Loni jsme touhle dobou vypluli až v neděli, protože jsme předání nestihli (dost také pršelo). Letos ale neprší a vleče se to stejně. Mládenec v kanceláři říká: bude to ve 13:00, pak 14:00, pak 15:00… Pobíhám po molu a snažím se technika odchytit. Posádka se mezitím upravuj v restauraci světlým pivem.

Převzetí lodě nakonec započne, ale protože loď má nějaké nedostatky, nechci jí převzít jen tak a trvám na jejich odstranění. Namátkou: polovina světel v lodi nesvítí, jeden ze záchodů nasává vodu, emergency lampička nesvítí, dingina má ulomené havlenky a vesla na ní nejdou připojit. Taky na lodi není nářadí, ale to si já pitomec všimnu až na plavbě.

Kolem těch vesel se udála zajímavá příhoda. K dingině máme i motor, přesto trvám na veslech. Technikovi Pávlemu (známe ho z loňska) se to moc nelíbí. Velmi emotivně argumentuje, že vesla nejsou vlastně potřeba, že máme pomocný motor a že vesla jsou jenom pro „emergency“ případ. To, že nejdou použít vůbec, ho vůbec nebere. Jenže já dobře znám kvalitu přívěsných motorů na plachetnici a trvám na svém. Tento můj postoj nám nakonec vynese skoro nový Zodiac i s vesly. A hodí se, protože motorek má své mouchy.

Než se ale dohandrkujeme (benzín pro motor, plyn na vaření… atp), je večer. Předávací protokol podepisuju až v 17:45. Za chvíli je tma, nemá smysl se někam hnát. Zůstáváme do neděle.

Podle deníku jsme vypluli v 8:30 na Vis a dorazili tam v 15:00. Cestou vůbec nefoukalo. Jen na chvilku jsme vytáhli plachty krátce po odplutí, ale to byl jen nějaký závan. A tak brumláme celou cestu. Naštěstí je Janmar tichý motor a v kokpitu je slyšet minimálně. O jediné vzrušení se postarají delfíny, kteří nám v jednu chvíli proplují kolem lodě.

U bunkru v Rogačiči na Visu jsme ve tři. Vpluli jsme do něj jako druzí, ale za chvilku se to kolem loděmi jen hemží. Část posádky zůstává na lodi, já s Lukášem a Luckou se jdeme vykoupat a Karel odchází lovit kešku. Do zátoky k bunkru mezitím zamíří dobře desítka lodí, z nichž někteří se obrací a plují jinam, jiní zůstávají před bunkrem na kotvě.

Mám trochu výčitky, že nechávám na lodi samotného Jirku s Ivetou. Stojíme hned na kraji a nejsem si jist, jak bude Jirka čelit žádostem o posunutí lodi hlouběji do bunkru (kam se mi vůbec nechce).

No, zaplaveme si na krásné plážičce, pokecáme s Kanaďany, kteří se vylodili z výletní lodi (zahájili tak invazi Kanaďanů do Chorvatska) a vrátili se na loď. Tam již čeká před bunkrem loď (polská posádka), která by se chtěla vyvázat. Posouváme loď tak, aby propolula kolem nás a vyvázala se za námi. Jenže to se jim nelíbí a nakonec beze slova odplouvají. Místo toho se vyloďuje u bunkru německá posádka s mladým skipperem, se kterým se domlouváme, že pokud v noci bude blbé počasí, vjedou si za nás. Zatím že zůstanou na kotvě.

S Lukášem se ještě před večeří projdeme podzemními chodbami do kasemat, kterými je Vis proslulý, kde Karel před tím hledal kešku. Pak večer pokecáme v kokpitu a jdeme se spát.

Budíček píská první důstojník v 6:40 a v 7:00 jíž vyplouváme. Cílem je Biševo, Modrá jeskyně. Nefouká a tak jedeme jak jinak, na motor. U jeskyně jsme kolem deváté. Je kalné světlo, ale zase jsme teprve druhá loď. Nejdříve vplouvá do jeskyně Skipřenka s Jirkou a Ivetou, a já a lodí driftuju po zátoce na volnoběh. Je zde hluboko a kameny. Nechce se mi kotvit. Asi za dvacet minut jsou zpátky a tentokrát jedeme do jeskyně my, tedy já, Lukáš a Karel.

Jeskyně je velmi krásná, zespoda prosvětlovaná slunečním svitem a vše uvnitř je nádherně modré. Moc mě překvapilo, jak je Modrá špilja pěkná. Vracíme se na loď a chystáme se vyplout směrem na Korčulu.

Ještě než jsme vypluli, čekal už před jeskyní zástup dalších plachetnic. Ještě že jsme připluli tak brzo. Taky jsme se stali svědky zajímavé věci. Kdo to na Biševu znáte, víte, že vchod do jeskyně hlídá výběrčí a prostor kolem vstupu je vybójkovaný. Lodě čekají za bójkami a do vybójkované oblasti míří jenom čluny s vesly. Ne tak jeden polsky skipper na charterovce. Jeho posádka si sice vlezla do člunu, ale on je lodí dotlačil až ke vchodu jeskyně. Klidně objel bójky a lodí na zpátečku dotlačil nafukovací člun až ke vchodu. Tak nevím, začínám mít na Poláky smůlu? (viz zážitky z Řecka)

Ale my už míříme na Korčulu. Nefouká a tak plujeme na motor až do cíle. Chci to dotáhnout podél ostrova Korčula co nejdál, aby byl zítra čas chytit se v maríně Korčula, která je proslulá tím, že je pořád plná. A tak házíme kotvu až po 54,5 nm v malebné zátoce Pupnatska uvala. Jsme tam sami, nad námi se tyčí svahy Korčuly a Karel nachází na břehu kešku. Po vykoupání je pohoda téměř dokonalá.

Večer začnou padat ze svahů nad námi až dvacetiuzlové poryvy a tak stavím hlídky. Pak se jde spát.

Ve tři hodiny ráno poryvy utichají a tak první důstojník hlídky ruší a zůstává spát v kokpitu. Ráno po vykoupání vyrážíme do Korčuly. Nefouká (kromě asi půl hodinky zbytky brízy, kdy vytáhneme plachty) a jedeme to celé na motor. Kolem poledního dosahujeme na jižním mysu Korčuly nejjižnější bod naší trasy a obracíme na sever. Odteď se budeme už vracet.

V marině Korčula jsme v půl druhé a v pohodě se chytáme. Ve čtyři je ale malá marina nacpaná k prasknutí.

Zapojujeme proud a jde se do sprch a do města. Korčule je malebná a rozhodně stojí za návštěvu, už kuli domu (údajnému) Marca Pola, který se tu podle Korčulannů narodil. Není to jisté, tuhle zásluhu si přisvojuje více měst, včetně Benátek, nicméně zde najdete starý dům, který je označován za jeho rodiště. Ať je to jak chce, Korčula je rozhodně moc pěkná. Večer jdeme všichni na večeři (1035 kun na šest lidí) a pak na věž na drink. Pak se jde spát, ale Jirka s Ivetou se rozhodli trochu to protáhnout a zůstanou ve městě pařit až do rána.

V noci se hodně rozfoukalo směrem od Sv Ilji, což je hora na Pelješacu, který leží od Korčuly přes vodu, a vodní tříšť létá přes molo až do kokpitu. Ráno máme totálně prosolený kokpit. Ještě v noci přijede polská posádka s lodí tak 43 stop a v tom větru se snaží zakotvit na návětrné straně mola. Na mole jí radí asi 40 čumilů, ale není to nic platné. Její skipper najíždí neustálé z návětří a vítr ho sfoukne pryč, než stihnou cokoliv udělat s mooringem. Navíc nezná fígl s návětrným záďovým lanem, takže není schopen loď ustálit. Zkouší asi šest nájezdů a pak ho vítr přimáčkne na molo bokem. Chvíli tam stojí, drží fendery mezi lodí a betonem, a pak to vzdává a jede kotvit jinam.

Ráno funí jako blázen. Připravuju v kokpitu úvazy pro harnessy (lepší teď než se s tím někde dělat na vodě). Když to posádka viděla, mírně pobledla. Jenže čert ví, co nás čeká. Momentálně funí kolem 25 uzlů a i když v průlivu mezi Korčulou a Pelješacem nejsou vlny, kdo ví, co bude dále.

Starosti mi dělá odpolutí. V korčulské marině je málo místa, my stojíme v úzké uličce a naproti nám je velký katamarán. Mezi námi a katamaránem není ani naše lodní délka a tak si lámu hlavu, jak se mu, navíc za takového větru (zezadu) vyhnout. Mám obavu, aby nás vítr při vytáčení ze stání na ten katamarán nenahnal bokem. To by byl velký problém – něco podobného zažila Skipřenka v Biogradu a řešilo se to motorovým člunem.

Vymyslíme se Skipřenkou strategii otočení lodě na levém zadním vazáku (Skipřenky nápad) a jdeme na to. Motor, plyn, natočení lodě na laně a už jedeme. Loď vyklouzla hladce ze stání, bezpečně minula katamarán a už si to sypeme uličkou mezi majáky k výjezdu. Hurá! J

Vplouváme do korčulanského kanálu. Pěkně v něm fouká. Od Sv. Ilji padá vítr, který tryska kanále patřičně urychluje. Vytahuju pouze genu a jedeme 8 uzlů. Konečně jachting. Bohužel si ho neužívá posádka celá. Jirka se po nočním tahu statečně drží, ale Ivetu sklátí mořská nemoc.

Za krásného jachtingu nás Korčula vyfoukne směrem k Sv. Klementu, kde je náš dnešní cíl. V poledne se vítr úplně obrací a my musíme až do cíle křižovat. Což vůbec nevadí, naopak, konečně si taky zajezdíme na plachty. Jedna zvláštnost se ale uděje u Hvaru. Při křižování nám nedá přednost plachetnice, co pluje na motor. Jedná se o německou posádku. Přednost jsme si museli vynutit pískáním a voláním. A byli jsme už hodně blízko. Kdyby nezareagovali v poslední okamžik, museli jsem dělat re, jinak by vznikla kolizní situace. Je zajímavé, co všechno za skippery taky jezdí na moře.

Před Sv. Klementem stahujeme plachty a hledáme volnou zátoku. Je dost plno a z uvaly, kde už se chystáme kotvit, nás vyženou vosy. Nakonec kotvíme v zátoce u restaurace Paradiso, která je ovšem zavřená a po jejích bójích ani stopy (kromě bloků na dně). Po nás připlouvá ještě jedna plachetnice, která se ale přesune do východní části zátoky. Koupání je pěkné a je tady spousta rybiček.

Večer začně od Hvaru foukat, jako obvykle a tak opět stavím hlídky, jako obvykle. Po půlnoci ale foukat přestává, jako obvykle a tak Skipřenka ruší hlídky a spí v kokpitu, jako obvykle.

Jo, marina v Korčule stále 75 EUR.

Dnešní plavební cíl je Veli Drvenik, ale před tím musíme ještě někde dobrat naftu, protože v Kremiku pumpa není. A tak ráno vyplouváme. Fouká, takže jedeme na plachty až k Drveniku a dál pokračujeme na motor směrem ke Trogiru. Cestu nám mezi ostrůvky za Drvenikem zkříží malý motorový člun s partou puberťáků na palubě. Mají skoro stejnou rychlost jako my a blíží se šikmo zleva. Máme přednost. Oni si to však nemyslí. Nakonec se přiblíží natolik, že jsem nucen zabrzdit a pustit je před přídí. Mají tady snad nějaká jiná pravidla?

Naftu v Trogiru dobereme bez potíží a ještě stihneme obdivovat na jedné straně kanálu historické město (památku UNESCO) a naproti industriální skanzen starých loděnic a železáren. Zajímavý kontrast.

Na motor se vracíme do Veli Drveniku. Rychle se plní a nakonec stojíme vyvázaní na švédskou loď. Drvenik je večer nacpaný k prasknutí a kromě u mola stojí hromada lodí na kotvě u nábřeží. Kdyby mělo začít nějak víc foukat, byl by to určitě pekelný zmatek.

Já s Karlem a Lukášem si uděláme výlet na kopec za keškou a Jirka s Ivetou léčí kocovinu v konobě na břehu. Večer si zahrajeme a zazpíváme v kokpitu, ovšem za vyrušování německé posádky nedaleko, která se ožere a pouští si v kokpitu na plné pecky metal nebo něco podobného. No nakonec usínáme i za jejich mejdanu.

Ráno v půl osmé jsou již hluční němci pryč. Vyplouváme asi v devět. Nefouká, ale protože nespěcháme, necháváme stát loď na vodě a koupeme se. Pohoda, dovolená. Pak začne malinko foukat a tak vyrážíme směrem k Rogoznici , kde si chceme ještě udělat poslední zastávku. Vítr postupně sílí a tak jedeme krásně na plachty. V Rogoznici mě ale vítr potrápí. Jak se vítr u mola točí, chvíli fouká zleva, chvíli zprava. Při zajíždění foukne samozřejmě z té druhé strany než máme hozený na břehu vazák a loď se začne pokládat bokem. Všechno nakonec zachrání Skipřenka, která loď srovná mooringovým lanem silou velikou.

Pak už jen procházka po Rogoznici, zmrzlina, nákupy suvenýrů. Pak odplouváme a díky větru si užíváme krásný jachting až do Kremiku. V šest jsme vyvázaní v marině. Poslední letošní plavba skončila.

Noc proběhla v klidu, druhý den předáváme bez problémů loď a jedeme domů. Ve 22:30 jsme v Praze.

Ať žije sezóna 2012!