Sobota 21.8.2010
Odjezd začíná trochu dobrodružně. Letadlo do Atén odlétá z Berlína odpoledne. Vyrážíme velmi brzy ráno, naštěstí doráží včas i Andulka, která pár hodin předtím přiletěla z Norska. První zastávka je u našich na chalupě, kde vykládáme smutného Ondru a obě psice. Hodinku poklábosíme a pak pokračujeme na Berlín, kam dorážíme v uspokojujícím předstihu.
Ale ouha, letadlo má hlášeno 50 minut zpoždění. Podle původního plánu má sedat v Aténách v osm večer a my chceme stihnout trajekt v 9 v Pireu. Plán je to na knap, protože cesta z letiště do Pirea trvá hodinu. Ovšem stejně je v troskách. Letadlo své zpoždění dodrží a tak trajekt odplouvá právě ve chvíli, kdy vyzvedáváme v Aténách na letišti svoji bagáž. A nic nám nebyl platný ani speedy boarding, kterému je Skipřenka podrobena vždy, když letištní personál spatří její berle a plouživou chůzi.
No. Nicméně jsme v Aténách a bez problémů se potkáváme s kapitánkou Lucií. Málem jsme jí nepoznali. V Praze na jaře bruneta a tady nám mává úplná blondýna! To řecké slunce dělá divy!
Nicméně trajekt je v tahu, další jede až ráno a je třeba na letišti přečkat noc. Kapitánka nás ale zkušeně vede letištními prostory až před pravoslavnou letištní kapli, kde v takové kancelářské předmístnosti skládáme svá těla na karimatky.
Neděle 22.8.2010
Poprvé nás ze spaní vyhodí asi v půl jedenácté večer. O půlnoci jsme zpátky a pak nás ostraha nechává spát až do 4:15. Pak nás vykopne, berle neberle. Couráme se letištěm a pak jedním z prvních autobusů dorážíme do Pirea, kde nastupujeme na raketový trajekt na ostrov Agistri, kde již netrpělivě čeká Sachmet, třicetistopá Jeanneau, která nám bude příštích deset dní domovem i průvodcem.
Fouká pěkných 25-30 uzlíků, vlny jsou značně větší než známe z Jadranu a Flying Dolphin, trajekt plující na lyžinách, uhání přes to všechno rychlostí kolem 30 uzlů. Hází to opravdu hodně a chvíli to vypadá, že mořská nemoc se objeví už teď. Ale naštěstí ne a za necelou hodinu vystupujeme na Agistri v přístavu, kde se na konci mola houpe Sachmet.
Dovlekli jsme na Sachmet svoje bágly a protože pořád fičelo a fičelo a nemohli jsem vyplout, pozvala nás kapitánka do sladkého bazénu. No, říkal jsem si, nějaká vana s vodou někde za barákama… Nic mě nepřipravilo na šok. Kapitánka nás zavedla k penzionu ve svahu, před kterým byl naprosto bezchybný bazén s kavárnou s výhledem na celý saronský záliv. A nikde nikdo. A zadarmo. Okamžitě jsme si objednali kafe, naložili se do bazénu a zůstali v něm dokud nás hlad nevyhnal. Neuvěřitelný. Kolegové z mé bývalé práce by platili horentní sumy za takovýhle místo, navíc bez lidí (a s wifinou zadarmo).
Poslední událost dne je dotankování nafty do nádrže a všech kanystrů. Po molu jezdí taková legrační malinká cisterna a z té si každý koupí naftu. My jsme dobrali za 30 EUR a loď je připravená k plavbě. Jen ten vítr… Stání nás ale zas tak moc netrápí, protože denní sazba je tu 7 EUR plus nějaká voda a elektřina (ale protože naši malou loď má každý rád, platili jsme za dva dny stání včetně vody a elektřiny asi 15EUR+panáka becherovky).
Pondělí 23.8.2010
Vítr 6Bft podle předpovědi, vlny na moři slušně veliké. Kdo nemusí, nevyplouvá a tak je přístav v Agistri plný plachetnic. Pokračujeme ve válení se u bazénu střídavě s válením se v něm. Odpoledne už to není k vydržení a ve složení já, Terka a Andulka vyrážíme na výlet do asi 3km vzdáleného městečka. Vzhledem k tomu, že holky mají dohromady věk asi jako já jeden, Řekové si nás dost prohlížejí. 🙂
Projdeme se městem, koupíme šlehačku na večer a pak si vlezeme do moře. Krásný koupání na písečné pláži, voda krásně teplá a vlny zábavné. Prostě pěkný výlet, ale my už bychom radši vypluli.
Úterý 24.8.2010
Vítr se utišil a moře se uklidnilo. Hurá! V 10:00 odkotvujeme (mám fukci kotevníka, což je práce pro celého chlapa, však taky jiný není, protože Sachmet nemá kotevní vrátek) a bereme kurz na Methanu. Zpočátku fouká 4-5 uzlů a tak se plácáme na plachty, ale pak vítr utichá, vyfoukal se včera, a tak startujeme letitý motor Renault a za jeho brumlání kotvíme v methanském klubovém jachetním přístavu. Sprchy a turecký záchod k dispozici.
Je velké horko a tak hned potom, co se občerstvíme pravým řeckým gyros (1,7 EUR), lezeme na pláži do moře. Až toho máme dost, vyrážíme na výpravu k sirným pramenům. Methana je totiž sopečný ostrov a má vlastní termální energii. Však je taky síra v jachtklubu pěkně cítit. My ale vyrážíme na opačnou stranu městečka, kde se nacházejí prameny teplé.
I když je Methana turistickou destinací a to hlavně pro Řeky (cizince tu najdete minimálně) a promenáda je plná restaurací, projevuje se plížívá krize i tady. Tu zavřená restaurace, tu hotel porostlý změtí neudržované zeleně… Cestou se nás chytá toulavý pes.
Teplý pramen ústící přímo do moře se nachází před místními lázněmi. Nakládáme se tedy do přírodní kamenné vany tvořené pobřežními skalkami a za přísného dohledu asi tak stovky malých krabů se oddáváme společně s nimi horké koupeli na břehu teplého moře. Zajímavá zkušenost.
Večer si na molu postavíme gril a ugrilujeme večeři. Nebe je bez mráčku, vzduch voní sírou. Pravá idyla. Obě naše posádkové slečny ještě vyrážejí do města, ale i když to na nábřeží žije pěkně, vracejí se poměrně brzy. Se západem slunce zalézáme do pelechů. Spí se ale blbě, teplota v salónu je 38°C. Kapitánka uléhá na mole, kde se k ní přídruží toulavý pes a tak tam spí oba.
Středa 25.8.2010
Budíček je v šest třicet ráno. V 7:00 zvedám kotvu a Sachmet bere kurs na Hydru, proslulý ostrov Saronského zálivu. Hydra je známá jako sopečný ostrov, který ztratil vodu a od úplného vylidnění jej zachránilo to, že se nějakým řízením osudu stal centrem umělců, intelektuálů a boháčů. Stejnojmenný přístav, střežený z obou stran baštami s kanóny proslul zejména jako město, kde jsou zakázána auta a kde dopravu obstarávají oslíci. Kromě toho je v okolí Hydry extrémně čisté moře, které vedlo ke zřízení mořské rezervace. Pitnou vodu ovšem Hydra dováží speciální lodí Dimitrij, kterou několikrát potkáváme na její žíznivé pouti. Hydra je ve zdejších vodách proslulá a jak jsme zjistili, míří do ní vážně každý.
Naše cesta, časná právě proto abychom chytili na Hydře místo, vede ovšem nejdříve malebným přístavem Poros jehož laguna odděluje od pevniny stejnojmenný ostrov. Nefouká a tak neustále motorujeme. Poros je v ranním slunci velmi krásný. Ale Hydra čeká a na Poros se chystáme vrátit´až při zpáteční plavbě.
V 11:00 vjíždíme do přístavu na Hydře, který i tak je skoro plný. Navíc je malý a motá se v něm hodně lodí nejrůznějších velikostí. Skiperova noční můra. U vjezdu do přístavního bazénu kotví Dimitrij, kolem něj se motá trajekt Vodafone (pěkná obluda) a dvě výletní lodě, každá tak 30metrů. Vedle vjezdu do bazénu je speciální molo, kde kotví ty opravdu velké lodě opravdu velkých boháčů. Jsou obrovské, ale naštěstí kotví zvenku. Uvnitř přístavu se to hemží charterovými plachetnicemi, ostrovními taxíky (motorové čluny tak 6 metrů pro cca 6 lidí s děsně silným motorem, rybářskými čluny, jedním plovoucím jeřábem a několika katamarány tak 45 stop.
Místo chytáme hned u schodů nábřeží a v první lajně u nábřeží. Tady se totiž, až se zaplní první řada – kotví se zádí k molu a na kotvu – vyvazuje další řada. A na ní další. Ne na boky, jak člověk zná, ale na přídě. Prostě se postavíte zádí před příď lodě za vámi a vyvážete se. Pozdě odpoledne už stojí lodě ve třech řadách a vylézání na pevninu musí být velkou zábavou. Nemluvě o tom, že dno přístavu se hemží položenými řetězy s kotvami.
No ale my jsme v první brázdě a Skipřenka může vylézat bez problémů. Tedy skoro, berle jí na lávce nejsou k ničemu a tak k velkému zájmu kolemjdoucích musí z lodě a na loď po čtyřech. I tak je to ale malá daň za to, že po přetržené achilovce mohla vůbec jet.
V lodi je horko, mažeme se koupat. Voda na Hydře je vážně krásná a průhledná jako nikde, kde jsme dosud byli. Kromě toho je v ní spousta ryb, chobotnice a taky ovšem pár medůz. Nicméně se cachtáme celé odpoledne a až teprve hlad nás vyžene zpátky na loď. Přístav se mezitím zaplnil k prasknutí, lodě stojí ve třech řadách a město žije svým pravidelným turistickým životem.
Zde malinko odbočím. Pokud znáte hlavně Chorvatsko, bylo by pro vás zdejší kotvení možná překvapením. Zde neexistují zátoky a ani maríny, jak je člověk zná z Jadranu. Tady jsou pouze městské přístavy vybudované podle reliéfu zátoky. Stojí se zádí k městskému molu, z přídě je hozená kotva. Po tom mole neustále, ale vážně neustále někdo chodí nebo jezdí. Na mopedu na motorce, autem. Turistický ruch je tu neustálý (i když na Hydře ta auta a skůtry odpadly) až tak do čtyř do rána, kdy flamendři konečně odpadají, zato na moře vyrážejí rybáři. V praxi to vypadá, jako byste si ustali na pěší zóně s povolenou dopravou. Zejména skútry jsou správně hlučné a Řekové milují jezdit na nich po mole do rána tam a zpátky. Kromě toho také pěstují profesionální zewling. Jak prostě korzují po tom mole, tak zewlují a nahlížejí do všech kokpitů. Neváhají se zastavit a klidně si i přinesou židle. A protože na malé lodi se bydlí v kokpitu a díky vedru jsme v něm i spali, konečně jsme pochopili, jak se cítí rybičky v akváriu. Myslíte, že přeháním? Ani malinko.
Ale zpátky k Hydře. Když zapadlo slunce a vedro polevilo, vydali jsem se na nákupy a na procházku zapadlými uličkami, kam turisté nezavítají. Byla to krásná procházka, škoda jen, že Skipřenka díky achilovce zůstala radši na pobřeží. Cestou jsme potkali úžasnou domácí cukrárnu s vynikající zmrzlinou, velké šachy s figurkami jeden metr, které hráli proti sobě zamyšlení Řekové ve svitu pouličních luceren a vychutnali jsme si schody ke klášteru, po kterých se chodilo už před pěti sty lety. Krásná procházka za svitu měsíce.
A pak návrat a spát. V kokpitu, za procházení zewlerů, ale jako miminka (absence televize má něco do sebe).
Ale ještě než opustlíme čarokrásnou Hydru, zastavím se u jedné událost. Osobně většinou nesdílím poměrně rozšířené zahlížení mezi národnostmi, ani komentování jiných jachtařů. Zkušenost mě naučila, že lidé jsou většinou stejní bez ohledu na národnost a sarkastické glosování jiných vám moře určitě vždycky vrátí. Ale následující příhoda ukazuje, že komu není rady, tomu není pomoci.
Když jsme se vydali z lodě se koupat, zašli jsme na zmrzlinu a tu nás zaujala zajímavá situace. Francouzský jachtař s rodinou a s lodí asi 40 stop chtěl zakotvit až v hlouby zátoky a na konci přístavního bazénu, mezi rybářskými čluny. Hodil tedy kotvu a jal se couvat do malinké mezírky. Na první pohled nás zaujal to, že otec rodiny velí z paluby, manželka s dětmi běhá po palubě v rukou fendry a za kormidlem – babička. Říkal jsem si, to tedy sis chlapče ukous‘ sousto, sem bych necpal snad ani s poloviční lodí. Ne tak však on. Zazněly výkřiky, babička plnej plyn vpřed, pak vzad, dupot po palubě a už loď naráží do rybářských člunů. Jak se tak točila dílem na kotvě, dílem díky babičce, oťukávala jeden rybářský člun za druhým. Na jednou trefili asi čtyři.
To už z lodí začali vykukovat hlavy řeckých rybářů a začalo radění a komentáře. Ale náš jachtař byl zatrvzelý. Prostě se do té mezery vleze a dost. Ještě několikrát se pokusili zajet, ale nakonec pochopili, že to nepůjde a začali zvedat kotvu evidentně s tím, že to zkusí jinde. Ale ouha. Ve změti lan na dně přístavu se kotva zachytila a nešla vytáhnout. A tak to začalo znova. Plný plyn, vrátek nahoru, smyk lodě kolem držící koty a buch-buch-buch – jeden rybářský člun za druhým byl pozdravený zády francouzské lodě. Když se scénář, za hlasitých výkřiků řeckých rybářů opakoval, bylo jasné, že jachtař bude muset do vody. „Třeba nemá brejle a šnorchel“ poznamenala Tereza a hned jí naplnil záchranářský duch „Půjdeme jim nabídnout naše!“ Osobně jsem názoru, že tohle musí mít ve výbavě každý jachtař, ale budiž. A protože jsme už bylo fakt horko, radilů a pomahačů bylo kolem lodi dost, nechali jsme Terku a Andulku jejich záchranné misi a vydali se koupat. Ona se děvčata rády seznamují.
Přesunuli jsme se za roh na skály ke koupání a asi za deset minut holky přidusaly a tvářily se nenadšeně. „Je to debil“ prohlásila Terka. „Když jsme jim nabídli ploutve a brejle, smál se povýšeně jako idiot a že prej má a že prej nic nepotřebuje. Ani nepoděkoval“ Tím ovšem pro obě naše slečny přestal existovat a pro nás defacto taky.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se asi za dvě a půl hodiny vraceli a on tam pořád splýval mezi čluny! Babička ani děti vidět nebyly, zato pán jachty lovil ve vodě kotvu. Brýle a ploutve opravdu měl. Potopil se, vynořil, vrátek zabral, loď na rozloučenou trefila dva rybářské čluny a vyrazila směrem do přední části bazénu, kde kotvila mimo jiné naše Sachmet. Kde kotvila naše Sachmet! „Ježíšmarjá“ zařvala naše kapitánka a rozběhla se přístavem do míst, kde jsme kotvili a kam směřoval Splýval obecný, jak jsme jej bleskově překřtili. Mazal jsem za kapitánkou.
Situace byla následující. Vedle sebe prostor pro vodní taxi, pak jedna francouzská loď a naše Sachmet. V prostoru pro vodní taxi se vyvazovali rychlé čluny, vykládali a nakládali pasažéry a všeobecně tam panoval kromě ruchu i zákaz kotvení pro plachetnice. A do tohoto prostoru Splýval zádí zamířil. Nám bylo hej, my byli krytí francouzskou lodí, ale na ní bylo všechno v pohotovosti. Splýval neomylně zamířil přímo na pří’d francouzů. Posádka ale jeho loď zachytila a jeho pokus usměrnila. Splýval jel ovšem dost rychle (zcela zbytečně) a jak začal brzdit s vychýleným kormidlem, začala se loď pokládat do celého prostoru napříč. A už to jelo. Přídí zachytil vodní taxík a zezadu se ozval neklamný zvuk zádě, která se dře o kamenné nábřeží. „Hoďte lano z přídě, přitáhneme vás“ zněla nabídka z francouzské lodi. „Nemáme na přídi lano“ zněla odpověď. No nakonec se Splýval, za vydatné pomoci francouzské posádky usadil na nábřeží. To se ovšem vůbec nelíbilo taxíkům, kteří to podrážděně řecky komentovaly. Byl jsem moc zvědavý, co bude teď. Bylo jasné, že na noc tam zůstat nemůže. Netvářil se ale, že by mu to vadilo. Ale pak přišlo rozuzlení. Z blízkého krámku ze suvenýry vyrazila babička, dvě děti, přelezli na loď a Splýval odstrčen francouzskou posádkou, aniž by do někoho vrazil, vyrazil ven a na širé moře. Zajímalo by mě, jak pokračoval. Za jeho kauci bych nedal ani zlámanou grešli.
Čtvrtek 26.8.2010
Ráno jsme se bohatýrsky nasnídali, ostatně jako vždycky a poměrně záhy zvedli kotvu a opustili čarokrásnou Hydru. Oslíci na nábřeží nám smutně pokyvovali hlavami na cestu. Platili jsme tuším asi 12 EUR.
A vypluli jsme právě včas. Zvednul se vítr a za chvíli již foukala pěkná pětka. Plachty na stěžeň a už se jelo. Andulka, věrna svému zvyku, vzala si knížku a uchýlila se na kajutu vedle stěžně a nevšímajíc si náklonů, začetla se. To ovšem řecký vítr nechtěl nechat jen tak a začal posílat šestkové poryvy. Andulka se zpočátku nedala ze čtení vyrušit, ale když za jednoho poryvu zmizela pata zábradlí pod vodou, přeci jen vyslala do kokpitu tázavý pohled „tak tohle má být ten jachting?“. (Později se přiznala, že se přeci jen trochu bála převržení.) To už jsme ale porefovali genu a dále pluli jen s hlavní plachtou, rychlost přesto neklesala po 5,5 uzle. Pak vítr zeslábnul a tak jsme pokračovali zase na plné plachty vstříc Porosu.
Poros je městu u průlivu, který odděluje pevninu od ostrova. Kotví se (jak jinak) na městském nábřeží, přímo v centru dění. Místa bylo dosti, Sachmet ho mnoho nepotřebuje a tak jsme hned po přistání mohli vyrazit do restaurace na rybí hody (celá posádka nakonec 95EUR). A jako vždycky, totálně jsem se přejedli, takže na avizovanou noční procházku již nedošlo. Sice jsme si jí slibovali na druhý den, ale nakonec zůstalo jen u planých slibů. Vzhledem k tomu, že byli na Porosu nějaké problémy se stojanem na vodu/elektřinu, sice jsme vodu měli, ale neplatili jsme nic. Zajímavý taky bylo, že zleva nás stál motorák 40stop a zprava 60 stop. Díky tomu jsem konečně pochopil, k čemu ty motoráky jsou. Naprosto vynikajícím způsobem stíní slunce.:-)
Pátek 27.8.2010
Na obzoru Methana. Protože nejdřív vítr nefoukal a pak foukal přímo proti přídi, motorujeme z Porosu na Methanu. Je to kousek, asi 6NM, takže dneska je odpočinkový den. A také jo, holky se okamžitě po přistání v mírně smrdutém (síra) jachtklubu odebraly na pláž, kde se nechali masírovat Adonisem (sic!), který je tam oblboval svým zjevem luzným a historkami o tom, že jeho dědeček byl maltézský pirát. No. Faktem je, že část posádky zůstala i na plážový mejdan a dorazila poměrně pozdě, tedy možná až k ránu. Já nevím, dávno jsem v kokpitu chrněl. Večer bylo v salonu 37,5 stupně.
Sobota 28.8.2010
Nefouká a nefouká. Motorujeme na Epidauros, pevninské místo proslulé starověkým řeckým divadlem. Tedy dvěma. Jedním menším a větším. To větší je mimo možnosti čerstvě srostlé achilovky Skipřenky, ale to menší navštívíme. Opravují ho a přijde nám to podobně, jako když u nás opravují Karlův most. Moc si s tou starobylostí hlavu nelámou. Ale je vedro a to děsné. Až do večera stejně ležíme na pláži ve stínu a pokud neležíme, snažíme se zjistit, jestli ty medůzy ve vodě žahají nebo ne. (zjistíme to až v Praze z internetu). V Epidauru mají vynikající zmrzlinu! (Ale to v Řecku všude, kde jsme byli)
Neděle 29.8.2010
Plán je jednoduchý. Vyrazit z Epidauru vedle do zátoky, kde se skrývá potopené město (tedy jeho základy). Vyplouváme z Epidauru a za půl hodiny kotvíme asi 300metrů cíle na hloubce 7 metrů. Pečlivě ustavujeme Sachmet na kotvu a pak se celá posádka vydáváme s brýlemi a šnorchly na výlet. Základy potopeného města jsou skoro u břehu v hloubce od metrů a půl asi do dvou a půl, takže když se tam konečně doplavíme, je Sachmet v dálce už pěkně maličká.
Potápění je ale fajn, voda je průzračná, teplá, pod námi se nalézají základy budov a mezi tím se proplétají rybičky a taky tedy medůzy. Po cestě jsme jich potkali asi pět a u břehu se také asi jedna, nebo dvě potulují. Když jsme se dost vypotápěli, obrátili jsme se na zpáteční cestu. Ale ouha.Medůzy si přivedly kamarádky. Cesta zpátky se stává kličkovanou mezi stále větším množstvím pěkně macatých medůz. (Teprve až v Praze si zjistíme, že jsou neškodné). Takže dobrodružství i na zpáteční cestě.
Lodi jsme dosáhli všichni v pořádku a protože fouká, vytahujeme plachty a bereme kurs nejdřív na Methanu, pak na Agistri a podél Agistr až na Aeginu. A protože se rozfoukalo kolem 20 uzlů, začal jachtařsky nejkrásnější den naší plavby. Nejdříve dvakrát zakřižujeme, ale pak vítr mění směr a fouká poslušně z boku. Po posledním re ustavujeme plachty a 4 hodiny jedeme 6 uzlů na krásný boční vítr až na Aeginu. Na GPS je krásně vidět rovná kurzová čára, která nás na pistáciový ostrov dovedla.
Pokud nám doteď připadalo naše místo na spaní hlučné, tak jsme nevěděli, co říkáme. Teprve Aegina je ten pravý turistický ráj, který žije do rána, zatímco člověk je zmrtvený v kokpitu. Samozřejmě, než to s námi zase švihlo do hajan, udělali jsme si výlet po přístavu, nakoupili dárečky a hlavně pistácie. A taky zmrzlinu, jak jinak. Kotvíme (jak jinak) vedle velkého motoráku jehož ostraha, čumíc z výšky, nemůže spustit oči z výstřihů naší posádky. Je fakt nechutnej a odradilo ho až když holky ostentativně napnuli přes kokpit všechny lajntuchy, co jsme měli. Ostraha se přesunul na lavičku na nábřeží a civěl dál. Ale aspoň už jsme neměli pocit, že nám spadne na palubu.
Jak se setmělo, zalezli jsme do hajan. Obyvatelé ostrova ne, ale nám to bylo srdečně jedno. Jen možná tu výuku tance přímo u naší lodi si mohli odpustit. Ale co, stejně mě probudili jen jednou.
Ostatně, Řecko doporučuju na nespavost. Normálně se bez své postýlky skoro nevyspím, a nejradši bych jí vozil s sebou. Spaní jinde než v mém pelíšku ve mě vyvolává zoufalství. A v Řecku? Spal jsem kokpitu, až se hory zelenaly. A to mi často u hlavy chodily davy lidí a jezdily skůtry. A co víc! Lavice v kokpit na Sachmet je dlouhá 1,75m, tedy o chlup delší než já, široká – no spíš úzká – jako obyčejná židle a vprostředku jí protíná šína od otěží hlavní plachty. Normálně by bylo nemožné, abych se na to byť jen podíval s úmyslem spánku. Ale tady? Hodil jsem si přes to karimatku a už jsem chrněl. 🙂 Prostě to slunce a moře….
Pondělí 30.8.2020
V 10:00 opuštíme Aegínu a bereme kurs na Atény. Je to náš poslední plavební úsek. Plujeme střídavě na plachty a na motor a před Aténamy se proplétáme houštinou obrovských tankerů, kteří zde čekají na vjezd do Pirea. Kotvíme v maríně vedle historického muzea a vedle yachtklubu pro bohaté s velmi velkými jachtami. Vedle nás vyvázaná jachta pornomagnáta, kterého zavřeli a která tu chátrá, vypadá vlastně docela malá v porovnání s tím, co vykukuje za vlnolamem.
Tak tedy asi ve tři kotvíme a hned vyrážímedo Atén. Doma nás varovali, že Atény jsou špinavé a je tam horko, nicméně nic z toho jsme neviděli. Tramvaj čistá, klimatizovaná, metro velké a taky úplně v pořádku. V centru klasické krámky, mezi domy chládek a tak se couráme centrem úplně v pohodě. Večeři si dáváme v restauraci pod Akropolí a považujeme to důstojnou tečku za celý naším řeckým dobrodružstvím. Zbývá poslední noc a odlet.
Úterý 31.8.2009
Ráno balíme a loučíme se. Nemusíme spěchat, letadlo letí v 16:50. Ale nějak rychle to uběhne. A tak nasedáme do tramvaje, zamáváme kapitánce a v těch pět skutečně bez zvláštních příhod odlétáme do Berlína. Za zmínku stojí snad jen neuvěřitelně velké množství řvoucích mimin, mezi kterými musíme se Skipřenkou sedět jako oběti jejího berlového speedy boardingu. Výhodou zase je, že v Berlíně nás jako jediné dovezou od letadla autem.
Na parkovišti se shledáváme s naším autem, které tu evidentně přežilo bez potíží. V Řecku bylo kolem40 stupňů, v Berlíně jich je 17. A tak trochu studení vyrážíme na zpáteční cestu.V deset vysazujeme holky v Děčíně na nádraží (jedou do Prahy dál samy) a my dorážíme ve 23:00 k našim na chalupu, kde čekají obě psinky a junior. Řecké dobrodružství skončilo. Bylo moc a moc fajn, jen toho větru mohlo být o chlup víc.
