Junioři na vlnách CAROLINE 2012

Letošní první plavba měla několik nej. Především jsme měli nejmladší posádku. Když vynecháme mě a Skipřenku, byl zbylý věkový průměr 21 let. Posádka byla také nejpočetnější – dohromady nás bylo na palubě osm. Také to byla posádka nejučenlivější a nejžravější. A rozhodně jsme se na plavbě nejvíc nasmáli. A navíc – všichni už víme, jak to bylo s vrakem u Veli Ratu. Nechte se překvapit!

Plánování plavby začalo někdy na podzim 2011, kdy Terka přišla s nápadem, že bychom mohli vzít na palubu několik jejich kamarádů. A protože od slov k činům nemá Terka nikdy daleko, bleskově posádku sestavila a mohli jsme už v listopadu objednat loď. Byla to Bavaria 40 stop dlouhá jménem Vagabound. Jméno se posádce moc líbilo (bodejť by ne, čtyři z nich byli vyznavači heavy metalu, co chodí prakticky pouze v černém).

Ale chyba lávky, Vagabound záhy v nabídce nebyl, a tak nám charterová agentura (Yachtnet) obratem zajistila loď jinou. A to bylo moc příjemné, protože jsme za stejné peníze získali loď Bennetau Oceanis 40, pouze jeden rok starou a s příďovým pohonem. Její jméno ale bylo daleko poetičtější – Caroline, což sice moc neodráželo heavymetalové drsňáky a drsňačky, ale já jako kapitán jsem byl spokojený. A měl jsem důvod – Caroline se nakonec ukázala jako vynikající loď.

Posádka se nakonec ustálila na následujících jménech: Já jako skipper, Skipřenka jako první důstojník, Terka, Ondra, Anka, Kapík, Jirka a Kája.
A tak po dvou posádkových schůzkách v průběhu zimy nastal den D, tedy odjezd z Prahy do maríny Mandalína v Šibenickém zálivu.

27.4.2012 pátek
Protože nás bylo osm, stáli jsme už od zimy před problémem, jak se do Chorvatska dostat. Do jednoho auta jsme se nevešli, druhé auto půjčit se zdálo problematické, navíc nikdo ze zbytku posádky nebyl takový řidič, aby dal s přehledem cestu do Chorvatska, navíc v noci. Autobusy v tomhle termínu ještě nejezdí, vlak se ukázal jako pekelně drahý se složitou cestou a letadlo bylo také mimo finanční možnosti.

Nakonec se ale povedlo Skipřence vygooglit půjčovnou aut, kde nám za rozumný peníz zapůjčili dva roky starý (spíš tedy mladý) devítimístný Volkswagen Transporter v prodloužené verzi a červené barvě. A do něj jsme se 27. dubna večer všichni pohodlně naskládali a vyrazili směr Chorvatsko.

Cesta zpočátku pěkně ubíhala, hlavně díky tomu, že se posádka jala hrát nejrůznější slovní hry, takže jsme se smáli už od Průhonice až do Brna. Za Brnem, skoro na povel všichni usnuli a probírali se střídavě jen na pumpách a mýtných branách.

Cesta ovšem stejně uběhla docela rychle, auto jelo jako drak a kolem deváté jsme již stáli před kanceláří Navigare v Mandalíně.

28.4.2012 sobota
A bylo teplo, ba vedro. Zaskočili jsme na jedno chlazené do místní restaurace a pak už jsem mazal přebrat loď. Caroline byla nová, prostorná a krásná. Zatím asi nejhezčí loď, co jsme měli (až na Ochechuli a Rinii samozřejmě ). Předání proběhlo docela svižně, technik byl příjemný chlapík a tak se kolem poledního mohla začít naloďovat posádka. 

Poté co technik odešel, jsem ale zjistil dva zádrhele – především nešlo na lodi 220V. Zavinil to vypadlý jistič na břehovém sloupku, ale než jsme to zjistili… Další věc byla, že se při startování motoru ozýval silný, velice zvláštní zvuk. Jako když se velmi hlasitě rozběhne bildžové čerpadlo. Přivolaný technik mě ale ujistil, že to je zvuk chladícího ventilátoru motoru. Tento zvuk je vlastní prý všem lodím Oceanis. (Tak když budete mít někdy Oceanis, nelekejte se toho).

Když pominul obvyklý naloďovací zmatek, provedla Terka základní školení prvoplavců (uzly a záchod). Pak se ještě všichni osprchovali, skočili si na normální záchod, a kolem čtvrté hodiny jsem mohl zavelet: „Uvolnit příď a záď!“. A jelo se.
Moc to nefoukalo. Slečna v kanceláři dokonce slibovala tři dny bezvětří, (což se nakonec nepotvrdilo). Přesto jsme na část trasy vytáhli plachty a posádka si vyzkoušela základní obsluhu.

Prvním cílem byla naše oblíbená zátoka Potkučina u ostrova Kakan, kde nás čekalo hromada prázdných bójek. Bohužel také výběrčí, takže nás stání stálo hned první den 200 chorvatských lasiček. Stále rozšířenější praxí v Potkučině takhle brzy na jaře je přijet za tmy a odplout za rozbřesku. Tím se loď spolehlivě vyhne výběrčímu. Teď to tak udělali dvě lodě a není to poprvé, co jsem byl této metody v Potkučině svědkem.

Než se setmělo, provedla posádka výsadek na blízký ostrov a dobyla jeho vrchol. Výpravy se nezúčastnil pouze Jirka, který při čekání na loď dostal zřejmě lehký úpal a tak ležel v kabině a sbíral síly.
Večeře pak proběhla uspokojivě a po západu slunce se šlo spát.Upluli jsme 13,5 nm.

29.4. neděle
Vstávám kolem osmé. Po snídani a ranní hygieně vyrážíme asi v deset hodin směrem ke Kornatům. Navzdory předpovědi slečny z kanceláře se rozfoukává asi 15 uzlů, v poryvech 20 a tak drandíme na zadní vítr. Cestu nám křižuje malé delfíní stádečko. Bohužel není úplně blízko, ale i tak jsme všichni nadšení.

Fouká od jihu a Kornaty fungují jako obrovská tryska. Ideální jachtařský vítr směřující do zad nás protáhnul první polovinou Kornatů, aby poté, co jsme vypluli ven na volné moře, úplně zdechnul. Chvilku jsme se tam plácali, lovili vítr, ale nakonec jsme to k Male Proverze dotáhli kolem majáku Sestrica na motor.

Vzhledem k tomu, že má stále foukat od jihu do patnácti uzlů, vybral jsem na noční ležení zátoku Pinizelič na Žutu. Má pískovo-travnaté dno, od jihu je krytá a leží mimo Kornatský park. Jsme tam asi ve čtyři odpoledne jako čtvrtá plachetnice. Nicméně jsme zakotvili bezpečně na dostatku prostoru a na správné hloubce.

Posádka se koupe – je to studené – a pak vyplouvá dobýt další ostrov. Tentokrát odplouvají na člunku všichni, a když jim se Skipřenkou máváme, máme oba silný pocit, že sledujeme Vlaštovky a Amazonky, hrdiny Ransomových příběhů a našeho dětství.

Po večeři se slézáme v kokpitu, Kája hraje na kytaru (já občas taky), hrajeme různé hry, jejichž duchovním guru je hlavně Anka a debatujeme, jestli ta světla na obzoru jsou Sali nebo né. Absolutním hitem se pak stává hudební skeč „Máma mi dala korunu, abych koupil rybu“, song „Buď pozdraven krígl náš“ a kánón „Kdó by to řek, že kočka žere špek“. Od smíchu mě bolí břicho a to už jsem tedy dlouho nezažil . A pak se jde spát. Dvě plachetnice na noc odpluly a vzhledem k počasí upouštím od rozdělení hlídek a nastavuji jen kotevní alarm na své GPS. V kokpitu navíc spí Kapík, takže mám pocit, že aspoň nějakou hlídku „ready to wake up“ máme. Ten den ukázal palubní log 31,1 nm.

30.4. Pondělí.
Vítá nás krásné ráno. Hned po snídani vyrážíme do Sali na zmrzlinu. Moc to nefouká, ale stačí to na to, abychom vytáhli plachty a až do Sali jeli na plachty. V Sali si dáváme zmrzlinu a dokupujeme lodní zásoby. Zmrzlina je moc dobrá, Jirka si dává šest kopečků a i my ostatní se pěkně nacpeme. Pak krátká prohlídka Sali (je to malé městečko) a severním kursem hurá k bunkru. Cestou ještě provádíme nácvik lovení fendrů (tedy MOB), kdy si každý z posádky vyzkouší jaké to je, doplout k pevně danému bodu ve vodě. Hezky zčerstva fouká od jihu a protože je Caroline na vítr docela citlivá, není to zas až tak jednoduché.

Jen je po výcviku, taháme plachty a postupně zesilující vítr nás sfoukává až k bunkru Bokašín. V dalekohledu vidím, že tam nikdo nestojí a tak míříme právě k němu.

Vítr však zesiluje a Dugi otok nám posílá ze svých svahů pěkné poryvy kolem dvaceti uzlů. Nemám z toho moc radost. Posádka ještě na bok nezajížděla, a i když mooringování zvládli skvěle, tady není na břehu asistence a za takového větru bude zajetí do bunkru rychlou akcí.
Ale obával jsem se zbytečně. Posádka se ukázala jako skvělá. Zasunul jsem Caroline do bunkru a posádka jí bleskurychle a zcela správně vyvázala. Jo, to pak je zajíždění jedna radost, s takovýma plavčíkama . Tu mírně uplavanou příď jsem srovnal krátkým impulsem příďáku a stáli jsme.

Po vyvázání vyrazila posádka na průzkum okolí a bunkru, my jsme se zatím se Skipřenkou věnovali lenošení. Po večeři jsme se slezli v kokpitu a věnovali se pokračování hudebních hitů z předchozího dne. Anka obohatila repertoár o „Na tý louce zelený“ při které dostala Skipřenka hysterický řehtací záchvat a já jsem přidal pár hoptropáků, kdy největší úspěch měla pasáž „Rum když masem červy hejbaj“. A v jedenáct se šlo spát. Ten den jsme upluli 21,3 nm.

1.5.2012 úterý
Dnes máme podle plánu dosáhnout nejsevernějšího bodu naší plavby, vraku u Veli Ratu. Vrak u Veli Ratu je vrak italské obchodní lodě jménem OSTERDEICH, která tady ztroskotala na začátku osmdesátých let a od té doby je loď němou výčitkou špatné navigaci a špatnému počasí. Vrak stále ještě sedí na mělčině a je zdaleka viditelný, i když za ta léta už hodně sešel a je jisté, že do pár let z něj nezbude vůbec nic. A právě k němu dnes směřujeme.

Ráno po snídani vyplouváme bez potíží od bunkru, a protože fouká od severu kolem deseti uzlů, velím postavit plachty a rozvážně křižujeme kanálem na severozápad. Cestou dojde k pouštění papírových lodiček a vůbec je plavba velmi pohodová.
Na úrovni severního konce Dugiho otoku měníme kurs skoro na čistý SW a proplouváme mezi ostrovy směrem k vraku. Když jsme od něj docela nedaleko, navštěvují nás delfíni. Moc hezký zážitek.

Asi dvě stě metrů od vraku házíme kotvu a první várka posádky se jede člunkem na vrak podívat. Zdálky se nezdá být velký, ale když vidím jak je člunek proti přídi ztroskotané lodi malý, dodatečně si uvědomím, jak velká ta italská loď byla a do jaké míry jí moře již strávilo.

Tady na fotografiích můžete vidět vrak, když byl ještě hrdá loď, pak je fotografie z devadesátých let a poslední fotka je z našeho výletu.

Po návratu první várky se vystřídala další část posádky a nakonec jsem se k němu zajel podívat i já se Skipřenkou. Konečně jsem se taky dostal blíž. Byl jsem tu už třikrát, ale poprvé jsem se na člunu podíval až k vraku. 

Když jsme se vynadívali na vrak, zavelel jsem zvednout kotvu a pod motorem jsme se vydali do zátoky Pantera, kde jsme se plánovali vylodit a navštívit maják Veli Rat. V Panteře bylo pár bóji, tak jsme se na jednu vyvázali a člunem se přemístili na břeh k takovému napůl rozestavěnému molu, odkud jsme se dostali pohodlně pěšky za pár minut k majáku.

Ale ouha. Maják byl zavřený a dva chlapíci, co sedí nedaleko u stolu a debužírují, nás vyhánějí pryč. Že bychom se nahoru nedostali? Loni to šlo v pohodě za deset kun na osobu. Bydlela tu rodina a docela milá paní nám prodávala lístky… Jdu se za chlápkama podívat, o co jde.

Jeden má žluté tričko a vypadá jako arogantní debil, druhý vypadá jako přestárlá hvězda z muzikálu Vlasy a nic neříká. Ten co vypadá jako arogantní debil se tak i chová a hodně přezíravě mi říká, že je zavřeno. Tak vysvětluju, že minulý rok jsme byli nahoře a že bychom se tam rádi podívali zase. A ptám se, kde je majitel. Žluté tričko ukazuje na starou hvězdu a říká „on je majitel“. A hned dodává, že výstup stojí 20 kun na osobu. Říkám OK, čímž mu beru vítr z plachet. Čekal, že se na to vykašleme. Na to konto se přestárlá hvězda zvedá a pouští nás nahoru. A ne za 160 Kun, ale jen za stovku. Skipřenka totiž dost hlasitě na tu cenu brblá, že loni to bylo za pětku a on jí buď rozumí, nebo se v něm hnulo svědomí. Ať tak nebo jinak, lezeme nahoru a je to krásné. Nádherný výhled po okolí, moře je u pobřeží průzračné, v dáli se dá vidět vrak, co jsme u něj před chvílí stáli a za obzorem se dá tušit Itálie. Nevynechali jsme ani prohlídku fresnelových čoček ve staré části majáku. Prostě paráda.

Nadšeni z návštěvy majáku a z horka, které tady panuje, jsme se utíkali vykoupat na krásnou oblázkovou pláž. Voda sice pořád byla jako žiletky, ale i tak to bylo velmi osvěžující. Posádka se tady rozhodla, že si udělá výlet pěšky do maríny, aby se trochu protáhli. Na loď se tedy vracíme jen já, Skipřenka a Ondra a ten kousek z Pantery do maríny jsme přejíždíme sami ve třech.

V maríně jsou kromě stálých lodí asi čtyři plachetnice a tak v pohodě zajíždíme a po obvyklém žonglování s mooringy, které je tady zvykem (nikdy člověk neví, který mu nakonec obsluha na molu podá; stojí se tu na dvou), se vyvazujeme. A hurá do sprch!

Marína Veli Rat je hezká malá marína na severu Dugiho otoku (Dlouhého ostrova) při malé vesničce Veli Rat. Marína má sprchy a záchody a také elektřinu. Elektřina a voda je ale na žetony a přístupná jen 17:00 do 20:00 a dopoledne od 9:00 do 11:00. Na nějaké velké dobíjení to není, na vodu to stačí. V městečku jsou asi dvě restaurace a jeden maličký obchod. Ty restaurace jsou hodně drahé a po loňských zkušenostech jsme ani nezkoušeli do nějaké jít.
Asi hodinku po nás dorazila posádka, která měla mírné problémy se do maríny dostat. U brány je chytil jeden z molomajstrů, Terminátor (s bradkou), jak jsme ho později překřtili, a nechtěl uvěřit, že mají v maríně loď.

Poznámka na okraj: Terminátor jsme mu začali říkat poté, co vyřešil potíže s chorvatskou posádkou. Dělali po desáté trochu binec a on se zjevil u nich u kokpitu a zjednal pořádek. Rázem se ztišili a zalezli do podpalubí. My ostatně, poté co jsme na molu hráli společenské hry a v kokpitu zpívali s kytarou, zalezli radši také. Inu Terminátor.

A v salónu začala posádka psát píseň, jejíž tématem byly vlny, Sali, vrak u Veli Ratu, posádka, rum a kapitán, co si píše deník. Kája složil melodii a než plavba skončila, byla píseň na světě. Když dočtete moje povídání až do konce, najdete jí tam.

Já osobně jsem se skládání nezúčastnil, docela utahanej jsem zalezl do pelechu. Zítra se má změnit počasí, hlavně se má otočit vítr, který nám až doteď vál do plachet víceméně zezadu. Předpověď hlásila NW vítr až 20 uzlů a já jsem ho chtěl využít pro návrat dolů na jih. Ale vzhledem k tomu, že jsme chtěli plout vnější stranou Dugiho otoku, bylo jasné, že takový vítr zvedne na otevřeném moři vlny. Radši jsem šel tedy spát, abych se na ty vlny pěkně vyspal. V téhle oblasti už může přijít od Itálie cokoliv a ten vrak, co o něm skládá posádka písničku, tady neztroskotal jen tak pro nic za nic. Napluto 18,2 nm.

2.5. 2012 středa
Ráno přesně podle předpokladů fouká pěkně čerstvý severozápad. Takže rychle snídani, doplnit vodu, zaplatit marínu (423 lasiček) a v 10:00 vyrážíme. Mineme nebezpečné mělčiny značené zeleným majákem a jen se zátoka otevře, velím vytáhnout narefované plachty. Podle předpokladů chodí tak půlmetrové vlny, sem tam metrová. Nejdříve křižujeme proti nim a až máme Veli Rat dostatečně na levoboku, měníme kurz na jihozápadní. Když jsme se dostali blíž rovnou jsem zavrhl původní myšlenku projet mezi vrakem a severním ostrohem Dugiho otoku. Rozsáhlé pásmo mělčin a k tomu vlny kolem metru výšky jsou dostatečným důvodem směrovat náš kýl hlubší vodou. Tak tedy opět ré a v uctivé vzdálenosti obeplouváme vrak i ostrov, u kterého leží. Vlny jdou více do boku a Caroline sebou na nich pěkně vrtí. Velím vytáhnout vesty a dávám zákaz vylézání z kokpitu. Posádka, i když je rozjařená zase novým rozměrem jachtingu, poslušně navléká vesty. Já samozřejmě taky a pod vestu beru softshelku s kapucí, protože vítr mi zalézá do uší.

Když usoudím, že máme mělčiny dostatečně za sebou, nechám stáhnout hlavní plachtu a opět změníme kurs, tentokrát na jihovýchod. Vítr nám rázem vane do zad a loď táhne jenom gena. Jak jsme se totiž dostali více na otevřené moře, začaly se vlny zvětšovat a mě se nechce trápit se na takových vlnách s motýlem. Naopak jenom s genou je to bez starostí a zakormidluje si každý, i nováčci.

Posádka má bezva náladu, zpíváme si za plavby. Jen postupem doby, jak nás zezadu trošku zešikma podbíhají vlny a Caroline se na nich kymácí, posádka mírně bledne a zpěv utichá. Jak plujeme dál, vlny se zvětšují a pár jich přijde skutečně pěkných, tak dvoumetrových. Každý, komu je špatně, bojuje proti nevolnosti, jak se dá. Anka kormidlováním a zpěvem, Ondra s Terkou zalézají do kajut, Jirka si lehá v kokpitu a Kája zvládá nevolnost vsedě dvouminutovým soustředěným pohledem pod nohy. „A je to dobrý“ prohlásí po chvíli a skutečně mu od té doby špatně nebylo. „Naučil jsem se to při návratech z hospody“ dodá jen lakonicky.

Z prvoplavců není špatně jen Kapíkovi, který si uprostřed vln krájí v kuchyni turistický salám a láteří, že se tam není čeho držet a že se praštil do hlavy. Aby ne, měří skoro dva metry .

Plujeme dál, vítr mírně utichá a vlny se zmenšují. Plavba se zklidňuje, a protože Dugi otok je vážně „dugi“ (dlouhý) postupně usíná skoro celá posádka. Kormidluju tedy sám a střídám se jen s Kájou, který jediný neusnul. Zbytek posádky oddechuje spánkem spravedlivých.

Konečně je tady Sestrica a tak můžeme opustit otevřené moře a už podruhé se na motor protáhnout Malou Proverzou k ostrovu Žut. Tentokrát míříme do zátoky Hiljača, kde se podle pilotu nachází restaurace, ve které chceme zakončit dnešní jachtařský zážitek. A protože stále fouká do zad, stavíme plachty a na motýla pokračujeme k jižnímu konci Žutu.

A zajímavá věc. Proti nám potkávám několik lodí, jak na motor plují směrem k Sali. Vypadají jako zbytek nějaké regaty. Jedna z nich míří na nás. Sleduju jí nedůvěřivě. Už mě plavby v Chorvatsku naučily nevěřit znalostem jiných. Loď na nás míří dál. Motýl není zrovna ideální nastavení plachet na nějaké manévry. Utěšuju se, že nás vidí. Utěšuju se ale marně. Nevidí. Když je loď asi padesát metrů od nás, měním kurz a uhýbám z kolizního směru. Loď naproti kurz nemění a míjí nás ve vzdálenosti asi deseti metrů. V kokpitu sedí posádka, nikdo nedrží kormidelní kolo, zjevně zapnutý autopilot a nikdo nekouká dopředu. Češi.

Ano. Přiznám se. Byl jsem sprostý. A rozuměli mi…

Ale nepříjemný zážitek měly ten den zastínit již jen ty příjemné. V zátoce Hiljača jsme se vyvázali na bóji konoby (restaurace) Sabuni a hned vyrazili člunkem na večeři. Neobešlo se to bez zážitků – například Terka vyskočila na břeh Žutu placáka a udělala zvuk „žut“. Konečně víme, proč se ten ostrov tak jmenuje.

Večeře byla skvělá. Menu nebylo moc rozsáhlé, protože konoba byla v provozu zatím jen dva dny, přesto jsme dostali vynikající ryby, mořské potvůrky a pro zaryté suchojedce i masový talíř. Všechno to mizelo ze stolu jak sníh na jaře, zaléváno chorvatským pivem a vínem. Vynikající zážitek. A nebylo to ani drahé – všech osm se nás dosyta najedlo a v lodní pokladně zůstal účet na 1400 kun.

Při nastupování do člunku dělám pro změnu „žut“ zase já – nějak mi ujel břeh a do člunku jsem přistál hlavou napřed. K velkému obveselení ostatních, jak jinak. A pak už jen na loď spát. Upluli jsme spoustu mil. Přesněji 41,8nm, kromě dvou mil všechno na plachty.

3.5.2012 čtvrtek
Ráno jsme si trochu pospali – koneckonců včera jsme toho zažili dost a tak jsme opouštěli bójku až v 10:50. Fouká příznivý vítr a tak odplouváme bez motoru, jen plachty. Vysloužíme si tak uznalé pohledy posádky z lodě odvedle.

A vítr sílí, po chvíli fouká asi 15 uzlů a tak s plnými plachtami plujeme do Biogradu na moru na zmrzlinu. Zpočátku máme vítr z boku, a když se prosmykneme kolem jižního konce Pašmanu, máme vítr zpředu. Hladina je klidná a tak křižujeme na plné plachty. Posádka si užívá náklonů a Caroline se rozjede až na 7,5 uzle. V Biogradu jsme coby dup.

Vítr ale neslábne, a trochu mě potrápil pří zajížděni – málem jsem se nechal sfouknout na protější řadu lodí. Caroline je na vítr hodně citlivá. Ale dobře to dopadlo (člověk se furt učí) a tak vyskakujeme na břeh a hurá na zmrzlinu. Cestou se nahlásíme v kanceláři – za dvě hodiny stání nic nechtějí a tak nic nebrání dobytí Biogradu.
Zmrzlina byla vynikající a následného rozchodu využíváme já se Skipřenkou a jdeme na malý oběd a hlavně na mušle, do již vyzkoušené restaurace Evropa na nábřeží.

Oběd byl vynikající a mlsné pohledy posádky, která každou chvíli courala kolem nám vnukly myšlenku koupit jim malý dárek. A tak jsme koupili půl kila mušlí a na lodi ho dali posádce vplen. Zmizelo to během pěti minut.

Pak jsme opustili Biograd a vydali se na Vrgadu, kde jsme chtěli strávit poslední noc. Původně jsem chtěl stát za písečnou lavicí na kotvě (vítr foukal od severu), ale na návětrné straně byla jedna obrovská bóje a tak jsme se vyvázali k ní. Byl to trochu problém, ne snad k ní najet, ale jak byla bóje veliká, Skipřenka přes ní nedosáhla na horní oko a zvednout bóji nad hladinu bylo nemyslitelné. Po sérii manévrů jsme nakonec bóji ulovili a já se radši šel podívat pod vodu, na čem to vlastně stojíme. Viděl jsme tu stát loni na téhle bóji velikou výletní plachetnici (asi 30 metrů dlouhou), ale radši jsem se chtěl přesvědčit. Na dně jsem ale našel obrovský betonový blok, ke kterému vedlo od bóje tlusté lano, což mě uspokojilo. Jen jsem zdvojil úvaz a provlékl lano ještě spodním okem. A pak jsem mazal z vody. Bylo to studený.

Na lodi zatím vypukla dovolená, večeře a chytání ryb. Celý týden Kája sháněl vlasec a háček a tvrdil, že hned jako to sežene, naloví ryby. Vyjádřil jsem pochybnosti a v kapitánské pýše prohlásil, že jestli chytí rybu, budu mu celý večer říkat Vaše Prevaschadítělstvo. No a v Biogradu v obchodě se suvenýry Kája koupil pytlačku a než jsme se na Vrgádě nadáli, chytli s Terkou 4 ryby. Sice malé, ale ryby. A tak měla posádka povyražení, když jsem Káju celý večer oslovoval velkomožným titulem a všichni jsme měli jako zákusek po večeři kousek čerstvé usmažené ryby. To vše za krásného západu slunce. Vrgáda je prostě krásné místo. Večer posádka dosložila píseň o vraku u Veli Ratu a v palubním logu se objevilo 18,1 nm.

4.5. 2012 pátek
A je tu poslední den. Vstáváme pozdě, snídáme a naposledy si zaplaveme kolem lodi (někteří). Kája s Terkou jdou ještě na břeh na mělčinu lovit mušle, ostatní se tak poflakujeme po lodi. Nepospícháme, do Šibeniku je to 22 mil a vítr je příznivý.

Asi v půl dvanáctý opustíme Vrgadu a za slabého větru plujeme do Šibeniku. Chvílemi to frčí, chvílemi jedeme 3 uzle. Všichni jsme nějací přešlí… inu poslední den. Odpoledne se dostáváme na dohled Šibenické pevnosti a před mělčinami balíme naposled plachty. A pak už jen motorujeme na nábřeží v Šibeniku. Tam si dáváme hodinu a půl rozchod a se Skipřenkou zaskočíme na kafe. Šibenik je vlídný a čistý, jako vždycky. V sedm večer se nalodíme a plujeme na benzínku pro naftu. Posádka skvěle zvládá všechny manévry. Dobereme 30 litrů a přesuneme se do Mandalíny. Bez problémů zajíždíme a je po plavbě.
Zbývá poslední noc (trochu zpestřená večerní diskotékou na vedlejší polské lodi). Naposledy sedíme v kokpitu a kecáme. A pak se jde na kutě. Poslední den jsme upluli 22,8 nm.

5.5. 2012 sobota
Budíček je v sedm, zbývá vyklidit loď. Předání proběhne bez problémů a tak jen poslední foto na molu, zamávat lodi a nalodit se do auta, které na nás trpělivě celý týden čekalo. Trasu volíme přes Slovinsko, Karavanke tunelem do Rakouska a do údolí Mallnitz, kde se skrz masív Grossglockneru svezeme autovlakem do Bad Hofgasteinu. Odtud vyhlídkovou jízdou do Salzburku a pak už do Lince, Českých Budějovic a do Prahy. Ve dvě ráno jsme doma. Rozvážíme se Skipřenkou posádku po Praze, až se také dostaneme domů a padneme do pelechů.

První letošní plavba skončila. A já musím napsat, že tak fajn a učenlivou posádku jsme ještě neměli a doufám, že jsme se na palubě nesetkali naposledy a že nás ještě nějaká ta společná mořská míle čeká.

Vrak u Veli Ratu

1. (Jdou) Dlouhé vlny do Sali a vítr v plachtoví,
my na palubě hopsali v oparu rumovým.
A v podpalubí kapitán svůj deník psal,
že posádka je napitá to netušil a vítr nevnímal.

Ref.:
Dnes spousta námořníků odevšaď,
sjíždí se u Veli Rat,
aby viděli ten starý vrak,
který měl by všechny varovat,
jo hó!

2. V noci jsme se probrali, když písek zaskřípal,
my s kocovinou ospalí a silný vítr vál.
Loď se prudce nahnula a praská kýl,
když na mělčinu najela, tak celá posádka řve ze všech sil.

Ref.

3. Tiše chátrá lanoví a rez se rozlejzá,
nikdo tu ryby neloví, jen duch vrak prolejzá.
Volá svoji posádku a nemá klid,
že tu svoji kocábku jen kvůli rumu nechal potopit.

Ref.