Konečně k tomu došlo. Přestáli jsme přetrženou achilovku skipřenky, přestáli jsme zimu, dva maturitní plesy, maturitní písemky, přestáli jsme prakticky celý rok. A konečně, skoro po roce, jsme opět vyrazili na moře. Tentokrát celá rodinná posádka plus kapitán Viktor. Plavba byla koncipovaná jako výcviková pokračovací a v Biogradu jsme měli připravenou krásnou Bavárii 38 s poetickým jménem Queen Rose.
23.4. Pátek
Cesta proběhla beze všech zvláštností. Zaplať pánbůh. V jednáct v noci jsme v Brně přibrali Viktora a pak už jsme frčeli přímou cestou do Biogradu. Takže jediné, co snad cestou trochu zamrzí, je Slovinská týdenní známka, kterou si v noci koupit je dobrodružství, navíc s vědomím, že za týden si jí cestou zpátky koupíte ještě jednou. Ale nechtělo se nám jet přes Maďarsko nevyzkoušenou cestou a tak jsme té slovinské vládě trochu přispěli.
24.4. Sobota
Kolem deváté jsme dorazili do Biogradu, který nás přivítal lesem stěžňů (jako vždycky) a frontou na pánské záchodosprchy (což tedy loni nepamatuju). Marína prostě vypadala pěkně nacvaknutá a ze všech stran se nesla samozřejmě nejen chorvatština, ale i němčina, čeština, italština a taky poměrně hlasitý ruský zpěv. Prostě klasická marínová směska.
U Pitterů nám řekli, že loď bude k předání kolem dvanácté, takže jsme okamžitě vyrazili na okružní procházku Biogradem, kterou jsme si spestřili nejen zmrzlinou, ale i návštěvou prodejnyT-mobile (kůlivá internetu) a taky kafem s Macíkem (našim věrným blogovým čtenářem 🙂 a jeho přáteli, kteří zrovna připluli s Macíkovou obrovskou lodí. Kapitán zatím usnul v autě spánkem spravedlivých.
Pak nastalo předání lodě. U Pitterů mají zvyk, že člověk si zkontroluje loď sám podle check listu a s později přišedším technikem už řeší jenom nejasnosti. To nám hrálo do karet, protože jsem stejně plánoval se přejímky zúčastnit. Takže takhle jsme v klidu s Viktorem prolezli celou loď a já se snažil zapsat a zapamatovat si všechno, co Viktor povídal a ukazoval. Pak dorazil technik. Mladý, špinavě blonďatý sympaťák vkročil na loď a bylo na něm okamžitě vidět, že by na ní určitě být nechtěl. Tichý hlas, zarudlé oči, pod očima pytle, pohyby pomalé a malátné. Stav, který zná důvěrně každý, kdo nestřídmě konzumoval, nespal aspoň dva dny a ne zrovna ve společnosti abstinentů. Prostě kocovina jako hrom. Kdybychom ten den napsali do protokolu, že přebíráme Queen Mary II, kde nám on bude hrát každý večer na housle a zpívat Ó sole mio, tak to bez protestů podepsal.
A tak jsme se již ve dvě hodiny mohli kompletně donalodit a ve tři vyplout směr severní jadran, kde předpověď slibovala lepší vítr.
Obepluli jsme Pašman a proti čerstvému větru jsme křižovali směrem na sever. Vítr postupně sílil až na 15 uzlů, v poryvech dvacet a vzhledem k tomu, že bylo dost pod mrakem a chladno, donutil nás všechny nakonec vytáhnout jachtařské oblečení, včetně kulíšků, které jsem doma před odjezdem tolik doporučoval. Netušil jsem, že na ně dojde tak brzy. A tak jsme ještě před setměním a po přijemném jachtařském zážitku dorazili do zátoky Mala Rava na ostrově Rava. (Pro úplnost je třeba dodat, že jsem při přihledání zátoky na Ravu málem najel na mělčinu.)
Na ostrově Rava mají poměrně nové molo s malými pacholaty a dostatečnou hloubkou. V obci byli jen pár dělníků, co se přes den věnovali stavebním pracem, a pár rybářů. Takže večer liduprázdno. Noc jsme strávili v pohodě a neplatili jsme nic.
Upluto 25,6 NM, střídavě na plachty a na motor.
25.4. Neděle
Když jsem se ráno probral, pochopil jsem, že na neděli je krásný to, že je nedělí a že je ještě skoro celý týden plachtění před námi. I posnídali jsme (na fotografiích ze snídaně jsou z neznámých důvodů vidět hlavně dvě alkoholické lahve) a vyrazili do zátoky naproti cvičit najíždění na bóji. Před tím nás Viktor proškolil pro jistotu teoreticky, zmínil se o namotaných lanech, utopených lodních háčcích a podobně. ‚Cha‘, myslel jsem si. ‚To se nám nemůže stát. Vítr fouká slabý a není nic jednoduššího než přijet k bóji.‘ A jako už tolikrát v životě jsem se mýlil.
Přejeli jsem zátoku a šlo se na věc. Najížděl jsem pomalu mírně šikmo proti větru a při hlášení ‚bóje tři metry vpravo před přídí‚ jsem zařadil zpětný chod. Počítal jsem s tím, že dopluju akorát k bóji. Ale ouha. Zpátečky bylo moc a Lucie na přídi sice dosáhla na bóji háčkem, ale měla to tak tak na nataženou ruku, takže háček držela úplně na konci. V tu chvíli se loď zastavila a zlomyslně trošku fouklo. Příď začala splouvat vlevo a bóje logicky stála na místě. Lucie jí zoufale držela háčkem, ale nedokázala celou loď k bóji přitáhnou. Háček se navíc vzpříčil o horní oko bóje a moje skipřenka ho nedokázala takhle v tahu vyprostit. Bylo jasné, že něco musí povolit. A taky jo. Skipřence zůstala v ruce rukojeť háčku a zbytek háčku se poroučel do vody. A jak byl bez rukojeti, naplnil se vodou a než jsme se všichni nadáli, zmizel pod hladinou. Podíval jsem se na palubní přístroje. Hloubka 7m, teplota vody 18°C. Hm. Tak to by tedy bylo. Měl jsem na sebe vztek. Stalo se mi přesně to, co řikal před půl hodinou kapitán Viktor a co jsem poslouchal s blahosklonným pocitem, že to se nám, skoro vlkům, nemůže stát. Neptun se určitě chechtal, až se pohýbal.
Ale říká se, že dobrého námořníka poznáš až když se dojde z tlustech do tenkejch. A náš kapitán se projevil (a nikoliv poprvé) jako opravdový mořský vlk. Aniž komentoval můj výkon u kormidla, zmizel v kajutě, aby se vzápětí objevil v plavkách a s brýlemi a prostě do té vody skočil. Potopil se do těch sedmi metrů a háček vylovil. Tedy klobouk dolů. Samozřejmě prskal, jak je voda studená a tak jsme ho okamžitě zahřáli několika panáky Tulamorky, což kvitoval s povděkem, stejně jako my kvitovali s nadšením jeho potápěčský výkon. Hurá sláva, háček byl zachráněn! Najeli jsme ten den na tu bóji ještě asi desetkrát, a už pokaždé jsme háček drželi zuby nehty.
Když jsme se dost vynajížděli na bóji, vyrazili jsme směr Molat, zátoka Zapuntel. Foukal SZ protivítr 15 kts, který sílil až na 20 uzlů, v nárazech i více tak, jak nám ho posílal tryskový efekt Sestrujinkého kanálu. Rose si to krásně drandila v náklonu a my se přetahovali s kormidlem. Když začaly nárazy zesilovat, kormidlo se dostávalo nadoraz a namočili jsme nejen závětrné zábradlí, ale i lem geny, zrefovali jsme hlavní plachtu a pak i genu. Jízda se uklidnila a nápadně připomínala jachtářskou nirvánu. V závětří Zverinacu vítr zeslábl a tak jsme vytáhli plachty zase naplno a zamířili k naproti k bunkru trénovat couvání zleva, zprava i napřímo.
Díky tomu, že foukal pořád docela čerstvý vítr, jsme si zajíždění velmi pěkně užili. Ty méně povedené pokusy odnesly pouze fendery označkováním vzorků pneumatik, kterými je bunkr ověšený a taky trochu bok lodě, který jsem v předposlední den plavby umyl jarem. V podstatě by se dalo říct, že zajíždění proběhlo v klidu nebýt toho, že si skipřenka v jeden kritický okamžik spletla směr plynu. Queen Rose velice majestátně udělala přesný opak toho, co měla udělat a důstojne vyryla kotvou zavěšenou na přídí pěknou rýhu do betonového mola. Škody naštěstí žádně, když nebudeme počítat to molo. Kotva je na podobné věci stavěná a ke kontaktu s trupem lodi nedošlo. Bylo ale krásně vidět, že osm tun v pohybu má rozhodně svou hlavu. Celkově jsme každý zajížděli asi šestkrát a já jsem konečně po celé exhibici získal pocit, že vzdáleně začínám tušit, jak loď ovládat. Pak jsme stáhli vyvazovací lana a vyrazili na Molat, zátoka Zapuntel.
Zátoka Zapuntel je milé malé rybářské městečko s malý rybářským molem a malým obchůdkem, který je prý v sezóně i otevřený. Teď ovšem sezóna nebyla, alespoň ne pro ten obchůdek. Pro koho však už sezóna evidentě byla, byl malý a čilý stařík, který nám ochotně pomohl se vyvázat na takovém hůře přístupném místě před rybářskou lodí (mimochodem tam excelentně zajela skipřenka). Stařík si pak neméné čile přinesl propisku, papír, peněženku a vystavil nám účet na 180 lasiček (a to nám velkomyslně počítal jen metry a ne lidi, jak říkal). Nu což. Sice jsme s tim nepočítali, ale business je business a navíc klidná noc u mola má taky svou váhu.
Palubní log nám ukázal naplutých 22,7 NM a maximální rychlost 7,8 kts. Na ty plachty to jelo vážně dneska pěkně.
26.4. Pondělí
Ráno je teplé a příjemné. Snídáme a půl desáté vyrážíme směrem do protější zátoky cvičit kotvení. Od mola odrážíme pomocí springu, což je technika, která se mi moc líbí a konečně mám možnost si ji taky vyzkoušet. Je překvapivé, jak je loď pověšená na springu hbitá a jak sebou musí kormidelník hodit.
Nácvik kotvení probíhá bez zvláštních příhod a tak po pár zakotvení a odkotvení zůstáváme na kotvě a zkoušíme si zaplavat. Voda je pořád studená, ale dá se to vydržet a člověk má aspoň pocit té správné dovolené. Beru si brýle a kontrloluju kotvu. Je zapíchlá tak napůl, ale potopit se k ní nějak neodhodlám. A to je asi v pěti metrech. Budu muset víc trénovat.
Pak zvedáme kotvu a míříme na Lošinj, konkrétně do toho Malého. Motorujeme až k majáku Grujica, kde se zvedá SSZ vítr kolem 12 uzlů a kde tedy okamžitě taháme všechno prádlo, co máme. (Konkrétně tedy dva kousky). Ze záznamu GPS je krásně vidět, jak stoupáme a stoupáme na předoboční vítr. První obrat jsme udělali až nad úrovní zátoky Sunfarni. Pokračovali jsme západním kursem a po dalším obratu jsme na stoupačku doplachtili přesně mezi dva vstupní majáky do Lošinjské zátoky. Následovala halza a v kanálu jsme pokračovali s větrem v zádech na motýla. Pak jsme stáhli hlavní plachtu a jen na genu jsme se pomalu blížili k Malému Lošinji. Hlouběji v kanálu pak vítr ale zdechnul zcela a tak jsme, ač neradi, nastartovali motor. Ploužili jsme se maximální povolenou rychlostí a prohlíželi si břehy kanálu. Marínu s krásnou dřevěnou jachtou, zakotvené parníky, otočný most a lodní doky i s hříšníkem Marcem Polem, trajektem, který na podzim najel u Kornatů na ostrov a jen tak tak nesrovnal se zemí domek na pláži i s obyvateli. Vypadal ale už opraveně. Taky nás překvapila auta jedoucí po silnici. Uvědomil jsem si, že jsme vlastně už skoro tři dny neviděli jedoucí auto a jak je taková věc vlastně nepřirozená. 🙂
Pak se už přiblížila marína. Dostal jsem loď na povel a měl jsem zacouvat na mooringové stání. Nasměroval jsem loď podél lodě německé posádky a všechno šlo hlace do okamžiku, než jsem začal brzdit. Při brždění musí být kormidlo rovně, já ho ale rovně neměl. Takže jakmile jsem kopnul do plynu, proud vody se opřel do vychýleného kormidla a Queen Rose začala okamžitě uhybat do strany. Naštěstí jsem už byl prakticky ve stání a posádka zvládla loď ukočírovat rukama a mooringem, ale neměl jsem ze sebe radost. Jeden z Němců odvedle tak jako kroutil hlavou nebo co, a to mi taky nepřidalo. Ale kapitán vypadal potěšěně (loď zůstala celá) a tak jsem své chmury hodil přes palubu.
Pak se dostavil molomajstr a za stání, elektriku, vodu, záchody a sprchy (nedaleko) si naúčtoval 405 lasiček. No nekupte to.
A pak vypukla pravá sprchovací a záchodová nirvána, následně pak šlechtění za účelem vyjít mezi lidi, tedy mezi ostrovany.
Malý Lošinj je velice půvabné, řekla bych klasické, středomořské městečko. Rybářské domky se stékají z okolních svahů a kolem přístavního zálivu tvoří malebnou kolonádu. Vylodili jsme se v západu slunce a barva světla dávala celému přístavu neskutečný kolorit. V podstatě kýč, dalo by se říct, ale neodolatelný.
I když před sezónou, lidí bylo docela hodně a tak jsme se po nezbytné zmrzlině a procházce po nábřeží vydali hledat restauraci do druhé řady, která přece „nemůže být drahá, když není v v první řadě, ale snažit se musí o to víc„. Během hledání tohoto kulinářského jevu jsme vystoupali až na vrchol ke kostelu, kde nás přivítal měsíc vycházející zrovna nad kostelní věží. Pak jsme se propletli spletí úzkých uliček až jsme konečně objevili konobu, ktérá se zdála splnit naše požadavky. A skutečně. Jídlo bylo vynikající, obsluha výtečná, lokál skoro prázdný. Jen ty mušle neměli… A za večeři pro 5 lidí jsme tam nechali 500 lasiček a to prosím včetně pití.
A pak jsme se už za tmy vrátili na naši loď, kde jsme padli do kajut a spali spánkem spravedilvých. Já tedy určitě.
Do deníku jsem ještě ten večer poznamenal: „Upluto 30,4NM, počasí skorojasné až jasné.“ Byl to prostě moc pěkný den.
27.4. Úterý
Ráno v Malém Lošinju začalo čerstvým pečivem z místní pekárny a samozřejmě suchozemským záchodem. Ono totiž i když je Bavaria 38 pěkná a prostorná loď, v naší verzi měla velmi malý prostor pro záchodovou mísu. Celá koupelna byla OK, ale sednout si rozumně na tradiční námořní kočicčí misku byl prostě kapánek problém a připomínající artistický výkon. A tak se v Lošinju těšil pevninský záchod velké popularitě (mimochodem jak sprchy, tak záchody čisté a kvalitní).
Než jsme se nasnídali a posádka dooběhla obchůdky, bylo skoro jedenáct a nejvyšší čas vyrazit. V jedenáct zazněl povel mooring do vody a přístavní městečko se nám začalo vzdalovat za zádí. V dobré náladě a nadšený slunečným dopolednem jsem si otevřel sáček slaných buráků a zavdal jsem si tři poctivé hrstičky. A byla to chyba, jak bude dále ukázáno.
Jen jsme vypluli s Lošijnského kanálu, začal foukat S a SSV vítr. Vytáhli jsme plachty a začali proti němu křižovat s cílem dosáhnout nejsevernějšího bodu naší plánované trasy, městečka Cres na stejnojmenném ostrově a pak se noční plavbou vráti co nejvíce na jih.
Unijním kanálem to pěkně ze severu protahovalo a tak jsme se snažili maximálně stoupat v SZ kurzu. Vítr sílil až na 22kts, kdy jsme zrefovali plachty. Queen Rose vesele uháněla v pěkném náklonu, posádka se střídala u kormidla a kapitán se odebral do kajuty.
Pohoda, tedy alespoň ta moje,netrvala bohužel dlouho. Z otevřeného moře přicházely vlny, které se nepříjemně křížily s vlnami ze severu, loď začala mírně tančit a buráky se rozhodly, že se jim to nelíbí.
Ale pluli jsme dál až do okamžiku, kdy jsme se dostali pravděpodobně do závětří Lošinju a Cresu a i když foukal původně vítr ze severu, najednou skoro utichnul. Vlny ovšem vlnily dál a amplituda výchylek stojící a najednou prakticky neovladatelné lodi se začala zvětšovat. Příď začala vyhoupávat pravidelné osmičky a loď přestala reagovat na kormidlo. Bylo jasné, že musíme nahodit motor a z flauty odjet někam, kde to bude zase foukat, což od pohledu znamenalo tak půl míle.
Začali jsem refovat genu, jenže ouha, rolfok, se kterým byly problémy už od začátku, se zaseknul. Vylezl jsem z kokpitu a vydal jsem se na příď ho srpavit. Dostat se na příď mi dalo překvapivě dost práce, protože loď už hezky jančila a na přídi mě evidentně nechtěla. Oříšky se rozhodly, že přidají na prostestech . Došel jsem na příď, ohnul s k rolfoku a bylo to tady. Mořská nemoc. Ručně jsem navinul genu, vrátil se do kokpitu, předal velení skipřence a usadil jsem se na zádi. Skipřenka nahodila motor a vydala se za větrem se mnou v závěsu na baden platu, kde jsem se rozhlížel po krajině a se střídavým úspěchem jsem se snažil krmit rybičky.
Záhy jsme dojeli vítr a tak šlo prádlo nahoru a loď pokračovala v původním kursu. I když jsem se snažil i kormidlovat, nebyl jsem k ničemu a nejlíp mi bylo na závětrné straně baden plata.
Když jsme se dostali až skoro k severnímu okraji ostrova Unije, zželelo se kapitánovi mé osoby, zrušil cíl Cres a namířil loď do jedné z Unijních zátok. Nakonec jsme kolem patnácté hodiny zakotvili v zátoce Podkujni, kde sice foukalo, ale hladina byla jako zrcadlo.
Tam se všichni naobědvali a já absolvoval speciální kapitánovu proti mořsko-nemocní terapii. Ta se skládala z toho, že jsem vypil čaj (už se mi udělalo výrazně lépe), snědl několik sušenek a pak skočil do vody, ve které jsem si musel opakovat: „Voda je kámoš, voda je kámoš“. Kupodivu to zabralo. Průzračná voda, rybičky a dvě zázvorové tablety udělaly divy a tak jsme mohli v 17:00 odkotvit a vyrazit jižní kurzem na Ilovik odkud jsme se chystali pokračovat noční plavbou.
Mimochodem, když jsme zajížděli do zátoky na Unije, tak i když pořád stižený mořskou nemocí, snažil jsem se být platným členem posádky a kormidloval jsem. Samotného mě překvapilo, jak pomalé mám najednou reakce a jak snadno je možné splést si vpravo a vlevo. Takže to berte jako varování, mořská nemoc je potvora.
Pokačování najdete tady
Video z plavby je zde.
