Plavba na Kykládské souostroví a zpátky, díl první

Předmluva Terky: Už pár let pořádám tzv. „studentské plavby“, což vypadá tak, že vezmu své kamarády studenty a vyrazíme plachtit buď do Chorvatska nebo v posledních letech hlavně do Řecka. Plavby to jsou nezapomenutelné, a protože jsme všichni mladí a plní energie, tak posádku moc nešetřím. Tentokrát jsem vymyslela plavbu z Atén na Kykládské ostrovy, konkrétně byl náš cíl potopené letadlo Arado z druhé světové války ležící ve 9 metrech hloubky u ostrova Irakleia. Výlet to byl dobrodružný a občas díky větru a vlnám i napínavý. Za dva týdny jsme celkem upluli 362 nm a z toho hlavně celých 297 nm jen během prvních 6 dnů! Zde je vyprávění jednoho člena posádky, Václava Michálka.

---

Píše Vašek Jay Michálek

 Pondělí 27.6. – SOUNION

Prvním vítězstvím celého zájezdu bylo lokalizování busové zastávky v Aténách – směr Sounion, kde jsme se měli nalodit na naši úžasnou plachetnici GAIA. Po příjezdu jsme zvažovali návštěvu Poseidonova chrámu, ovšem Katy zkonstatovala: „Jsou to jen staré šutry.“

Poté jsme už vykročili úzkou skalnatou cestičkou k pláži, kde nás již čekala posádka s dinghynou. Naložili jsme všechny naše batohy do člunu ve velkém nervózním chvění a nejistě motorovali vstříc GAIE. Bez otálení jsme zvedli kotvy a vypluli po naplánované trase – Kyklády. Jak se Poseidonův chrám vzdaloval, stejně tak se vzdalovaly i naše šance na zvednutí plachet; ani kouska větru nezadulo. Za monotónního brumlání motoru a sledování kursů lodí z/do Istanbulu jsme započali jednu z našich intelektuálních debat, tentokráte na téma „volební právo“.

Po žhavé diskuzi jsme již připlavali k břehům Kythnosu, prvního z kykládských ostrovů, kde jsme dokoupili potraviny, dočerpali elektřinu a vodu, zaplatili €20 za stání a šli vybírat restauraci na večer. Nakonec nás ukecal velice výmluvný pán s charismatickým projevem, a tak jsme usedli ke stolu na písečné pláži za západu slunce. Pán byl naprosto uchvácen faktem, že náš kapitán není zralý, prošedivělý muž, ale drobná, mladá a líbezná dívenka, což mu posloužilo k zábavě na celý zbytek večera. O důvod víc, proč nás rozmazlovat předkrmy, skvělým vínem a dezertem gratis.

Máme nakoupeno a připravujeme se na dlouhou noční plavbu na ostrov Ios .

Úterý 28.6. IOS

Ve tři hodiny ráno započala první hlídka svou službu noční přeplavby. Já a Dan jsme přebrali hlídku od páté hodiny ranní a sledovali rudě žhnoucí kotouč Slunce pomalu stoupat z obzoru. Monotónní brumlání motoru pokračovalo dalších 24 hodin.

Dopluli jsme do zátoky za překvapivě silného větru a velkých vlnách a zakotvili vedle plachetnice s obrovskou švýcarskou vlajkou na zádi. Zde jsme stihli chvíli koupání, nalili si sklenice vína a šli spát. Noc připomínala nonstop horskou dráhu; loď se kymácela a skřípala za větru o síle 30 uzlů. Chvíli jsem čekal, jestli začnou první lidi padal z palandy, nebo spadnu já pod stůl z pohovky v salonku. Výsledku jsem se nedočkal, víno a únava vzaly za své.

Středa 29.6. – PAROS

Brzy ráno GAIA vyrazila ze zátoky za snesitelného větru směrem místu s potopeným vrakem letadla z 2. světové války v devíti metrech pod hladinou u ostrova Irakleia. Cesta se odehrávala opět za bručení motoru a plavby olejovitým mořem.

Potom ale plavba totálně změnila režim, ostrý vítr a vlny přímo proti nám odporovaly našemu kursu s velikou vervou a věci v podpalubí začaly padat spolu s mou náladou. Zanedlouho mé střední ucho zamávalo bílou vlajkou a předalo službu mořské nemoci, která mě donutila vyzvrátit skrovnou snídani. Od té chvíle mi byl pobyt v podpalubí zapovězen, na rozdíl od ostatních, kteří dobíjeli energii spánkem.

Konečně jsme pak dorazili do krásné zátoky, kde jsme měli najít onen vrak letadla. Místo bylo krásně označeno bójkou a v čisťounké vodě bylo se šnorchlem letadlo krásně vidět. Přestože byl zcela dosažitelný při potápění, bylo na něm cosi strašidelného. Jako by spadl teprve před deseti lety.

O chvíli později už jsme zase mířili o kus dál – na ostrov Paros. Vítr to opět svištěl proti nám a při prolamování vln za naší rychlosti tři uzle se cíl zdál nedosažitelný. Cestu jsme si pokoušeli ukrátit různými hrami na úrovni předškolního věku, ovšem dlouho nám to nevydrželo. Naštěstí jsem pak spánku dosáhl také, a to díky žvýkací gumě pro cestování, která zaplnila má ústa odpornou brufenovou chutí. Když jsem se nakonec probudil, už jsme kotvili u maríny ostrova.

Po krátkém nákupu jsme zasedli v jedné z restaurací a drželi své židle, abychom nespadli na houpající se pevnině. Spát jdeme opět brzy, neboť po náročné cestě (a vyhlídce na její stejně náročné pokračování druhý den) není nikomu do přílišného oslavování.

Čtvrtek 30.6. – SÉRIFOS

Z Parosu jsme vyrazili v osm hodin dále po trase k ostrovu Sérifos. Počasí nám přálo o kus více, a tak jsme do práce zapřáhli plachty na delší čas. Ten jsme si pokoušeli ukrátit dalšími hrami, jako např. vymýšlení co nejvíce zvířat na jedno písmeno (no hrajte to s biology) nebo implicitní slovní kopanou. Při těchto hrách jsme poměrně slušně překonali jazykové bariery mezi českou a ruskou částí posádky.

Ze skleslé a jednotvárné plavby nás vytrhla trojice delfínů, která si přišla prohlédnout naši loď. Celá posádka oživla jako děti, kterým slíbíte zmrzlinu. Skotačící trojka se ovšem zdržela jen pár sekund a za moment byli delfíni pryč.

Když jsme konečně dorazili k ostrovu Sérifos a našli místečko k vyvázání, okamžitě jsme se chopili hadice se sladkou vodou k osprchování lodě i nás samotných. O chvíli později jsme se tvářili, že už tu jsme týden a rozhodně nemáme komu proč platit. On ale nakonec ani nikdo nepřišel vybírat pohledávky.

Hned vedle nás kotvili dva Norové, na první pohled sourozenci. Docela rychle jsme se dali do řeči a vyšlo hned najevo, že to je otec a syn s ambiciózním plánem plavit se z Řecka zpět do Norska, přičemž to byla jejich první zkušenost na lodi. Bohužel měl ale jejich kapitán vážné zdravotní problémy, takže už týden čekají v přístavu, než se jim vrátí kapitán z Osla.

Po nákupu v Carrefouru a večeři express menu jsme je přizvali na skleničku někam do místní restaurace. Řekli jsme si, že jsme ještě neochutnali Ouzo, tak jsme si poručili rovnou celou láhev. V podstatě to byla lékořicová vodka s ledem, ale ten se nám s Nory díky Ouzu podařilo prolomit velice rychle.

Vše se velice rychle změnilo v přednášku o plachtění v Evropě a udílení rad ohledně bezpečné plavby. Dárkem od nás dostali balení žvýkací brufenové gumy proti mořské nemoci a oni nám prozradili webovou stránku, kde můžeme sledovat jejich výpravu. Přátelsky jsme se rozloučili a popřáli si dobrou noc.

Někteří se ukládali ke spánku, s vidinou přívětivějšího budíčku – až před desátou hodinou ranní! Takové blaho! Projednou se loď nekývala šíleně ze strany na stranu, takže jme očekávali klidný a zasloužený spánek.

Pátek 1.7. KYTHNOS

Náš další cíl byl opět ostrov Kythnos. Ze Sérifosu foukal vlídný vítr, který hnal naše plachty správným směrem a žádné vlny nebránily našemu kursu. Po připlutí jsme vyhodili v zátoce kotvu a šli se okoupat a doplavat k písečné lavici rozdělující dvě pláže. V nádherné vodě jsme objevili ráčky poustevníky a kambaly, malé placaté rybky u dna. Někteří se na břehu hned pustili do stavby písečného hradu.

Za západu slunce a písniček Michaela Jacksona jsme uvařili rizoto a jen co jsme odmyli nádobí, vyrazili jsme dinghynou ke břehu svlažit se nějakým drinkem. Hned u kraje pláže jsme vystoupali po kamenných schodech osvětlených lampami a usedli ke stolu taverny s nádherným výhledem na zátoku. Číšnice se nás okamžitě ptala, co chceme, aniž jsme měli ponětí, co nabízejí. Nakonec jsme vykomunikovali mojita, caipirinhu, víno a pivo. Drinky byly naprosto excelentní a chtěli jsme zůstat na nášup, ovšem nikdo si nás ostentativně nevšimal, a tak jsme si přídavek museli dát na lodi. Sklenička bílého neurazila.

 

Sobota 2.7. POROS

Ze zátoky na Kythnosu jsme nabrali přímý směr Poros. Předpokládali jsme stejně přívětivý vítr jako předešlý den, ale v předpovědi jsme se šeredně sekli. Foukalo slabě, takže jsme zase nahodili motor. K obědu byl rukolový salát a téměř úspěšně jsme spotřebovali všechny zbytky. Jenom lednička už trochu páchla.

V podvečer jsme dopluli do Porosu, kde nás měl čekat muž jménem Vangelis, ale nestalo se tak. Domotorovali jsme tedy až přímo před Michaelovu tavernu Oasis, kde jsme se vyvázali na velký bristský katamarán.

Jako první cíl na břehu byly sprchy se sladkou vodou a výborná osvědčená zmrzlina. Slunce neúprosně žhnulo a dva kopečky obří prvotřídní zmrzliny byl naprostý ráj. Když mi v ruce už nezbylo nic než ubrousek, zamířil jsem o obchod vedle do potápěcích potřeb, kde jsem si konečně sehnal šnorchl.

Jakmile jsme udělali nákup a zpacifikovali ledničku, usedli jsme k Michaelovi na vytouženou večeři. Ti bláhoví, mě nevyjímaje, si objednali předkrm. Já si dal grilované kalamáry, na kterých jsem si fakticky pochutnal. O chvíli později následovala grilovaná chobotnice, se kterou jsem sváděl těžký boj. Stejně tak všichni ostatní úpěli nad svými talíři, že si neměli dávat tu zmrzlinu před večeří. Chvíli jsem přemýšlel, že vykrmím některou z potulných koček, které se hladově promenádovaly pod stoly restaurací. Žádná ale kolem mě neprošla, tak jsem musel Michaelovi vrátit poloplný talíř.

Najednou Michael poklepal Tetris na rameno s tím, že máme jít pomoct další lodi vyvázat se na nás. Ona loď byl katamarán o velikosti toho, na který jsme se vyvazovali my. Naše GAIA byla najednou skříplá mezi dvě hrozivě velká plavidla – šest trupů vedle sebe od mola. Vyhlídky na odpočinkové spaní se postupně rozplývaly a všichni v duchu proklínali Vangelise. Abychom si ještě zpříjemnili večer, vyrazili jsme po promenádě na nějaký dobrý drink.

Pohledem jsme přejeli přes klub Malibu, kde jsme završovali plavbu loni, a když jsme slyšeli vlnu decibelů, která odtud přicházela, zapadli jsme do tichého cocktail baru hned vedle.
Číšnice s tvrdým výrazem po nás nevlídně mrskla nápojové lístky a zjistili jsme, že výběr je značně omezen. Tetris, coby mluvčí naší sedmičlenné skupiny, prohlásila: „Pina Colada for all of us“ a číšnice si to přeložila jako „čtyři“. Naše ruská vyslankyně Káťa šla dovysvětlit naše přání. Když nám drinky donesli, uvědomili jsme si, že nejpřesnější přirovnání chuti i vzhledu by bylo „kefírové mléko s vodkou“. Všichni už byli ale tak unavení, že jsme nad tím mávli rukou.

Když jsme se šli ukládat ke spánku, k naší radosti jsme zjistili, že katamarán, který se na nás vyvazoval, zmizel. Za tepu disko hudby z pobřežního klubu jsme ulehli a usli jako praštění…

Neděle 3.7. MÉTHANA

Z Porosu jsme zamířili na Méthanu, stále aktivní sopku, která do moře vypouští síru barvící do mléčna vodu, která tak páchne po zkažených vajíčkách. Zakotvili jsme a čekali na příchod Mariny – ženy, která měla na starost přístav Methany. Jarda nám řekl o její pověstné hysteričnosti a zanedlouho mu její blížící se ječivý hlas dával za pravdu.

Utekli jsme se svlažit na pláž a osprchovat sladkou vodou. Cestou zpět jsme narazili na podnik vábící pitami se suvlaki, a tak jsme se nechali nalákat ke stolu. Když nám z talířů a skleniček zmizly poslední zbytky gyrosů a vína, vydali jsme se obhlídnout horký pramen, který tu nedaleko prý vyvěral.

Po deseti minutách chůze podél ostrova jsme došli k malému kamennému „bazénku“, poblíž kterého seděli dva řečtí senioři. Voda byla skutečně horká a přestože nebyla do bíla a nesmrděla po vajíčkách, senioři nám radili: „Only 20 minutes!“ Naložit se do ní však bylo opravdové blaho.

Později odpoledne jsme napochodovali ke břehu přístavu zarostlému opunciemi, abychom si zaplavali v tom, údajně ozdravném, mléce. Pocit to byl skutečně zvláštní. S večerem jsme se vrátili do gyrosové restaurace, ale jelikož jsme si k naší škodě vybrali vzdálenější stůl a ty ostatní se obsypaly donedávna ukrytými ostrovany, museli jsme utřít slinu na některé dobroty. Při placení nás číšník obdaroval džbánkem vynikající ovocné alkoholické šťávy.

Jen o pár metrů dál na nás blikala světýlka zábavních automatů a fotbálku, u kterého se strhl lítý boj mileneckých dvojic. Jakmile válečná nálada vyprchala, vydaly se dvojice pod rouškou noci opět navštívit horký pramen. Kýženou romantiku rozrušil asi padesátiletý Brazilec, kterého jsme tam potkali a který začal všem vyprávět o svých neuvěřitelných životních příhodách. Po návratu všichni za kolébavých pohybů lodě a pronikavého pachu síry usnuli.

Pondělí 4.7. AGKISTRI

Následujícího dne v podvečer doplula GAIA k ostrovu Agkistri. Jarda se dušoval, že to zaručeně vypadá na tlačenici v přístavu, ale opak byl pravdou – mohli jsme si dle libosti vybrat, kde si loď uvážeme. Napojili jsme elektřinu a spěchali ke Studiu Meltemi, kde na nás čekalo překvapení v podobě překrásného bazénu s cocktail barem a pohádkovým výhledem na moře.

Když se všichni svlažili bazénem a nějakým tím mojitem či Pina Coladou, usedli jsme k malému stolku, kde jsme rozehráli stolní hru Samurajský meč. Po dvou hrách nás Jarda doprovodil malebnými uličkami do restaurace.

Obžerstveni jsme cestou nazpátek v supermarketu dokoupili potraviny a piva na večer. Otevřené zátky zasyčely na promenádě před naší lodí a my se za západu slunce (já vím, je to docela opakující se kýč, ale to se prostě neokouká :D) oddávali společenské unavenosti a smíchu. Náhle na nás kdosi zavolal: „Čaute, krajani!“ Byl to jeden slovenský pár, se kterým jsme se dali ihned do řeči a jakmile došla řeč na plachtění, jala se opět Tetris vyprávění, přednášení a propagování i s krátkou exkurzí do podpalubí GAII. Po rozloučení jsme zapadli do svých kajut a chrnět.

Úterý 5.7. EPIDAUROS

Ne přímo s opicí, ale s mírnou dezorientací jsme odvázali loď a namířili si to k Epidauru pod plným velením kpt. Tetris, zanechavše Jardu ve Studiu Meltemi, neboť potřeboval dohnat nějakou práci. Počasí bylo příjemně slunečné a projednou jsme moc nespěchali.

Čas jsme se rozhodli využít pro nácvik navigace na moři a situace Man Over Board. Jako figurant posloužil jeden z fendrů, který jsme pojmenovali Franta. Sedmkráte zahučel Franta do vody a každý z nás si vyzkoušel řízení lodi a spolupráci při této situaci. Jakmile bylo splněno, přestali jsme kroužit sem tam a vypluli přímo na Epidauros.

Po připlutí do zátoky jsme na dvakrát vyhazovali kotvu, jelikož mělčina prudce stoupala po pár metrech. Kolem nás bylo pravé inferno a ani stín z natažených ručníků ničemu nepomáhal. Odvázali jsme tedy člun a vydali se poněkud zaodpadkovaným pobřežím hledat ruiny potopeného města v Epidauru. Pod hladinou jsme nakonec objevili, pro někoho známé, základy budov a trosky obřích nádob.

Když nás kusy cihel omrzely, vrátili jsme se k lodi trochu si zablbnout ve vodě. Dan chytal nevysvětlitelné záchvaty smíchu a prohlašoval, že je kachna. I když to nikdo nechápal, smáli jsme se taky. Poťouchlá nálada přeskočila na ostatní a za chvíli to vypadalo jako výlet Jedličkova ústavu k moři.

Jakmile bylo horko snesitelné, připravovali jsme člun k přepravě do restaurace na pláži, kterou nám Lucka doporučila. Když se majitel Dimitri dověděl, od koho jsme, zahrnul nás vřelou péčí a pozorností stolem na pláži, olivami a zmrzlinami počínaje a značně podsazenou cenou celé večeře konče. My to ovšem nenechali bez povšimnutí, a tak jsme na stole nechali velkorysé dýško – po tom, co jsme pozdě v noci dopili čtvrtý litr jejich vynikajícího bílého, kterého jsme ještě dostali dvě lahve jako výslužku.

Posadili jsme člun na vodu a k lodi s bílým světelným signálem, který jsme naštěstí neviděli dvojmo, jsme vypluli za občasné škytavky. Pokud nepočítáme Danovo zahučení do vody, dá se říct, že vše proběhlo bez úhony. Před spaním jsme si nařídili budíka, abychom ráno ještě stihli nakoupit olivové produkty od Dimitriho v krámku.

Pokračování příště…