Expedice Orlík

 Plán byl jednoduchý. Ochechulí překonáme slapskou nádrž, pak kamýckou a překonáním orlického vodního díla doplujeme na Loužek. Tam nás již bude čekat další loď (devítimetrová bavárka Róza) se zbytkem posádky, mými rodiči. Na Rózu se pak nalodím já, Skipřenka a moji rodiče, osiřelou Ochechuli pak převezmou Ondra (čerstvý VMP) s Terkou coby prvním důstojníkem.

A tak nás již zmíněné ráno zastihlo na cestě za doprovodu brumlání našeho motoru, který zaklínaný chórem modliteb naskočil (a musím zde napsat, že až na dva případy, které zmíním dále, chodil jako hodinky).

První část cesty probíhala hladce. Břehy lemované střídavě rybáři, hausbóty a občas divukrásnými skalními masívy, které vyprávěly bývalou a navždy ztracenou krásu údolí. Bylo nádherné, i když trochu chladné ráno.  Cesta probíhala bez zvláštních událostí a kolem čtvrt na jedenáct jsme se vyvázali pod komorou v Kamýku.

Byli jsme dost nervózní. Ještě nikdy jsme komorou nejeli, a i když jsme proces proplavování teoreticky znali, přesto zůstávalo spousta neznámých. Za námi naštěstí dorazila další plachetnice, Lady III, jejíž posádka nám pak uvnitř komory pomohla radami. V 10:40 se ale rozsvítilo zelené světlo a shora z velitelny se ozvalo volání. Tak jdeme na to.

Nakonec to ale nebylo nijak hrozné. Uvnitř jsme se vyvázali jedním lanem vedoucím od zádě k přídi přes plovoucí vazák a začalo napouštění komory. Stačilo jenom držet lano napnuté a střídavě na přídi a na zádi odtlačovat loď od zdi komory, to když se loď vlivem proudění vody začala moc otáčet. Za chvilku jsme byli venku. Motor chytil na první zatáhnutí a před námi se otevřely kamýcké vody.

Skipřenka zasedla ke kormidlu a netrvalo dlouho a cestu nám zahradila obrovská, sto metrů vysoká zeď. Orlická přehrada. Jak jsme přijížděli blíž a blíž a vyvracely krky stále víc, začali jsme si v kokpitu připadat naprosto nicotní. Šetstipatrový věžák stojící u paty hráze vypadal jako z lega.

Chvíli jsme koumali, kde je zdvihadlo (byla to naše orlíkovská premiéra) a pak jsme si všimli, že po levé straně už sjíždí přepravní klec. Zakormidlovali jsme ke kleci a poté, co pilot klece dosedl, zajeli jsme s Ochechulí dovnitř. Trochu naštorc, aby se na našem nízkém kýlu nepoložila a už se jelo nahoru. Je to zvláštní pocit, stoupat s lodí takovou výšku. Přívěsný motor visel z klece nad celou tu hloubku a vypadal tam velice nepatřičně. A pak jsme najednou byli nahoře na točně, ta se otočila a za minutku už Ochechule vplouvala do orlických vod. Sláva sláva, první a nejnevypočitatelnější etapa je zdárně skoro za námi. Teď už jen nastartovat a dorazit na Loužek.

Na Loužku jsme se vyvázali na poslední volné místo na molu a především hupli do vody. Nádhera. Pak zbývalo jen počkat na zbytek posádky, který bez problémů dorazil kolem třetí hodiny. Tím se naše flotila rozrostla na dvě lodě (Ochechule a půjčenou Rózu) a 8 členů posádek včetně dvou psů. V šest hodin byla Róza přejatá a tak jsme po nastěhování mohli zasednout do kokpitu ke společné večeři. A pak zbývalo jen po setmění zalehnout do kajut.

Ráno nás přivítalo na mole na Loužku pěkně při snídani z čerstvého pečiva dovezeného z nedaleké vesnice. Takovou snídani si nedáme ujít prostě nikdy. Po snídani, zlikvidování nádobí a osobní hygieně vyrazila naše flotila na vodu. První zvedla kotvu Ochechule. Psi, oblečení do svých nových plovacích vest, sice smutně koukali a pokoušeli se štěkat, ale jakmile se vzdálili od břehu, zalezly obě holky do hunde kójí a usnuly. Vzápětí zvedla kotvu i Róza a obě lodě vyrazily směrem k přehradní zdi podívat se po stopách historie.

Vanul čerstvý protivítr a tak obě lodě křižovaly na sever a posádka Rózy se snažila rozpoznat, kde vlastně leží, nebo ležel kemp Popelíky, kam jsme jezdívali před třicetipěti lety. Pak jsme odhalzovali a provedli vyhlídkovou jízdu podél kempu Lavičky, ke kterým nás také vázala spousta vzpomínek na dětství/mládí. Ochechule kopírovala manévry Rózy a obě lodě nabraly kurs proti proudu na Orlík.

Foukal příjemný vítr a přiblížila se jedna hodina. V dálce se objevila radavská regata a admirál rozhodl, že je třeba obědvat a vybral pro tento účel pískovou zátoku u Šturmovek, kam obě lodě ihned po povelu zamířily. Jenže to nešlo hladce. Zapraskala vysílačka a Ochechule ohlásila, že při startování motoru se přetrhlo startovací lanko a že instalují náhradní elektromotor. No. Ještě, že jsme ho s sebou vzali. Elektromotor naštěstí běžel bezchybně a tak obě lodě mohly zakotvit v zátoce na velice romantické, osamělé, písečné pláži.

Hned jsme s Ondrou rozebrali motor a lanko opravili. Naštěstí se přetrhlo v rukojeti a šlo jej zkrátit. Bohužel se tak zkrátil i pracovní chod startéru a doposud obtížné startování se tím ještě ztížilo. Ondra ovšem statečně úspěšně startoval motor celý víkend, budiž mu za to sláva a čest. Ne tak ovšem já s motorem, jak bude psáno dále.

Opět jsme vytáhli plachty a pokračovali v plavbě. Cesta krásně ubíhala a jedinou komplikací byla radavská regata okruhovek, kde jsme radši plachty stáhli a na motor objeli otočné bóje v uctivé vzdálenosti. A pak zase plachty nahoru a v pravidelném větru kolem Orlíku směrem na Zvíkov.

Pod Žďákovským mostem podle očekávání fouklo a krásně jsme si zahalzovali celý úsek až k místu, kde se Vltava prudce zužuje.   A protože odpoledne už také pokročilo, nastartovali jsme motory a s cílem zátoka pod Zvíkovem. Když jsme tam dorazili, bylo v ní volno a tak jsme se vyvázali přídí k břehu a Ochechule se vyvázala vedle nás.

Než jsme připravili večeři, odskočila si Ochechule ještě na kotviště parníků na Zvíkov, kde se nalodil služebně nejmladší člen posádky, Anička. A pak už propukla večeře a po ní povídání v kokpitu, zejména hraní Kontaktu, což je tradiční slovní hra a k téhle zátoce již stabilně patří. Před setměním dorazili ještě dvě plachetnice a tak nás nakonec zůstalo na noc více. Na těch dvou plachetnicích bylo zajímavé, že je při připlouvání doprovázel malý Optimist, kterému kapitánoval asi osmiletý klučina a posádku mu tvořila čtyřletá sestřička. Malý viking ovládal své plavidlo velice bravurně.

Ráno nějak nemůžeme dospat, část posádky dokonce vstává v pět a v kokpitu si čte noviny. Postupně se probouzí i zbytek a po ranní hygieně, nezbytné návštěvě lesíka a snídani obě lodě opouštějí pohostinnou zátoku. Sice to vypadá jako za války, když torpédoborce pokládaly kouřovou clonu, protože jak dvoutakt Ochechule, tak diesel Rózy děsně za studena kouří, ale vypadli jsme dřív, než nám stačil někdo vynadat.

Vítr nefoukal a tak jedeme na motor až před Žďákovský most, kde to vypadá, že by founout mohlo. Takže jdou plachty nahoru a jedeme. Ale nic moc. Ochechule, díky své břichaté plachtě hůře stoupá a zaostává. U mostu se vítr navíc začíná točit a tak si pomáháme motorem. Sice nikam nespěcháme, ale stejně nás to za chvíli přestává bavit a tak obě lodě plachty zase balí a dál jedeme na motor. I přes mírné dopravní problémy při složité námořní situaci po které zůstala jedna vyplašená plachetnice a několi přihlížejících sumců se protáhneme pod Orlíkem a u Radavy narážíme zase na regatu okruhovek. Takže je zase objíždíme na motor a plachty vytahujeme až u písečné kosy, kde to začíná i docela pěkně foukat.

Nefouká sice moc , ale stačí to, abychom si krásné zakřižovali celou cestu až na Loužek. Cestou závodíme s Corazonem a nakonec ho necháváme za sebou, což je příjemná tečka za celou plavbou. Vyvazujeme se na Loužku, Ochechulka připlouvá asi hodinu po nás.

A pak nastává tradiční zmatek. Obě lodě je třeba uklidit a hlavně část posádky přestěhovat do auta a část z Rózy na Ochechuli, protože zpátky na Slapy s ní vyrážím já, Skipřenka a Tereza. Takže zmatek, do toho ještě uvařit na molu večeři pro ty, co odjíždějí… No nakonec všechno klaplo, část posádky vyrazila do Prahy a zbytek do loužecké restaurace na pivo. Jen zasyčelo.

Ráno vyplouváme až v jedenáct. Ještě bylo nutné složit stěžeň, což je práce poněkud náročnější a tak jsme s ní nespěchali. A vůbec se nám nějak nechtělo odjíždět… Ale nakonec jsme se v půl dvanácté nastěhovali do Orlické klece. A tady nás pozlobil kamýcký vodník. Úspěšně jsme sjeli z klecí dolů, vystrkali se z ní a já začal startovat motor. A startoval a startoval a startoval… no prostě nechytil. Nepomohlo žádné vztekání. Nakonec jsem musel vyměnit svíčku a do vody nalejt panáka becherovky. Až pak teprve byl vodní patron usmířen a motor konečně chytil.

A pak už šlo všechno hladce. Po úspěšném překonání kamýcké komory jsme opět stanuli na slapské vodě a v pět hodin odpoledne jsme se vyvazovali na domácím molu. Bylo to za námi. Tři dny plavby a 160kilometrů. Krásný prodloužený víkend skončil.