Noc z úterý na středu
Díky kapitánově anti-mořsko-nemocném receptu (vodajekámošvodajekámoš), čaji, sušenkám, kinedrilu a zázvorovým tabletám, jsme kolem páté mohli zvednou kotvu a vyrazit s větrem v zádech jížním kursem.
Pluli jsme na plachty na zadoboční vítr kolem 20 kts asi do sedmi hodin, kdy se vítr odebral na odpočinek a nám nezbylo, než nahodit motor. Za dieslového brumlání jsme dosáhli Iloviku, kde jsme se vyvázali na bóji právě v okamžiku, kdy zapadalo slunce a zároveň vycházel měsíc. Přestávku na bójce jsme využili jednak k večeř, jednak k rozdělení hlídek na noční plavbu. Odplutí z Iloviku bylo stanoveno na 23:00, protože podle předpovědi měl v noci přijít vítr. První hlídku měla Lucie s Ondrou, druhou jsem měl mít já s Terezou. Kapitán si vzal obě hlídky najednou. V devět jsme zapadli všichni do pelechu.
Já, zřejmě za přispění přestálé mořské nemoci a jednoho kinedrilu, jsem okamžitě usnul a spal jsem jako mimino. Zaspal jsem vstávání první hlídky, zaspal jsem odplutí. Spal jsem za dieselového koncertu, protože první hlídka musela jet na motor. Vítr si dával na čas. Matně si jen vzpomínám, že jsem se najednou začal válet ze strany na stranu a padal po hlavě zpátky (v příďové kajutě). To prý přišly vlny z otevřeného moře, jak mi později řekli. Vlny byly takové, že se kapitán rozhodl nejet původně plánovanou vnější trasou, ale plout podél Premudy z východu. Kupodivu sice byly vlny, ale vítr nic moc. To všechno jsem zaspal a když mě přišel v jednu Ondra budit, že máme hlídku, vůbec se mi nechtělo vstávat.
Tou dobou už vlny zdaleka nebyly takové a ani motor už nevrčel, protože se zvedal vítr. Obléknul jsem se, navlékl se do harnesů a vyrazil do kokpitu. Tam svítil měsíc a osvětloval pruh moře, po kterém si Queen Rose nesla širokého motýla. Windmeter ukazoval 20 kts a loď jela naprosto tiše. Předchozí hlídka zalezla do kajut a tak jsme zbyly v kokpitu tři. Noc byla krásná. Vítr zesílil až na 23 uzlů a Queen Rose uháněla v maximu 7,5 uzle. Střidali jsme se s Terezou u kormidla, vyhledávali majáky, kecali s kapitánem a vůbec dělali všechno, co se na takové noční plavbě dá dělat.
Okolo čtvrté ráno se přiblížila světla Zverinacu a za chvíli jsme již kroužili kolem nově upraveného mola a přemýšleli, kam Queen Rose vyvázat. Nakonec zajel kapitán do vnitřního bazénu, kde nás čekalo několik rybářských člunů a naprosto klidná hladina. Vyvázali jsme loď a zalezli do pelechů.
Log ukázal naplutých 61,4 NM, maximální vítr 22 kts a maximální rychlost 7,5 uzlíku.
Středa 28.4.
Ráno bylo lenivé a spací. Odráželi jsme až v půl dvanácté a to směrem na Božavu na zmrzlinu. Božava je od Zverinacu jen přes vodu, ale bohužel, sezóna ještě nebyla dostatečná a obchůdek měl zavřeno. Blesková porada rozhodla vyrazit na zmrzlinu do Sali.
Vítr zrovna nefučel a tak jsme motorovali až do cíle. Asi po dvou hodinách jsme vpluli do zátoky Sali. Za kormidlem skipřenka, připravená zajíždět na mooring. Ale ouha, ledva natočila záď k molu a začala zajíždět, začal někdo z protějšího nábřeží hulákat a rozhodně to neznělo jako „Vítejte v Sali, šlechetní cizinci„. Chvíli jsme ho ignorovali, ale protože nepřestával, rozkázal kapitán přerušit přistávací manévr a zjistit, o co jde. Z hulákání toho pána jsme pochopili, že tam přistávat nemáme. Namířili jsme si to tedy směrem k němu s otázkou, kde přistát můžeme. Následoval vodopád chorvatštiny, opět neznějící jako uvítací ceremoniál, ze kterého jsme nakonec vyrozuměli, že Sali je uzavřeno pro veřejnost, protože v něm přespává regata. A skutečně, jako potvrzení jeho řeči se do Sali začal trousit průvod lodí, na palubě s borci, jejichž výrazy v obličejích, značky oblečení a spírové plachty nenechali nikoho na pochybách, pro koho že se ten soukromý večírek v Sali koná.
Jenže my chtěli zmrzlinu. A tak jsme zorganizovali bleskový výsadek (takovou malou Okinawu), kdy kapitán projel podél mola, my jsme vyskočili, bleskově ve slastičárně koupili pro všechny zmrzlinu a v okamžiku, kdy kapitána s Rose dokončoval okruh, jsme zase naskočili. A pak jsem už jen se zrmzlinama v hrsti zamávali regaťákům, rozrazili jejich řady v ústí zátoky a vyrazili zpátky na sever, proto čerstvému větru, na noční kotviště, Brbinj.
Foukalo kolem dvaceti uzlů SV a tak jsme vytáhli prádlo a křižovali mezi Dugi otokem a Ižem až do cíle, jižní zátoky Brbinje. Ale ouha, v zátoce bylo plno. Bójky ještě nebyly na vodě a tu jedinou, na kterou asi zapomněli, již okupovala cizí loď. Zamiřili jsme tedy do severní zátoky k trajektovému molu, kde jsme loni pováděli školení zdravovědy.
Severní zátoka Brbinje je krásně krytá, klidná a pohledná. Má jen jednu nevýhodu, jak poznamenal kapitán. Ten trajekt tady skutečně jezdí. A taky ano, jen padla tma, začali se z kopců stékat světélka přijíždějících automobilů a v ústí zátoky se objevilo svítící monstrum. Naše loď byla proti němu nicotná. Trajekt přifuněl, provedl obrat a přirazil k molu tak 20 metrů od nás. Pak rozevřel tlamu a z ní začal proudit neuvěřitelně početný zástup automobilů, který zakončilo několik náklaďáků a jeden autobus. Nechápu, jak se to tam všechno mohlo vejít.
Ale chtělo se nám spát a tak trajekt netrajekt, zapadli jsme do kajut. Jediný šok měla nakonec Terka, která usnula ještě před příjezdem trajektu a když šla v noci do kokpitu, šíleně se té čnící temné příšery v těsném našem sousedství lekla.
Napluli jsme 40NM a maximální vítr byl 19kts
Čtvrtek 29.4.
Z Brbinje vyrážíme ráno v deset a samozřejmě kam jinam, než zase do Sali. Na zmrzlinu, kterou si doufáme dát v klidu ve slastičárně, ne jako včera. Když se blížíme k cíli, les plachet na obzoru dává vědět, že regata už vyrazila. A skutečně, Sali je volné a tak zajíždím k molu, posádka vyvazuje loď a jde se mlsat.
Když se dost nacpeme, vracíme se na loď, odrážíme a na západním nábřeží nacvičujeme couvání na mooringy. Fouká zleva asi deset uzlíků. A tak najíždíme zleva, zprava, zepředu. Zleva, zprava, zepředu. Já i skipřenka najíždíme každý asi pětkrát nebo šestkrát, za vydatné pozornosti publika na nábřeží. Posádka současně cvičí manévr „nikdo ti na molu nepomůže“ a provádí lasování. Poté, co Ondra jednou málem chytí přihlížejícího pána do smyčky, začne se i tenhle manévr dařit a ve smyčce uvízne nakonec i pachole.
A pak hurá ven ze zátoky Sali, kde fouká kolem 15 stabilních uzlů. Nabíráme kurs JV a míříme do Vela Proversy, kterou se chceme prosmyknout na vnější stranu Kornat. Odvážně jedeme na plachty až úplně k průlivu. Tryskový efekt okolních ostrovů činí plavbu velmi zábavnou, ale těsně před průlivem plachty radši sundaváme a Vela Proversu jedeme na motor. Je tam přeci jen proklatě úzko a mělko. Ale hned za ní jde prádlo zase nahoru na zadoboční vítr míjíme levobokem maják Sestrica, který je posledním strážcem chorvatských ostrovů. Dál na západ je již jen moře a za obzorem Itálie.
Vitr ale začal slábnout a tak plánovaná vyhlídková plavba je vyhlídková až moc. Ploužíme se podél Kornat rychlostí 3 uzle. O co menší je ale rychlost, o to krásnější jsou Kornaty. Odpolední slunce barví útesy do nádherných barev a plavba se stává požitkem pro oko. Nikdy jsem Kornaty z téhle strany neviděl, a jsou skutečně nádherné. Na palubě vypuká pohoda, Lucie podává oběd, Ondra se učí na zkoušky VMP a zbytek posádky obdivuje okolní scenérii.
Vítr ale ustává úplně a tak startujeme motor, panoráma poněkud zrychlí a před přídí se pomalu objevuje marina Piškera, prý nejkrásněji umístěná marina v Chorvatsku. Proplouváme těsně podél pobřeží a vychutnáme si podmořský práh, kde se tak na patnácti metrech plavby zvedne dno ze hloubky 100 metrů na 4. Kdyby mě Viktor dopředu neupozornil, při pohledu na skákající hloubkoměr bych určitě brzdil vším možným a získal další šediny. Vážně zážitek.
Ale to už jsem zase mezi Kornaty, v jižní části a míříme na Žirje, náš oblíbený ostrov od loňska. V 19:30 se vyvazujeme v Mikavici na mole, kde je místo na jednu loď. Asi po hodině se objevují dva rybářské čluny a vyvazují se za nás dlouhým lanem do volného prostoru za molo. Asi z nás nemají moc velkou radost. Posunujeme Rose dopředu co to jde, aby měly oba rybářské čluny lepší stání, ale stejně to s nimi pěkně houpe. Do zátoky jdou totiž malé vlnky, které sice my u mola skoro necítíme, ale s rybářskými loděmi pohupují slušně. Ale jsou to profící, přátelsky na sebe zamáváme a oni vypadají, že jsou v pohodě. Děti ještě před setměním prozkoumávají pobřeží a nacházejí ježky a hvězdice. Večer je úchvatný, obloha jasná s několika cirry . Zítra má přijít jugo. Jdeme spát.
Máme za sebou 42,7 NM a maximální vítr byl 10 uzlů, tedy spíše uzlíků.
Pátek 30.4.
A je to tady. Poslední ráno na moři. Ráno nám trvá všechno trochu dýl. Nějak se prostě nechce na zpáteční cestu. Rybáři jsou už dávno pryč a nás v kokpitu vítá čistá obloha, slunce a mírňoučké jugo (zatím je mírňoučké; příští týden nabere až 50 uzlů, ale to už budeme dávno zase doma). Odrážíme na plachty a na plachty přistáváme na molíčku naproti Mikavici, kde chceme Tereze ukázat fosílie. Přistání se daří, i když ubrzdit takovou loď u mola chce tedy sílu. Provádíme bleskovou prohlídku fosílií a protože je vážně krásně, skáčeme do vody. Pravá dovolená. Když se vycachtáme, vyrazíme v mírném větru směr Biograd.
Loď jede tři uzle na zadní vítr a posádka se věnuje lenošení. Kapitán pospává, já jsem si zapálil dýmku a povaluju se na baden platu, Ondra si pouští něco na notebooku a holky se opalují. Vítr spíše dýchá, než by foukal, ale my máme dost času… Nicméně po dvou hodinách lenošení nám to přijde už moc pohody a tak kapitán přichází s návrhem procvičit na Vrgadě najíždění na bójku a pokud bóje nebudou, tak kotvení. Jsme všichni samozřejmě pro a tak startujeme motor a hurá na Vrgádu. Bóje nejsou a tak několikrát kotvíme a odkotvujeme. Při té příležitosti nám jednou vypadne řetěz z vrátku, ale kapitán to dáva do pořádku. Snažím se si ale zapamatovat, že kotvu je třeba nejdřív opatrně spustit do polohy pod příď a pak teprve spouštět do vody. Jinak ráda hází vlny při přechodu dříku přes kotevní průvlak.
No ale slunce nečeká a tak uháníme směr marína v Biogradu, nejdříve tedy pro naftu. U benzínky se dělá pěkná fronta. Řadíme se nakonec a co nevidíme. U pumpy stojí pozemní cisterna s benzínem nebo naftou. Pumpa je samozřejmě zavřená. Proklínáme chorvata, který doplňuje pohonné hmoty v pátek, kdy se vracejí plachetnice z moře a každá musí tankovat. Chvíli se vztekáme a pak opuštíme místo ve frontě a jedeme do maríny trénovat zajíždění. Vzhledem k tomu, že byl pátek, bylo to trénování dost naostro, protože marínou se motá spousta lodí. Ale kapitán nás nekompromisně naviguje tu s bočním větrem, tu proti větru, do různých stáních a na pomocné ruce ze břehu jen pokřikuje „Thank you, just training“. No řádně jsme se se skipřenkou zapotili. Když už jsme skoro vážně nemohli, zavelel kapitán zpátky k benzínce. Cisterna mezitím odjela, ale zástup plachetnic nabral slušnou délku. Našli se i předbíhající, ale nekompromisní manévry ve frontě plujících je odkázaly do patřičných mezí. K dovršení všeho začal od mola odjíždět trajekt, který se mezi plachetnice vrhnul s rozverným houkáním a rozehnal je do všech stran. Procvičil jsem si manévry na místě, jako nikdy před tím.
K benzínce jsem už zajel bez problémů. Dotankovali jsme 60 litrů nafty a konečně zamířili do maríny k našemu stání. Zacouval jsem, uvázali jsme loď…. a bylo po plavbě.
Na oslavu úspěšné plavby jsme ještě vyrazili na večeři a pak jsme zapadli do kajut.
Upluli jsme 22,6 NM a vítr pofukoval do 7 kts.
Sobota 1.5.2010
Sobotní ráno už bylo ve znamení balení a předávání lodě. Dorazil stejný technik jako před týdnem, tentokrát bez kocoviny. Kapitán mu nahlásil závady (zpuchřelá hadice od plynu, nefunčkní autopilot, blbě seřízená takeláž, resp. povolené vanty, vyfouknutý člun, který ušel bez našeho přispění; my ho nepužili). Technik všechno odkýval a pak se rozloučil. Skočili jsme k Pitterům s předávacím protokolem a to bylo všechno.
A pak už jsme jen z mola zamávali Queen Rose a na parkovišti se rozloučili s Viktorem, kterého už čekala další marína, další loď a další posádka.
Těsně před odjezdem jsme ještě zaskočili na zmrzlinu a z mola zamávali Macíkovi, který jel zrovna okolo se svou velikánskou lodí. A to bylo vážně všechno. Nasedli jsme do auta a nechali chorvatské moře za sebou.
Malé moje hodnocení
Musím napsat, že jsem rád, že jsme jeli ještě s kapitánem a že ten kapitán byl právě Viktor. Známe se s ním z loňského kurzu a tak jsme věděli, že je zkušený mořský vlk a zároveň schopný instruktor. Ale navíc, myslím, velmi dobře zapadnul do naší malé rodinné posádky a plavba s ním byl skutečným potěšením. Pevně doufám, že i on to tak vnímal.
Samotnou plavbu jsme chtěli pojmout jako pokračovací, a i přesto, že jsme původně chtěli do posádky někoho přibrat (kůli nákladům) nakonec jsme byli rádi, že jsme tak neudělali. Nácvik všeho byl daleko intenzivnější když jsme byli se skipřenkou dva, než kdyby nás bylo více. Po nesčetných manévrech ať už na plachty nebo v marinách a u mol jsme konečně získali pocit, že loď ovládáme a že naše příští plavba nemusí nutně skončit námořní katastrofou. 🙂 Prostě měli jsme čas si všechno znovu pořádně vyzkoušet a osahat a kapitán se projevil jako velice inspirativní lektor. A tak tedy na závěr provolávám kapitánovi slávu slovy nesmrtelné písně V&W: Sláva mu, on je pašák, piškundré a krucajda, žumpajda a hujaja, zdar zdar zdar!
Příští plavba v chorvatských vodách bude už naše první kapitánská.
A tady najdete mapu celé expedice.
Video z plavby je zde.
