O té velké flautě
Vzhledem k tomu, že náš další jadranský týden jsme vypluli na stejnou trasu, nebudu zde unavovat čtenáře líčením prakticky stejné plavby. Navíc bylo méně delfínů a také daleké méně větru, takže jsme, kromě prvního a druhé dne, prakticky pořád motorovali. Vzhledem k tomu, že posádku tvořili námořníci dříve narození, vůbec to nevadilo.
Za zmínku stojí ovšem situace, která se stala v Malém Lošinju. Večer jsme zapluli na mooring nedaleko místa, kde jsme týden před tím stáli vyvázaní na Veselém delfínovi. Ačkoliv jsme zapluli v pořádku, už jsme neodpluli.
Druhý den ráno motor po zařazení rychlosti okamžitě chcípnul. Ač nerad, vzal jsem ploutve a masku a potopil se pod loď do špinavé vody. Na vrtuli bylo namotané tenké ovládací lano od levého mooringového lana. Nechápal jsem, jak se tam dostalo. Protože jsme stáli na dvou moorinzích, shodil jsem ten levý daleko dřív, než Skipřenka vůbec nahodila motor – asi tak půl hodiny před tím – nefoukalo a v pohodě jsme stáli na pravém mooringu. Lano se tam muselo dostat předešlého večera. Buď nám obsluha lano špatně podala a pravý mooring zvedl i ovládací lano od levého, které se zavěsilo na šroub a nenamotalo.
Motor totiž fungoval při zaplouvání normálně. Namotalo se až druhý den. A nebo ho někdo zavěsil schválně. Nemám rád takové teorie, ale jiná vysvětlení mě už nenapadla. Asi půl hodinu jsem se na nádech potápěl a snažil se lano odříznout, bylo ale pevně vtažené mezi hřídel a náboj.
Kontaktovali jsme správu přístavu – měl jsem za to, že to nemůže být naše vina. Nebylo to ale nic platné – správce přístavu to postavil jednoduše. Vy máte mooring na vrtuli, vy máte problém. Nakonec jsme, protože jsem to odříznout nedokázal, nechali za 50 EUR zavolat potápěče. Nejdřív to zkoušel taky na nádech, ale po třech pokusech si nechal dovézt dýchací přístroj a zbytky lana doloval ven skoro hodinu.
Skipřenka se mezitím stačila skamarádit s posádkou Rakušanů odvedle, kteří když viděli ženskou, co je skipper a ještě mluví německy, stali se velmi přátelští. A tak vypadala situace tak, že já se sušil na slunci, celý modrý od antifoulingu, potápeč šplouchal pod lodí a Skipřenka se nechala napájet alkoholem, co jí odvedle nosili. Prostě těžký život prvního důstojníka.
Nakonec ale potápěč lano vyprostil (zůstal tam jen malý zbytek, jak jsem si zkontroloval, který už nevadil) a mohli jsme vyplout. Promeškali jsme ale otevření mostu a tak jsme museli vynechat Cres a protože jsme Lošinj opět obeplouvali, další noc jsme poté, co jsme se vykoupali na jihu ostrova Ilovik, strávili jsme noc v průlivu Ilovik. Je tam spousta bóji a všechny byly plné. Brali jsme v pět hodin jednu z posledních.
Přišli jsme tak o cestu napříč rezervací delfínů, ale zase obohatili naše znalosti o koupání na dvuou nádherných místech – v zátoce na jihu Iloviku a v zátoce na severu ostrova Maun. Písek, slunce – jadranský Karibik.
Poslední noc jsem také netrávili v bunkru, ale na kotvě v zátoce Pavlešina na Ugljanu. Noc byla klidná, kromě opilecké oslavy asi na dvě stě metrů vzdáleném břehu, ale i ta nakonec vyšuměla v alkoholové mrákoty.
Naftu jsme tentokrát, pamětliví strkanice minulý týden, vzali hned dopoledne po cestě v marině Preko. Dobrali jsme 50litrů, což nás příjemně překvapilo. A pak jsme přes zátoku Barotul, kam nás donesl příjemný deseti uzlový vítr, kde jsme se vykoupali, dopluli do Biogradu a ukončili plavbu večeří na lodi.
Druhý den v sobotu posádka odjela a my jsme strávili krásný lenošivý den v Biogradu střídavě na pláži a střídavě v konobě až do večera do osmi hodin, kdy nám jel domů autobus – Jadranský express. Druhý den ve dvanáct jsme byli doma a naše dvoutýdenní jadranské dobrodružství skončilo.
p.s. Samozřejmě jsme charterovce celou záležitost s namotáním lana vylíčili. Místní potápěč to zkontroloval a dál nad tím mávli rukou.
