Samotnou plavbu jsme začali plánovat ještě v zimě, kdy z okruhu možných známých vykrystalizovala posádka složená ze dvou manželských dvojic, z nichž jedna s sebou brala svého třináctiletého synka. Nechyběla samozřejmě Skipřenka (noha jí již srostla celkem obstojně, takže i na palubu vylezla). Pohříchu všichni, kromě Skipřenky, byli prvoplavci a na podobné lodi ještě nikdy nebyli . Ani na sladké ani na slané vodě.
Termín byl stanoven na přelom září, což se v zimě zdálo neskutěčně daleko, ale než jsme se rozkoukali, byl tu odjezd. Loď jsme měli připravenou v marině Kremik od společnosti Charter202. Byla to Sun Odyssey 43, tedy loď velká, což mě samozřejmě činilo trochu nervózním, protože dosud největší loď, co jsem plul, byla Bavarie 38. Ono těch 5 stop navíc může být dost znát, zvlášť když nás technik v marině informoval, že ponor má 2,35m. To už je nějakej kýl. Ono původně jsme chtěli nějakou 38, ale dostali jsme nabídku na SO40 za bezva cenu, což mi přišlo fajn. Jenže po nějaké době se zjistilo, že loď v tomhle týdnu nebude volná (bere si jí majitel) a nabídli nám za stejných podmínek Sun Odyssey 43. No neberte to. Loď sice byla 10 let stará, ale s novým oplachtěním. Tak jsme na to, byť s trochou obav, kývli. Přeci jen nás bude 7, z toho dva pánové o výšce ke dvoum metrům a dva záchody se také budou hodit.
Pátek 24.9.2010
A velký den je tady. V pátek kolem desáté jsem se sešli s polovinou posádky, Zbyňkem a Janou, kteří rozvezli své četné ratolesti po republice k příbuzným a své auto naplnili po okraj bagáží, jídlem a spoustou dalších věcí. Ostatně podobně jako my. Takže v pátek v devět večer jsme stáli před problémem, jak ze zavazadlového prostoru dvou kombíků udělat jeden. Ale zdárně se nakonec povedlo a tak po desáté, tentokrát už jen v jednom autě, vyrážíme po dálnici směr Jadran.
Cesta probíhala bez problémů. Snad jen já byl tentokrát špatnej řidič. Jak jsem si sedl za volant, chtělo se mi spát. Takže většínu z těch 1000 km odřídila Skipřenka. Já dal tak maximálně 300.
Sobota 25.9.2010
Ale šlo to dobře a po deváté hodině parkujeme v marině Kremik, kde nás čeká naše loď. Bohužel, obloha je zatažená a jen co jsme vylezli z auta, začíná poprchávat, aby nakonec začalo slušně pršet.
Ohlásili jsme se v charterovce s tím, že máme nasmlouvané přednostní odbavení v 15:00. Pán v kanceláři slibuje technika na 12:00. Tak se potloukáme po marině a když se rozprší hodně, zalezeme do restaurace. Bez problémů doráží druhá část posádky Robert, Renata a jejich synátor Jéňa. Tak už nás sedí v hospodě víc.
Poučen z minulých plaveb nechci dopustit, aby na nás charterovka zapomněla a tak se v pravidelných intervalech chodím potloukat kolem kanceláře. Po dvanácté se nakonec opět radši připomínám. Odpověď je, že technik hned přijde, jen co dodělá něco na jiné lodi. A ať prý si nalodíme aspoň část bagáže. Jenže to se mi nechce. Radši bych měl při přejímce loď prázdnou. A čas plyne. Kolem jedné jdu do kanceláře, co jako bude. Pán v kanceláři nám dá check list a povídá, ať si projdeme loď sami, že mají 12 lodí a jsou na to jen dva.
Nevadí, beru Sipřenku a jdeme na to. Prolezeme loď, pěkně v klidu, položku po položce z našeho vlastního soukromého check listu, pěkně jak nás to učil Viktor Jurek. Po hodince jsme hotovi. Mezitím se pěkně rozpršelo a posádka toho má už na mole dost. Chytnul jsem našeho technika u jiné lodě s tím, že jdeme na to. On že dorazí a ať se zatím posádka nalodí. Tak tedy dávám povel k nalodění (už fakt pěkně prší) a čekáme na technika. Dorazil kolem čtvrté. Chlapík kolem padesátky, ovšem jako rtuť, metr šedesát, sportovní postava, starej mazák, rutinér určitě lamač všech srdcí uklízeček v maríně. A hned je jasné, že tady je šéfem on. Fakt je, že svou práci zná dokonale a loď má v malíčku. A tak za ním vlaju, skáču mu do řeči, což on nerad a procházíme loď. Nejsem schopen se rozhodnout, jestli mě děsně štve nebo ne. No ale loď projdeme, všechny závady, co jsme našli nám odkývá, vysvětlí, co je potřeba. Pár věcí nám ovšem neřekne, liška podšitá. Ale o tom později.
Mezitím se fest rozpršelo a je jasné, že dneska se nikam nepojede. V tom slejváku nemá cenu ani kontrolovat plachty takže se dohodneme, že loď dopřebereme v neděli v 9 ráno. Zbytek dne se zabydlujeme a věnujeme školení posádky, zejména ve věci záchodu a sladké vody. Prší děsně.
Upluto 0NM
Neděle 26.9.2010
Pořád prší, chvíli strašně, ale chvilkami se oblačnost trhá. Podle předpovědi by odpoledne mělo dopršet a vůbec se to umoudřit. Během dopoledně dopřebereme loď a vymámíme z charterovky přívěsný motor na člun (v ceně), dvě plynové bomby, dva fendery (tím jich máme 6 plus jeden na zádi) a opravu pozičního světla. Konečně podepíšu předávací protokol a jsme připravení k plavbě.
Lod´ je pěkná, i když 10 let v charteru je deset let. Nicméně není „vybydlená“, interiér je zachovalý, skříňky i lukny fungují, všude všechno doléhá. Motor vypadá v kondici a plachty jsou prakticky nové. Refovací mechanismus do stěžně jde sice ztuha, ale funguje, zdá se, spolehlivě.
Nicméně pár nedostatků ale Pasha II, jak se loď jmenuje, má. Mapový GPS ploter v sobě má mapu s rozlišením asi 30 mil. Cokoliv menšího neukáže, takže je použitelný jen jako rychloměr a na odečítání polohy. Oba magnetické kompasy u kormidelních kol (SO43 má kormidelní kola dvě) ukazují shodně, oproti digitálnímu kompasu však s odchylkou 20°. Ale to není na charterovkách nic nového. Nefunguje ovšem rychloměr a nefunguje windmeter. Neukáže ani sílu, ani směr větru. Škoda. Nicméně nic, co bychom nezvládli a ohledně navigace máme vlastní ruční GPS Garmin. Další nestandardní věcí je propojení bilge pumpy natvrdo mimo vypínač. Jinými slovy, bilge pumpa nejde vypnout, pouze odpojením celé elektriky. Však taky bilge pumpa dost často spíná a pod podlážkami v salónu je stabilně voda. Voda je slaná, evidentně přitéká z moře. Než jsem loď přebral, odpojil jsem celou elektriku a čekal, kam až voda dostoupá. Dál než ke okrajům kýlového prostoru nestoupala. Sice jsem se ujistil, že vážně dál nestoupá, ale při předávce v neděli ráno jsem to samozřejmě technikovi hlásil. Říkal, že voda teče poškozeným těsněním (kdesi), které poškodila posádka někdy před námi a že je to běžné a normální. A že radši pumpu propojil natvrdo, aby to někdo nevypnul. A tak jsem to nechal být.
Musím říctr, že takhle s odstupem doby si říkám, že jsem to možná neměl nechat být. Sice se během plavby vůbec nic nestalo a pumpa prostě spínala častěji, přesto to považuju spíš za svou chybu. Ale – jak jsem od technika zjistil, Pasha II s charterem končila, po nás měla již jen jeden týden. Chuť charterovky do ní investovat byla tedy nulová. Navíc byla neděle, chtěli jsme vyplout a nechystali jsme žádné sportovní přeplavby. Takže jsem to vědomě nechal tak. Nevymstilo se to. Ale říkám si, že klidně mohlo.
No, nicméně v neděli dopoledne byla loď převzatá, mraky se začaly protrhávat, byl čas vyrazit. Vzhledem k předpovědi padlo definitivní rozhodnutí nevydat se na Vis, ale vyrazit na sever, směr Žirje, Kornaty, Dugi otok. A tak jsem poprvé v životě ve funkci kapitána zavelel „uvolnit příď i záď“ (v Kremiku jsou prstová mola a nikoliv mooringy).
Po vyjetí ze zátoky mariny se před námi rozprostřel pohled ohraničený na východě pevninou, na severu matným obrysem otoku Žirje a na západě ničím nerušený výhled na širé moře. Počasí ale stále ještě zlobilo. Vítr foukal tak 15 uzů (dle ručního vlastního anemometru), ale hladina bylo slušně houpavá a z otevřené strany moře chodily docela pěkné krátké, metrové až metr a půl vlny. Oblohou navíc procházely pásy oblačnosti, ke kterých v dálce evidentně stále pršelo. Nad jadranem si evidentně dalo dostaveníčko několik frontálních systémů. Vytáhli jsme plachty a nasadili kurz Žirje. Foukal zadobok přímo z jihu a tak loď docela hezky jela a vlny s ní nehoupaly natolik, aby bylo někomu nějak víc špatně.
Přesto jsem neměl úplně dobrý pocit. Zleva, tedy od Z přecházela náš kurs frontální oblačnosti s dost vysokou tmavou hradbou mraků. Sledoval jsem okem ostřížím, kam se pohrne. Vítr mezitím zesílil a tak jsme radši porefovali plachty. Pak vítr přeskočil ze J na Z a mě bylo jasné, že nás zmiňované mraky chytí. Hradba mraků tmavla pořád víc a začaly se v ní objevovat blesky. Říkal jsem si, co teď. Pokud budeme pokračovat v dosavadním kursu, pravděpodobně nás chytí bouřka. A to se mi s posádkou prvoplavců moc nechtělo. Na druhou stranu, už jsme i tak ztratili dost času v maríně a dosud jsme ujeli jen 3NM a u Žirje bychom se mohli schovat na jeho východní straně. Jenže s ponorem 2,35 do Muny (Žirje) k nábřeží nemůžeme a Mikavica je taky mělká. Sice by to mělo jít, ale ne na zvlněném moři.
No nechtělo se mi, ale pak jsem si připomněl slova Františka Novotného, který říká, že není žádná hamba na Jadranu včas vyhledat před bouřkou bezpečí. A pro nás v tu chvíli existoval jen jeden bezpečný přístav – Kremik. I zavelel jsem k návratu.
Posádka neprotestovala, a myslím, že to i přivítala. Přeci jen to foukalo i houpalo docela pěkně. A tak jsme na plachty zajeli až k zátoce Kremik a po skasání plachet přístáli zpátky na našem místě. Fronta nás cestou dohnala. Větru a vlnám jsme stihli do Kremiku utéct, ale déšť nás promáčel velmi pěkně. Log na mé GPS ukázal uplutých 7NM a pozitivní bylo, že jsem si hned vyzkoušel zajíždění s lodí 43 stop.
Nebyli jsme jediní, kdo se vrátil a to mi spravilo náladu. Navíc loď i posádka byla v pořádku, takže vlastně bylo všechno úplně OK.
Pondělí 27.9.
Počasí se umoudřilo, oblačnost je střídává, velím vyplout a v půl desáté opouštíme znovu Kremik. Plán je stejný. Kolem Žirje doplout na Kornati a noc strávit v nějaké krásné tamní zátoce (vstupenky již máme).
Venku z mariny je moře ještě pořád neklidné. Sice o něco míň než včera a i vítr je o něco slabší, nicméně po nebi se táhne střídavá oblačnost – tmavé pruhy točící se přesně kolem tlakové níže. Vytahujeme plachty a SZ kursem mířime na Žirje. Vítr fouká proti nám a tak křižujeme. Směrem k pevnině se táhne tmavá deštivá oblačnost, pak je jasno a těsně před námi se táhne další tmavý pruh. Musíme jej podplout.
A co to nevidíme. U pevniny se z mraků vysunuje chobot a už vidíme v dálce tornádo v celé kráse. Koukáme na to fascinovaní. Říkám posádce, že to je tedy náhoda a že takovou kliku mít už nebudeme, vidět něco takového. Pak tornádo mizí a vzápětí se v našem kurzu objevuje druhé (asi mě neslyšelo). To už je blíž. Když jsme přímo pod pruhem oblačnosti, objevuje se vlevo od nás tornádo třetí. To už je dost blízko, odhadem tak kilometr. NIkdo ani nefotí, jen přihlížíme, jak po chvíli mizí. Prohlížím oblohu a když se najednou trychtíř počínajícího tornáda začíná tvořit prakticky nad námi, na nic nečekám a startuji motor. Rychle skasáme plachty a na motor se snažíme pruh oblačnosti co nejrychleji podjet.
Nakonec se tornádo nedotvořilo a my jsme stačili ujet pod modrou oblohu. Tím necháváme špatné počasí definitivně a pro celý týden za námi.
Proti slábnoucímu větru jsme křižovali až k Žirje a vzhledem k tomu, že vítr skoro odpoledne ustal, od Žirje jsme motorovali až na Kornati do zátoky Lavsa, kde plánujeme strávit noc na bójce. Po přistávacím manévru a kontrole bóje dávám rozchod volno a zbytek dne strávíme koupáním a vařením večeře. Obloha se již zcela vyčistila a západ slunce je moc krásný. Přemýšlím, že vyrazíme na břeh na kopec podívat se na Kornati z výšky, posádka lodě kotvící vedle nás to tak učiní, ale nechce se mi z lodě a také mám strach o člunek, protože přistávací místo je pokryté ostrými skalami. Ale příště určitě na kopec půjdu.
Ještě před setměním dorazil výběrčí lístků národního parku. Zajímavé je, že my jako jediní lístky máme, ostatní posádky těch tři lodí, které jsou v dohledu evidentně platí a jsou překvapené (přitom koupit si lístek v maríně stojí 250 kuna a na místě 400 kuna; asi jim ten rozdíl nevadí).
Napluto 32,1 NM.
Úterý 28.9.2010
Noc proběhla v klidu, jen ráno asi v půl sedmé řešíme problém s těsněním pumpy na příďovém záchodu. Naštěstí dávka jaru a energické zapumpování problém řeší. Ale už nemá cenu jít spát, stejně jsme s Robertem už všechny vzbudili a tak v půl osmé snídáme a v 8:15 opuštíme Lavsu. Jsem rád, že vyjíždíme brzy, mám v úmyslu strávit příští noc v bunkru na severu Dugeho otoku a přeci jen to není úplně blízko, zvlášť, když plánujeme zmrzlinovou přestávku v Sali. Za bójku jsme v Lavse neplatili nic.
Nad Kornaty vychází slunce a nabízí krásné pohledy na ostrovy řídce porostlé vegetací. Směřuji k zátoce Piškera, kterou chceme proklouznout ven a obeplout Kornaty z otevřené strany. „Hladina už bude jako zrcadlo“, slibuje Skipřenka posádce, která nevypadá, že by po včerejšku vlny vyhledávala. „Jako zrcadlo“ se ovšem nekoná. Fouká kolem deseti uzlů, spíš míň, než víc, ale včerejší tlakové níže moře evidentně rozbouřili, takže z otevřeného moře chodí asi metrové a velmi dlouhé vlny. Pasha po nich poslušně klouže, ale někdy, když jde nějaká větší, s rozvernou radostí do nich plácne přídí. Někteří členové posádky z toho nejsou moc nadšení. Já vlastně moc také ne. Vítr na houby a vlny.
Statečně se v tom plácáme, občas si pomáháme motorem a s jednou záchodovou přestávkou, kdy zajíždím s lodí dovnitř Kornat, aby posádka mohla bez houpání na záchod, dosahujeme asi v půl dvanácté Malé proversy. Na motor projíždíme mezi bójemi a vjíždíme do vnitřního moře. Tam to trošku pofukuje a tak ten kousek do Sali dojíždíme na plachty po hladině skoro jako zrcadlo.
V Sali je úplně volno, snad až na tři nebo čtyři lodě. Zakroužím přístavem a už nás molomajstr naviguje na mooring. Vcelku bez problémů zajíždím na vyhrazené místo vedle asi čtyřicetistopé lodi. Manévr se daří až na moji malou, ale pitomou chybu na závěr. Když jsem dobrzdil zádí u mola, nezařadil jsem neutrál, ale omylem volnoběh dopředu. Pustil jsem kormidlo a šel kontrolovat zadní úvazy. Mooringové mužstvo vylovilo mooring a čekalo na moje pokyny. Jenže loď se pomalu vydala zase dopředu a samozřejmě našikmo, čímž vzniknul trochu zmatek. Molomajstr pokřikoval pokyny, já se snažil loď srovnat, příďové družstvo nevědělo, která bije… Ale zvládli jsme to nakonec dobře a mohli se vydat na tradiční zmrzlinu.
Návštěva Sali proběhla bez zvláštních příhod a tak jsem v půl třetí jsem zavelel mooring do vody a vypluli jsme směrem na sever, k bunkru Bokašín. Vítr zdechl a tak jsme motorovali až na místo. V bunkru již kotvila SAS39 s polskou posádkou, ale bez problémů jsme se tam s Pashou vešli. Pak už následoval tradiční průzkum okolí, část posádky vyrazila do vesnice na kopci, a já si vlezl nad bunkr, kde jsem relaxoval. Barometr mírně klesal a tak jsem byl rád, že máme krásně kryté kotviště. Upluto 35NM.
Středa 30.9.2010
Noc proběhla v klidu. Ráno snídáme a pak se část posádky (včetně mě) jde vykoupat a zašnorchlovat. Voda je docela teplá, čistá a se spoustou rybiček. Pak, v 8:30 odvazujeme Pashu a kurzem 90 opuštíme Bokašín.
V 9:00 se objevuje vítr a tak všechno prádlo na stěžně a svištíme si to na předoboční vítr jako dráha. Jachtařsky je středa ten nejlepší den z celého týdne. Křižujemem a hledáme průliv do Zadarského kanálu, až mi přitom ulétne ručník ze zábradlí a zmizí. já blbec na něj zapomněl. Pak objevíme průliv a pro jistotu na motor nakonec proklouzneme mezi Rivanjem a Ugljanem do kanálu před Zadarem.
A vítr fouká a fouká. Nechce se mi refovat a jedeme na plachty co to dá. Stará dáma dosáhne svého rekordu v tomto týdnu – 8 uzlů. Už už to vypadá, že v Biogradu (v dnešním cíli) budeme muset brzdit, když vítr utichá a posledních pár mil se vlečeme sotva 3 uzle. Posádka ale není proti, okamžitě se začně opalovat a padá návrh jet se někam před Biogradem vykoupat.
Vybírám zátoku Barotul (u Mrljane) i s vrakem lodi, který se nám ale pohříchu nepodaří najít. Navíc zátoku je hodně mělká a já si s tím ponorem 2,35m moc ke břehu netroufám. No nakonec házíme kotvu asi na 4 metrech. Moc se jí nechce držet. Beru brýle se šnorchlem a plavu kotvu kontrolovat. Drží opravdu nic moc a protože asi 15m za zádí je vážně mělčina, trávím koupání v kokpitu střídavou kontrolou GPS a náměrových bodů. Pak začalo foukat do zátoky a tak jsem byl rád, když jsme vypadli.
Naším cílem je Biograd. V plánu je dočerpat vodu, dobít baterie, koupit naftu a na břehu si zajít na večeři. Kalkulujeme s tím, že na přelomu týdne v maríně moc lodí nebude. A skutečně to tak vychází, místa spousta. Zajiždím na mooring tentokrát už bezchybně a posádka se vyloďuje na procházku do města. Já se složím do kokpitu a pokuřuju dýmku. Je krásný západ slunce. Předtím ještě skočíme se Skipřenkou zaplatit marínu, zkásnou nás o 60EUR.
Ještě než posádka zmizí na výlet, doplňujeme s Robertem vodu. Záďová nádrž jde naplnit v pohodě, ale ouha, k přední není klíč. To se mi taky technik nezmínil, že je potřeba klíč jiného průměru. On se tedy, přesněji řečeno,nezmínil, že by druhá nádrž měla vlastní plnění. Vlastně o druhé nádrži plněné odjinud taktně pomlčel úplně. Prohrabal jsem veškeré nářadí a nic. Přemýšlím, proč je tomu tak. Je přední nádrž vyřazená? Nebo je její plnění zaslepené? Přepínací ventily zdá se fungují – vzhledem k tomu, že v jedné nadrži došla voda a čerpáme pravděpodobně z druhé… Uvažuju také, že skočím do kanceláře, jestli klíč nemají. No, nakonec se rozhodujeme otevřít oba přepínací ventily a pokusit se naplnit druhou nádrž „skrze“ první. Kupodivu se to i povede. Takže poučení pro příště při přebírání lodi. Vyzkoušet jak naplnit všechny vodní nádrže.
Večer jdeme na večeři na nábřeží, do restraurace Europa. Mušle, ryby, paráda, prostě jak to máme v Chorvatsku rádi. Od posádky dostávám kapitánskou čepici. Asi aby mě poznali 🙂 . Celková útrata pro sedm lidí 860 lasiček. Po návratu je ve sprchách úplně volno, takže se všichni cachtají, co to jde.
Upluto 32,6NM
Čvrtek 1.10.2010
Ráno po snídani zvedáme kotvy, tedy spíš hážeme mooring, a bereme kurs na Vrgadu. Ale nic nejde tak hladce. Mám v úmyslu vzít naftu v Biogradu, protože v Kremiku benzínka není. Jenže část posádky, která ještě běžela do města pro suvenýry hlásí, že u benzínky stojí velká rybářská loď. Tak co teď. Čekat až se dotankuje nebo vyrazit a zkusit Šibenik? Nechce se mi ztrácet čas, ale nechce se mi ani zajíždět zítra do Šibeniku. A tak jako kapitán vyrážím k benzínce osobně.
A skutečně – v tankovacím doku stojí loď jako třípatrový dům. Zabírá veškeré místo a do jejích útrob vedou hadice s naftou. Jak dlouho tu proboha ještě můžou stát? A tak pod dojmem toho, že jsem ten kapitán a řešit to nějak musím, jsem oslovil posádku pracující na palubě. A vida. Prý tak za půl hodinky budou pryč. Připadám si skvěle a důležitě, jak jsem to vyřešil. A ani to nebolelo. 🙂
Vrátil jsem se do maríny a zavelel k odplutí. Ale nebylo to tak jednoduché. V marině zrovna prováděli revizi mooringových lan (asi) a tudíž všechy od betonových bloků našponovali co to šlo a zafixovali je na molu. Tím se ovšem ulička mezi moly o hodně zúžila. Musel jsem s lodí při vyjíždění použít reverz (vlastně smyk), což jsem nikdy s lodé velikosti 43 stop nedělal. Ale Pasha poslušně na zpátečku sklouzla zadkem a byli jsme v uličce. (no možná
Když jsme dorazili k benzínce, rybářská loď zrovna odplouvala a tak jsem se mezi ní a připlouvajícím trajektem proklouzl do doku a posádka loď bezchybně vyvázala. Dotankovali jsme 50 litrů nafty a po krátkém čekání na holky, které ještě vyrazili dokoupit trička, jsme odpluli kurzem na Vrgadu.
Vrgada, respektive zátoka Artina na ostrově Vrgada je poměrně otevřená zátoka ovšem jako jedna mála z pískovou pláží a pískovou lavicí spojující ostrov s malinkým ostrůvkem. Tím vznikla mělká laguna, oblíbené místo ke koupání a i přenocování, protože Artina má bóje a také kotva zde ucházejícím způsobem drží.
Po vyvázání na bóji posádka (včetně mě) vyskákala do vody a dvě hodinky jsme se věnovali vodním hrátkám na písečné lavici. Ale protože čas pokročíl, dali jsme si v kokpitu malý oběd a vyrazili na jih, najít naše dnešní nocoviště.
Jako vhodná se podle pilotu jevila zátoka Potkučina na ostrově Kakan. Ono nejde úplně o zátoku, spíše o průliv mazi Kakanem a Veli Borovnjakem. Přijížděli jsem od severu a již zdálky bylo vidět, že v ní bude hodně lodí. A taky ano, Potkučina je hezky krytá skoro ze všech stran a je v ní odhadem na 30 bójek. Možná i více. Evidetně je to oblíbené kotviště.
Foukal velmi mírný vítr do zad. Skipřenka si vlezla za kormidllo, já jsem s Robertem a Jéňou vytvořil příďové družstvo lovců bójí a na pomalém chodu jsme vyhlíželi vhodnou bóji. Kotviště bylo dost plné, přesto volné bóje stále ještě byly. Vybrali jsem jednu vhodnou a stále s vánkem v zádech u ní Skipřenka předpisově dobrzdila. Robert zachytil bóji, a já se chystal provléknout lano. Ale co to, loď pokračuje dál a Robert se s bójí na háčku sune dozadu. Samozřejmě mě překračuje (ležím pod relinkem), já na bóji nedosáhnu, loď se sune dál a najednou LUP. Bóje padá do vody a Robert v ruce třímá ulomený háček. Teprve teď mi to docvaklo. My najíždíme po větru!
No pozdě bycha honit, bóje je ve vodě, háček je bez háčku a já řeším, co teď. Bez háčku se bude bóje blbě lovit, bude asi nutné najet zádí. Ale to už si našich manévrů všimnul místní správce zátoky na motorovém člunu a nabídnul nám lano u bóje zachytit a vyvázat nás. Najíždíme tedy znovu, tentokrát proti větru a v pravý okamžik hází Robert z přídě vyvazovací lano. Takový hod se dá zkazit mnoha způsoby. Robert o nich ale naštěstí evidentně nevěděl, protože hodil lano bezchybně jako zkušený námořník. Správce nás vyvazuje a hned mu taky platíme za použití bójky 200 lasiček. Odváží ovšem také odpadky a vůbec je to středomořský sympaťák.
No – tak jsme vyvázaní, odnesl to jenom háček a poslední noc na moři může vypuknout. A jak se tak rozhlížíme, oči nám jen přechází. Je to krása. Nad mořem se chystá ukázkový západ slunce, u lodě vedle nás se koupe nahá dívka a u lodě vedle nás z druhé strany zcela nahá dívka koná na zrcadle malou potřebu. Ach, ty Jadrane rajský, ty víš jak potěšit oko námořníka po týdenní plavbě s vlastní manželkou…
V sedm je tma jako v ranci a v kokpitu se rozjíždí mejdan, který trvá do neuvěřitelných čtvrt na deset. Déle nikdo nevydržel. A i tak to byl nejdelší mejdan plavby… To slunce, moře, vzduch prostě takhle na nás, pozemské krysy asi působí.
Ještě než jdeme spát přijíždí potmě plachetnice a hledá ve tmě bóji. Podle zvuku Češi. Asi plují zdaleka říkám si. Chvíli pozorují jak se vyvazují na bóji nedalek nás a pak jdou definitivně spát.
Upluto 22NM.
Pátek 2.10.2010
Ráno za svítání lezu do kokpitu vyčistit si zuby a koukám, noční plachetnice ze včerejška vytahuje plachty a odvazuje se. Pak pomalu tiše a majestátně v ranním vánku odplouvá. Říkám si, jací jsou to borci, když už od bóje jedou na plachty a takhle ráno vstávají, ne jako ta holota líná v našem podpadlubí… ale pak se zarazím. No jo, bleskne mi hlavou pravděpodobnější vysvětlení. Oni právě ušetřili 200 kun!
Posádka pomalu vstává a po standardní snídani opouštíme Potkučinu a vydáváme se navštívit šibenickou pevnost. Vítr jakž takž fouká a tak hned po vyplutí vytahujeme plachty. Bohužel fouká z blbého směru a jsme nuceni křižovat. Pak vítr slábne a tak jsem zavelel plachty dolů a nastartoval motor, protože do Šibeniku je ještě kus a chci si nechat rezervu na nepředvídané okolnosti. V pět hodin by měla loď stát v marině. Naše charterovka to má totiž mazaně vymyšlené. Když vrátíme loď v pátek do 17:00, je potápěč gratis, když jí vrátíme po páté, potápěče zaplatíme.
A tak motorujeme směr šibenická pevnost. Cestou potkáváme hejno ryb. Nejdřív to vypadá na delfíny, ale nejsou to delfíni, jsou to tuňáci. Hejno tuňáků vyskakuje nad hladinu a hraje si jak malé ryby. A nebo je snad honí žraloci? Zbyněk před odjezdem viděl na tohle téma v televizi dokument, kde tvrdili, že Jadranem táhnou tuňáci a z nimi táhnou bílí žraloci. Celou plavbu jsme si z něj dělali legraci, ale teď nás ta legrace trochu přešla. Ale rozhodně to bylo krásný divadlo a překvapilo nás jak je tuňák velká ryba.
V 11:00 jsme u Šibenické pevnosti. Posádku plánuju jenom vysadit, molo je nízké, ohrožené vlnami a taky nechci blokovat místo jiným lodím. Najíždím s Pashou k molu pravou zatáčkou, tedy zezadu levobokem k molu. Beru to kolmo k molu co to jde a co si troufnu, protože si nejsem jist, jaká hloubka je vlevo od mola. Pasha je dlouhá 43 stop a i když má dvě kormidelní kola, jsou mi tady k ničemu, protože u levobočního není ovládání plynu. A jak je molo nízké, není na něj ale vůbec vidět. Skipřenka poslušně hlásí vzdálenost a já mířím přídí na molo a pak trochu odhadem točím úplně vpravo a kontruju plynem. Posádka (již skvěle vycvičená) skáče na molo a přidržuje loď na vazácích aby mohl vystoupit i zbytek. Uf. Oddychnu si, jak hladce to proběhlo.
Posádka je venku, hází Skipřence lana zpátky na loď a odtlačuje nás. Řadím rychlost a s ulehčením odplouvám. Ale ouha. Jak jsem si tak oddych a odpouvám, gestikuluju posádce, resp. Zbyňkovi, ať si zapne vysílačku (jsme domluvení na komunikaci přes PMR vysílačky) a ten pohled na něj, a gesto, ostatně tak vteřinové, stačí, aby loď nesměřovala ven od mola, ale více podél, přímo na skály u paty pevnosti. Skipřenka vyplašně na přídí zaječí a já točím doprava co si jen dovolím, abych se vyhnul skálám a zároveň nevzal levým zadním bokem o molo. Naštěstí všechno dobře dopadlo a vyhnul jsem se všem nástrahám, ale bylo to fakt o centimetry, respektive decimetry. Uf. Vynadal jsem si do pitomců a pokorně poděkoval Poseidonovi, že lekce, které se mi právě dostalo, neměla vážnější následky.
Hodinku jsme se Skipřenkou zakroužili po kanálu u Šibeniku a pak se vydali posádkou opět vyzvednout. Molo bylo obsazené, stále na něm italská loď. Odřená, jak říkala posádka, protože viděli, jak jí ital o molo kapánek orajboval.
Překážel tam (je tam jen jedno místo) a tak jsem se rozhodnul vyvázat se na něj. Kluci z posádky to domluvili se členem, který na palubě italské lodi zůstal a tak jsem zamířil k nim. Přistát na loď bylo dětsky snadné oproti předchozímu zajíždění a tak se všichni bez problémů nalodili a v poklidu jsme zase odrazili. Pak jsme objeli roh pevnosti a vydali se na cesto do Kremiku, do domovské maríny.
Cesta již proběhla bez poblémů a střídavě na plachty a motor jsme se blížili k cíli. Obecný poklid narušilo jen kapitánovo přesvědčení, že loď, i když máme placený úklid, by se měla předávát aspoň trochu čistá. Pasha totiž měla týkovou palubu a sikaflex ve spárách vypadával a tudíž laminátová nástavba byla pošlapaná černými stopami.
A když už jsem si to vymyslel, šel jsem příkladem a začal s klukama drhnout loď. První problém nastal, když Robert nabíral vodu a tenký provázek na kyblíku to nevydržel. „Kýbl přes palubu“ ozvalo se volání. „Tak to ne,“ pomyslel jsem si, „háček v tahu, ručník v tahu (ztratil jsem ho ve středu) a teď ještě kýbl. Tak ten Jadranu nedám!“. Naštěstí se kýbl hned nepotopil a Skipřenka jej mistrným manévrem na zpátečku dostihla a já ho z baden plata vylovil.
Navázali jsme na něj lepší lano a pokračovali v úklidu. Pokud jste někdo někdy zkoušeli vydrhnout rozšlapaný sikaflex, tak mi dáte zapravdu, že to jde velmi blbě. Drhnuli jsme palubu jako otroci a k ničemu to moc nebylo. Když jsem ve finále usilovným drhnutím zlomil násadu rejžáku, smířili jsme se s tím, že úklid nebude úplně dokonalý.
A pak už tu byl Kremik. Zajíždění proběho bez problémů, charterovka vypadala, že nás ráda vidí. Já jsem si taky trochu oddechl, že už je to za námi.
Upluto 22NM.
Sobota 3.10.2010
Poslední noc na palubě proběhla hladce, stejně jako předání lodi sobotu dopoledne a také cesta domů. Letošní plavební rok 2010 tímto skončil, ať žije rok 2011!
