Tak je to konečně tady. Deník našeho kapitánského kurzu. Jen směle dále!
Mořský kurz jsem absolvovali se společností AZ Yachting v termínu 9.5.- 16.5.2009. Loď Amoneda, Elán 344, posádka pět mužů (Marek 22 let, Pepa 30 let, dvakrát 40 let – já a Standa a jednou 55 let – Mirek) a jedna žena (moje). A pak kapitán Viktor Jurek.
Týden před akcí
Kurz defacto začal již týden před samotnou plavbou. Kapitán nám mailem posílal úkoly, které jsme museli plnit. Šlo zejména o orientaci na mapě a čtení majáků. Udělalo to na mě velmi dobrý dojem.
Ale události byly bohaté nejen na příjemné zážitky, bohužel byly bohaté i na docela jiné.
Středa 6.5.
Datum našeho odjezdu bylo stanoveno již na středu 6.5. V plánu bylo dojet ke švagrové do Ljublaně a do soboty si užít města, trhu, navštívit pobřeží, podívat se do maríny v Portoroži a samozřejmě na zmrzlinu a hlavně (!) na mušle.
Ale nakonec byl odjezd trochu více dramatický. Už v pondělí a v úterý při vysílání v televizi jsem se necítil dobře po urologické stránce. Už s tím mám nějaké zkušenosti a s ledvinami jsem si před časem užil své, a tohle vypadalo zatraceně podobně…
Nechtěl jsem tomu uvěřit. Strašně jsem se na moře těšil, dokonce k zubaři jsem zašel, aby mě něco nezaskočilo a teď tohle. Odjezd byl stanovený na druhou hodinu. Celou středu dopoledne jsem rozvážel knihy a za volantem se kroutil a kroutil… Nakonec jsem auto doma zaparkoval před barákem a vlezl do neskutečně vařící vany, aby to aspoň trochu povolilo.
Jenže nic. Tak jsem rovnou z vany volal doktora. Bylo akorát půl druhé a on zrovna končil. Naštěstí je to můj kamarád a okamžitě zavelel „přijeď!“.
Vypadnul jsem za vany a mazal metrem za ním – ze Strašnic do Suchdola, bratru přes celé město. Jak jsem byl z tý vany rozpařenej, ještě mě málem chytil infarkt. Tep jsem měl jak po doběhu sprintu. Cestou jsem potkal svoji ženu – povídám jí „k doktorovi“ a jeli jsme oba. Na nic se neptala. Už mě zná.
„Čůráš krev, chlapče“ pověděl mi doktor. „Do prdele“ povídám já. U kamarádů se to může.
Co teď? Už jsme měli bejt na cestě. Ale přítel doktor je sportovní typ. „Hele“, povídá, „vypadá to na zánět a taky na nějakej písek. Napíšu ti antibiotika a buď to na tom moři přežiješ, nebo navštívíš chorvatský zdravotnictví. V obou případech budeš mít o čem vyprávět“. A zachechtal se.
A tak jsme nakonec stejně vyrazili. Já vybavený dávkou antibiotik a protiledvinovým pitím, moje žena vybavená trpělivostí a svatozáří, protože nemocnej chlap je strašnej a nemocnej chlap na cestách je ještě horší. 🙂 Ale jeli jsme.
Vyrazili jsme na střídačku na Brno, pak Bratislavu, Vídeň, Graz, Maribor a Ljublaň. Cesta proběhla v klidu a nepočítám-li, že se mi povedlo zakoupit slovenskou dálniční známku dvakrát – blbě jsem jí nalepil – kulivá asi dvaceti kilometrům – tak bez zvláštních událostí. Kolem půl druhé v noci jsme byli na místě.
Čtvrtek 7.5.
Ljublaň. Krásné, malé město s hradem na skále a s krásnýma holkama. Slovinky jsou vážně úžasné a už proto stojí návštěva za to.
My jsme ale hned další den vyrazili do Piraně k moři. I když nejdřív byla Portorož a v ní oběd ve velmi zastrčené a velmi vynikající restauraci. Po obědě Piraň (na obrázku), zmrzlina a prohlídka městské maríny. Při procházení okolo lodí jsme měli divný pocit v žaludku. Vážně taky poplujeme? Už pozítří!
Pátek 8.5.
Prohlížíme Ljublaň. Sice už jsme tady asi po páté, ale sháníme ještě vhodné sandály se světlou podrážkou. Takže je to takové toulání po obuvnictvích. A pak taky po elektrech (těch tu ale moc není), protože Lucie vzala jinou dobíječku ke kameře. Ovšem nenacházíme nic jiného a tak se musíme smířit s tím, že videa z akce asi mít moc nebudeme… (naštěstí měl Standa na lodi stejnou dobíjěčku, jako potřebujeme. Takže jsme sice na lodi nabili, ale záhy došla kazeta a jinou jsme neměli. Pánbůh prostě nechtěl, abychom moc natáčeli; ale to předbíhám.)
Takže ještě povinné smažené kalmáry na trhu (mňam), nakoupit ovoce a zeleninu (ten trh tam mají tak nádhernej), při společné večeři se rozloučit se švagrovou a pak na kutě. Zítra je ten velký den.
Sobota 9.5.
Vstáváme v 6:30 a po rychlé snídani vlečeme věci do zaparkovaného auta. Stojíme totiž asi tři kilometry od bytu; v centru se prakticky nedá parkovat. Pak zapínám GPS a směrem na jih vyrážíme na Chorvatsko. Jedeme mimo Slovinskou dálnici, protože je to zajížďka. Plánujeme se na dálnici napojit až u Bosiljeva. Skutečně to funguje a po jízdě slovinským venkovem přejíždíme hranice do Chorvatska. Zamračení, komisní celníci nám dávají pocítit, že opouštíme evropskou unii.
Pak už bez problémů dorážíme po nádherné dálnici na letiště v Zadaru.
Jsme tam o půl hodiny dříve. „Podíváme se zatím na ostatní letadla, jak přistávají a odlétají“ dí vzrušeně moje polovička, protože má pro dopravní letadla velkou slabost. „Jenže první co přistane, je to co čekáme“ ukazuju jí tabuli, kde jsou přílety a odlety. Pohled na oblohu nás navíc utvrdí, že tohle skutečně není úplně frekventované letiště. A tak dáváme kafe a pak se couráme u arrivals, až éro přistane.
Ve 13:15 vylézá Standa ze dveří. Poznáváme se okamžitě a tak není problém bez meškání vyrazit do Biogradu. Za půl hodiny jsme v Biogradu a po malém zmatku hledání maríny Kornati West (chlapík co měl na boudě napsáno KORNATI WEST tvrdil, že není WEST a skutečně nakonec nebyl WEST. Což jsem nechápal a nechápu pořád, asi nejsem na to dost EAST), se naloďujeme na Amonedu – pro příští týden náš neklidný houpavý domov.
Máme s Luckou přední kajutu, což nevadí, protože jsme oba pod metr sedmdesát. Bleskově se zabydlujeme (zbytek posádky je už naloděný) a po krátkém pomodlení u zaparkovaného auta, abychom ho zase našli, hlásíme kapitánovi, že jsme připraveni.
Ve 14:30 zní povel „mooring do vody“ a Amoneda opouští jihovýchodním kurzem marínu. Míří na Murterské moře.
Hladina je klidná, vítr kolem 4 uzlů z jihu. Vztyčujeme plachty, dost neuměle a zmatkovitě, a v rámci prvních hodiny výcviku pomalu křižujeme proti větru – každý se učí ovládat otěže a jezdce obou plachet.
„Ježíšmarjá,“ zařve najednou kapitán. Všichni s sebou trhnou. „Zapomněli jsme na Neptuna“ říká zničeně a hned se sápe po nějakém alkoholu. Takže poněkud opožděně, ale o to upřímněji, připíjíme na zdar plavby a Neptunovi, ať nás ty zkoušky nechá udělat a nepotopí nás. Tak snad je vše zachráněno.
K večeru vítr utichá a na motor dojíždíme k Artině na Vrgadě, kde společně se dvěma jachtami trávíme noc na kotvě. Kotviště je to pohádkové a západ Slunce je neuvěřitelný (viz vedlejší foto). Následuje školení zacházení se záchodem. Spíme úplně v pohodě, Amoneda nás pohupuje na malinkých vlnkách a Lucie spí jako mimino.
Neděle 10.5.
Mám službu v kuchyni – takže dělám všem snídani. Lucie se na mě dívá a pak mi trochu pomáhá. Přeci jen, není to moje parketa. Ale statečně vařím a meju nádobí, i když toho nádobí mám za chvíli plné zuby. Víte co osm lidí udělá bince při jídle?
V 10:45 zvedáme kotvu a za slabého větru 3,5 uzle míříme na Žirje. Část plujeme na plachty a pokračujeme ve výuce ze včerejška – tedy přehazování plachet, zejména réčka. Vítr ale zase beznadějně utichá a tak odpoledne pokračujeme na motor. Vařím oběd – ochucenou rýži a uzené maso. Těsně po obědě se objevují delfíni – malé hejno zakrouží kolem lodi asi ve vzdálenosti 80 metrů a zmizí směrem na Kornaty. Asi je přilákalo moje mytí hrnce na zrcadle za lodí. Ale neplavou blíž a za chvíli zmizí mezi vlnkami.
„Každý, koho tady načapám s lodí, koupí mi flašku“ říká kapitán a vede Amonedu do liduprázdné zátoky s malým molem. Vyvazujeme se u něj a v naprostém osamění se chystáme na noc. Šnorchluju v zátoce a taky pod lodí – voda má 19 stupňů. Nic moc, ale jde to. Je ale průzračná a plavou ní hejna ryb. A taky hvězdic a kolonie ježků. Plaveme pomalu s Lucií zátokou,ale je to vážně hodně studený a tak to dlouho nevydržíme (viz obrázek)
Po večeři výuka navigace podle mapy a GPS. Pak kecáme v kokpitu do půlnoci. Okolo lodi světélkuje plankton a když zalezeme konečně do kajuty, luknou nám do ní svítí hvězdy. Neuvěřitelný.
Pondělí 11.5.
Ráno nás vítá bezvětří. Úplná flauta. Místo odjezdu je tak na programu školení radiokomunikace. Pak se odvazujeme a na motor míříme do zátoky na Kakanu, kde cvičíme vyvazování na bóji. Jeden je vždy u kormidla, druhý zachytává a zvedá lano bóje, třetí uvazuje vyvazovací lano a čtvrtý z přídě naviguje. Zbytek kibicuje a posty se spravedlivě střídají.
„Dvacet metrů před přídí, patnáct metrů vlevo před přídí. Deset metrů a jsi moc daleko, kam to plaveš??“ ječí navigátor, který je zrovna na řadě a zpocený kormidelník marně vyhlíží, kam ta pitomá bóje zase ujela.
„Kapitáne“, řve plavčík na přídí a v ruce má lano od bóje, „mám to pod tím … tím jaksetokrucijmenuje, jo pod tím svazákem uvázat z obou stran nebo jenom z jedný?“.
Tak a všeljak podobně se nesou hlasy nad zátokou, která je naštěstí dost prázdná. Ale nakonec se každému povede se k bóji trefit a tak můžeme pokračovat dalším nácvikem.
Pořád na motor vyrážíme směr Obonian (jižní trasou) – součástí výcviku je naplánovat trasu a předat kormidelníkovi kurzy – takže sami navigujeme. Dokonce úspěšně.
Na Obonianu cvičíme zajíždění k molu a vyvazování lodě. Nacvičujeme jak najíždění bokem, tak couvání (na obrázku couvá Lucie). Naštěstí nikde nikdo a tak naše rejdění nikoho neirituje. Nás trochu ano.
Ale nakonec to zvládáme a po posledním odpoutání od mola míříme k Šibeniku podívat se na pevnost.
Asi aby si zachoval zdravý rozum, vysazuje nás kapitán u pevnosti a odplouvá. Na fotografii je jasně vidět, jak se uvolněn směje, jednou rukou mává a druhou vede Amonedu evidentně co nejdále od nás. Ani se mu není moc co divit.
Hodinku někde relaxuje a my zatím zkoumáme pevnost. Po hodině se kapitán vrací, my se naloďujeme a bereme kurz na Zlarin. Krásné městečko. Nesmějí tu jezdit auta! Jen sekačky na trávu! Vážně! (Však taky kdo neviděl domorodou omladinu na vytuněné sekačce na trávu s valníkem, jak si to smaží po nábřeží co to jde, ten neuvěří.) Vyvazujeme se na mooring u městského mola. Pak dobíjíme baterie a doplňujeme vodu. Platíme 40EUR (nejsou tu záchody ani sprchy; ale v restauraci jsou záchody v pohodě).
Po vyvázání je osobní volno (sic!) do 18:00. Couráme se Zlarinem, fotografové fotografují, na kopci v kostele zpívá místní ženský sbor, slunce svítí a je tu nádherně. Dokonce je zde i otevřený obchod – doplňujeme trochu zásoby dobrot. Jen místní muzeum korálů se nám nepovedlo objevit.
V 18:00 začíná školení COLREGu. Pak vyrážíme na opulentní večeři‚ která dohromady stojí 116 EUR, ale je vážně luxusní. A konečně, po vystřídání všech na prostorném WC, se vracíme na loď. Pak samostudium ze skript a potom do půlnoci kecáme a padne nejedna lahvinka (asi dvě padly).
Úterý 12.5.
Službu má Pepa, který je řezník a začíná masový den. Varoval nás už mailem, že to bude masová smmrš’t. Skutečně byla. Jeho vynikající uzenky jsme jedli ještě poslední noc na Amonedě a dokonce jsme je měli i v Ljublani na zpáteční cestě. Ale to předbíhám.
Vítr fouká 10-12 uzlů. Vyplouváme ze Zlarinu v 9:35 a vytahujeme plachty. Hurá! Loď jde do náklonu a kdo může fotí a točí. Nádhera! Voda pleská o příď, vítr funí skrz lana… Vlezu si do kajuty, jestli mi bude špatně. Není a to mi zlepšuje již beztak skvělou náladu. V levém okénku salónu jsou vidět vlny, v pravém nebe a slunce. Sporák se houpe do rytmu. Obrat a ze stolu letí mobil a dalekohled. Oboje seberu a lezu zase do kokpitu. V kokpitu sviští vítr a Amoneda probírá vlnky jednu po druhé.
Míříme do zátoky na Tijat, kde pokračuje praktické školení, tentokrát kotvení. Jsem u kormidla. Podle pokynů objíždím kruh a sleduju hloubkoměr, abych měl představu, jak vypadá okolí. Ale kruh je příliš malý. Takže znovu kroužím, tentokrát blíž zakotvené lodi, jejíž posádka nás sleduje. Najednou zachrčí jejich vrátek a radši zvedají kotvu a odplouvají. Aspoň mám více místa.
Úspěšně kotvím a kormidlo přebírá další adept. Vesele manévrujeme, když u nás zastavuje chorvatská policie. Nebo místní pobřežní hlídka? Ale ani jeden nevypadá na silikonové vylepšení, takže je to asi policie. Následuje kontrola dokladů lodi, crew listu a všech našich pasů. Chovají se slušně, ale je vidět, že je to baví. Už jsme za těch dvacet let dost odvykli podobným akcím. Ale tady v Chorvatsku, kde mají po válce spoustu takových policejně vojenských institucí, to všechny zřejmě dosti baví.
Nakonec je vše v pořádku a oni vyplouvají do další zátoky lovit další jachty.
Po ukončení výcviku kotvení vyrážíme okolo Tijatu na sever a v průlivu mezi Tijatem a Prvičem cvičíme nejdřív plavbu na zadní vítr (na motelja s kontraotěží) a potom MOB (man over board), ovšem už na motor.
Pak plujeme směrem na západ a kotvíme na Žirje u městského mola za molem trajektu. Zadarmo. Ovšem, je zde mělko. Fotíme loď pod vodou, pod kýlem zbývá tak půlmetr. Ale kapitán je spokojený, takže dáváme večeři. Po večeři (kotlety naložené v marinádě) následuje samostudium (zkoušky se blíží) a kapitán každého jednoho zkouší u vysílačky z komunikace vysílačkou, konkrétně mayday volání. Po setmění vyplouváme na noční plavbu. Cíl: obeplout Žirje. Kapitán nám předává mapy, náměrový dalekohled a odpichovátko. Pak vypíná lodní GPS a nechává se jen svého malého Garmina u sebe. Naším úkolem je vytvořit plán plavby a obeplout Žirje jen s pomocí náměrů na majáky.
Je to adrenalin a zejména na začátku plavby poměrně zmatek. Ale jen si trochu zvykneme a uklidníme se, je plavba nádherná. Zpočátku nesvítí ani měsíc a tak se orientujeme jen podle náměrů, ale pak měsíc vyjde a ostrovy začnou být trochu vidět; spíše tedy tušit. Plavba je úžasná. Střídáme se pravidelně u kormidla a v navigaci. Moře z jihozápadní strany Žirje trochu houpá a loď držíme v kurzu hlavně podle hvězd.
Maják na Blitvenici (v druhé polovině objezdu) bliká dvakrát za půl minuty, takže vždycky třicet sekund plujeme skoro naslepo. Před Blitvenicí jsou mělčiny a nízké ostrůvky v noci neviditelné. Pak se objeví po pravoboku maják na Raparašnjaku, který svítí jednou za 4 sekundy a ve výseku směrem na mělčiny před Blitvenicí má zatemněný sektor. Jakmile zhasne, musíme točit na severozápad, jinak ztroskotáme. Je to adrenalin. Když konečně maják zhasíná, točíme a vracíme se na hranu sektoru tak, aby byl ještě vidět. V poslední čtvrtině plavby nečekaně vyhazuje kapitán fendr oblečený do plovací vesty a se signální bójí, kterému přezdíváme Alfréd. Alfréd mizí ve tmě a Pepík, který je zrovna u kormidla, řve: „Muž přes palubu“. Následuje snížení otáček a obrat. Jdu na příď s baterkou a pročesávám tmu. Signální bójka selhala a nesvítí. Přesto Alfréda nacházíme asi po pěti minutách a vytahujeme ho zpátky na loď. Ani se moc nenamočil.
Bezpečně dokončujeme obrat nad Žirje a maják izolovaného nebezpečí společně se světly mola trajektu nás vede do přístavu. Vyvazujeme se v 01:45. Oddechli jsme si. Kapitán jistě také. Úplná bojovka jako na táboře.
Středa 13.5.
Spíme do 9:30. V 9:35 se mnou cloumá Lucie a šeptá: „Kapitán asi vyplouvá“. V pyžamu (fakt mám pyžamo J) vyletím na palubu. A vážně. Viktor nahazuje motor. Společně s Pepíkem odvazujeme loď, já ji ještě odtlačím od mola a naskakuju. Vyplouváme. Fouká 12 uzlů a hned za přístavem letí plachty nahoru. Chvíli jachtáme, ale vítr slábne a ve 13:30 utichá úplně.
Startujeme motor a míříme na Kornaty. Jdu na příď a sedám si na sedačku nad kotvou. Najednou se asi deset metrů přede mnou objevuje skupina delfínů. Noří se a zase vynořují v pravidelným obloucích. Krásně slyším, jak se nadechují a vidím jak se jim otvírají a zavírají dýchací otvory. Je to úplně mystická chvíle.
Projíždíme prázdnými Kornatskými ostrovy a v průplavu Malá Provela mezi Katinou a Kornatem nám předvádí kapitán navigaci na zákrytové náměrné body. Pak směřujeme dál na sever a vyvazujeme se v Sali. Vynikající zmrzlina a pivko.
Pak pokračujeme v plavbě na sever a zkoumáme Zaglav a Žman, abychom se nakonec na noc vyvázali u ponorkového bunkru. Kotví tu již jedna jachta s českou posádkou. Jejich loď má přes padesát stop a všichni jsou společensky velmi unavení. Úplně na šrot. Chvíli se s nimi přátelíme ale jejich tempu nelze stačit. Snažíme se v kokpitu ještě opakovat nad skritpy, ale pak zalézáme. Ještě dlouho do noci duní bunkrem na plné pecky Děda Mládek Ilegal Band…. 
Veselá noc měla zajímavou dohru. Asi dvě hodiny po odplutí přišla SMS. „Neni u vas Jana? Uz hodinu ji hledame a uz to není prdel!“. Nez jsme se stacili poradne leknout, prisla druha SMS. „Uz ji mame. Sla pro pecivo asi dvacet kilometru a nikomu nic nerekla. Krava“.
Čtvrtek 14.5.
V 8:30 odrážíme od ponorkového bunkru a míříme na jih do Brbinje. Tam se vyvážeme u mola a absolvujeme školení první pomoci a použití záchranných prostředku na lodi, včetně vodní kotvy.
Pak opouštíme Brbinje a na plachty plujeme směr Pašman s cílem projet pod mostem mezi Pašmanem a Ugljanem. Most je ale v rekonstrukci a plavba nemožná. Obracíme na jihovýchod a křižujeme proti sílícímu Jugu. Každý popořadě zkouší obraty (re) a honí posádku po kokpitu. Začíná nás tlačit čas a tak zrefujeme plachty, nahodíme motor a proti vlnám směřujeme podél Pašmanu do murterského moře. Začíná to trochu houpat, nikomu ale špatně není, tedy nikdo aspoň nic neříká. Vítr dosahuje na 15 uzlů a tak po obratu pod jižním koncem Pašmanu na severovýchod, vytahujeme plachty a na zadní vítr plujeme směr Biograd. Po půl hodině ale vítr slábne a tak na motor dojíždíme do Biogradu. Nejdřív k benzince doplnit naftu a pak do maríny. Smutně uvazuju mooring – plavba právě skončila.
Sprcha a záchod stojí ale za to – to si člověk doma takhle nevychutná a po večeři absolvujeme závěrečný písemný test znalostí, který si na nás kapitán přichystal. Pak doslova upadneme do kajut.
Pátek 15.5.
Odjezd dvěma auty do Zadaru a přihlášení ke zkoušce. Zkoušet se začíná ve dvanáct a asi po půlhodině přichází na řadu i naše posádka.
Fasuju takového komisního týpka – vůbec se neusměje. To ten, kterého má Lucie, je příjemnější. Po deseti minutách koutkem oka vidím, že jí třese pravicí, říká „bravo“ a Lucie se zářivým úsměvem mizí venku. Já se pořád ještě potím – zkoušející to bere vážně podrobně. Ale nakonec mě propouští a já vypadnu ze dveří. Konečně. Asi jsme skippeři!
Nakonec se všichni vevnitř vystřídají a také všichni se ctí absolvují. Přesouváme se do konoby za kapitanátem a čekáme na našeho kapitána, až donese průkazy. Za půl hodinky se vrací a směje se. Jsme kapitáni. Uspořádáváme malý ceremoniál, kdy kapitán křtí každý průkaz mořskou vodou nabranou v Biogradu a jeden každý je jmenovitě uveden do cechu kapitánského. Samozřejmě s potleskem zbytu posádky a nakonec i obsluhy restaurace.
A to je skoro konec. Fotíme se hromadně v parku a polovina posádky vyráží směr Česká republika. Zůstáváme jen tři a kapitán. Asi dvě hodiny couráme Zadarem a pak se autem vracíme do maríny v Biogradu. Tam ještě uklidíme loď a láskyplně vydrhneme kokpit a palubu – po nás následuje další kurz. Amoneda doslova svítí a my se na ní smutně koukáme. Sbalíme a co už dnes nepotřebujeme, doneseme do auta. Pak večeře a po chvíli kecání zalézáme do kajut.
Sobota 16.5.
V 8:00 budíček, je tu další posádka. Kapitán jí ale vyhání, ať dorazí až za hodinu. My bleskové dobalujeme a loučíme se s kapitánem a s Amonedou.
Máme ještě čas a jdeme se projít po Biogradu. Chvíli se couráme, ale stejně nás to žene zpátky a tak se ještě vracíme na molo. Opět se loučíme s kapitánem Viktorem, zamáváme Amonedě s nové posádce a konečně vlezeme do auta.
V Zadaru na letišti vysazujeme Standu a pak míříme směr Slovinsko. Naše mořské dobrodružství skončilo.
Závěrem
Závěrem bych chtěl napsat, že kurz daleko předčil naše očekávání (navíc jsme nevěděli, co čekat ) Viktor Jurek se ukázal jako vynikající kapitán a školitel, byť někdy přísný. Celý kurz měl velmi dobře připravený a využil všechen čas k tomu, aby nás připravil nejen na zkoušky, ale ukázal co nejvíc i z praktického jachtingu. Navíc noční plavba bez GPS je zážitek a zkušenost, která se určitě nezapomíná a bude se v budoucnu hodit.
Tímto tedy bych rád AZ Yachtingu a jmenovitě kapitánovi Viktoru Jurkovi poděkoval. (a není to žádná reklama, jasný? Protože komu čest, tomu čest!
A ještě jedna poznámka, hlavně pro ty, kteří se na podobný kurz chystají. Ač máme kapitánský průkaz, necítíme se ani kapitány, ani námořníky. Díky trpělivosti a umu našeho kapitána jsme se myslím stali začínajícími jachtaři, kteří budou určitě ještě sbírat zkušenosti, než vyplují na první samostatnou plavbu.
A ještě jednu poznámku. Moji ženu Lucii to děsně chytlo a ještě týden po návratu každou noc plula na plachetnici a navigovala. Fakticky 
Mapu plavby najdete tady: maps.google.cz/maps/ms
