Severní Dalmácií červen 2012
Flotilová plavba se Skipřenkou – já Sun Odyssey 35, Skipřenka Elan 333.
Protože se loni osvědčila flotilová plavba, kdy jak já, tak Skipřenka jsme měli každý vlastní loď a vlastní posádku, rozhodli jsme se to letos zopakovat.
A tak nás sobota 16.6. dopoledne zastihla oba v marině Biograd na moru. Skipřenku v tradiční marině Kornati West, mě v maríně Kornati. Měli jsme to k sobě pěkně daleko – než člověk přejde z jedné části maríny do druhé, projde se po nábřeží Biogradu hezkých deset minut.
16.6. Sobota
Já jsem na svou Jeanneau Sun Odyssey 35 „SILBA“ nalodil svého kamaráda Lukáše i s rodinou, Skipřenka našeho taktéž společného kamaráda, také s rodinou. Já jsem si na vizuální stránku své posádky nemohl stěžovat. Kromě mého kamarády Lukáše jsem nalodil jeho šarmantní ženu Hanku, dceru Veroniku (20 let) a jejich stínovou snachu Zuzanu (22 let). Slunce svítilo, moře bylo teplé, co víc si přát?
Hned po převzetí lodě jsme vypluli a protože foukalo, vytáhli jsme plachty a příjemnou plavbou dopluli k mostu mezi Pašmanem a Ugljanem, do průlivu Ždrelac. Pod mostem nás prohnal jeden velký rybářký trawler a pak jsme už na motor, dopluli do zátoky Vodenjak, kde už stála Skipřenka i se svou Elan 333 SOL, na ostrově Iž. Chytili jsme bójku a úplně hotoví jsme padli do kajut. Ještě předtím se jako výběrčí ukázala krásná slečna, takže jsme jí těch 150 lasiček dali docela rádi.
17.6. Neděle
V půl sedmé jsem vzhůru a v sedm si jdu zaplavat k druhé flotilové lodi. Samozřejmě spali a tak jsem Skipřenku nejdříve ťukáním, pak boucháním, snažil upozornit na svou přítomnost. Posádce SOL se moje návštěva moc nelíbila, lezli z pelechů tváříce se zavile. Ale co jsem mohl dělat, když nevědí, co se sluší a patří, když přijde na návštěvu kapitán?
V devět jsme opustili kotviště a po jedenácté jsme zakotvili v zátoce Dumbočica na Sestrunji. Tedy zakotvila jenom Skipřenka, já jsem se zbaběle vyvázal na její bok. Koupání, pohoda.
Mezitím se zvedá vítr a tak po vyplutí křižujeme na sever kanálem mezi Sestrunji a Veli Tunem. Náklony slušné. Dál na sever se moře otevírá a přidávají se i trochu vlny. Na narefované plachty plujeme ostře na vítr, cílem je průliv Zapuntel. Snažím se Zapuntelu dosáhnut na dvě re, a tak se vydávám poměrně daleko na severovýchod. Až moc, protože nakonec je Skipřenka, která vyplouvala až po nás, v cíli dříve. Volila cestu blíže k pobřeží a vyplatilo se jí to.
Posádka plavbu statečně zvládla, i když něktěří byli mírně pobledlí… V Zapuntelu chytáme bójky, každá stojí 140kun a trávíme tam klidnou noc. Zítřejší cíl je Mali Lošinj.
18.6. Pondělí
V 6:30 vstáváme, je krásné ráno. V osm pak vyplouváme směrem na Molat, Silbu a pak dál na Lošinj. V poledne se stavujeme na Olibu, vykoupat se na Južné Slatině. Pěkné místo, hlavně nikde nikdo, úplná samota.
Pak už bereme kurs Lošinj. Cestou trochu zafoukalo a tak jsme vytáhli plachty a ke vstupu do zátoky Lošinju jsme dopluli na plachty. Když jsme pak chtěli nastartovat motor, ani škytnutí. Bližší zkoumání problému odhalilo, že nejde elektřina v ovládacím panelu motoru. Různě s tím cvičíme a když několikrát vypneme a zapneme hlavní odpojovače, začne elektřina chodit normálně a motor normálně nastartuje.
V 16:45 jsme mezi majáky a plujeme do hlouby zálivu, kde se krčí Mali Lošinj. A dobrodružství nekončí. Městská marina v Malém Lošinju se předělává. Mola, jak si je pamatujeme z předloňska, zmizela a na pravé straně zálivu se stojí jen u břehu nebo na zbylém kamenném molu. Na pokyny molomajstra, který na nás mává, zamířím nejdříve tam. Zastavujeme bokem a jen se vyvážeme, je u nás chlapík s účtem a chce abychom zaplatili. Ok. Jen tak ze zvyku se ptám – voda, elektřina OK? Ne, povídá chlapík a vyplňuje účet. Jak ne? povídám já – na mole jsou stojany. Ještě není, říká on a chce peníze. Jenže my chceme vodu a elektřinu. Chlapík mi navrhuje, že vodu můžeme vzít naproti na břehu, kde prý ji mají. Nad elektřinou krčí rameny. A chce svých 190 kun. Jenže já mu je už nechci dát – kdybych se nezeptal, zjistili bychom až po zaplacení, že není voda a proud.
Velím odvázat loď a jedeme naproti zkusit štěstí. Tam už jsou všechny mooringy plné, ale chlapík od mola nás naviguje vyvázat se bokem na velkou výletní loď, která vozí výletníky za delfíny. OK, proč ne. Voda i proud na břehu jsou a tak se vážeme na „Veselého delfína“. Asi za hodinku připlouvá i Skipřenka a váže se na nás. A tak stojíme v balíku a nic nám nechybí. Jen sprchy a záchody nefungují a po dotazu chlapík od mola krčí rameny a ukazuje do vody. No co se dá dělat, koupat se tu snad nebudeme (to jsem netušil, že přesně za týden se tady v té vodě, plné kdečeho z lodí, koupat budu muset).
Malého intermezza jsme se ale přeci jen nevyvarovali. Společně se Skipřenkou přijíždí i velký motorový člun, asi 40 stop. Skipřenka vytahuje kabel od elektřiny a připojuje se do stojánku, kde je poslední volné místo. Asi po hodině koukám, že Skipřenky kabel už nevede k tomu stojánku, kdy byl původně a kde jej máme i my, ale k jinému, který není funkční. Na ty funkční už její kabel nedosáhne, loď stojí v balíku jako třetí. Ptám se Skipřenky jestli jí jde proud – a nejde. Tak koukám co se děje a vyšlo najevo, že posádka motoráku, který přijel stejně jako ona, její kabel vyhodila a napojila do stojanu svůj.
Tak jdu se Skipřenkou protestovat. Není s nimi vůbec řeč, neustále tvrdí, že oni připluli dřív a že mají právo mít ten kabel tam, co mají. Na argument, že Skipřenky loď je bez proudu, krčí rameny. Chvílemi se stává debata dost emotivní, zejména, když jsem, mluvíce anglicky, zamíchal do řeči pár německých sprostých slov. To trochu koukali. Nakonec jsme to spolu s chlapíkem od mola vyřešili tak, že jejich motorák se o metr posunul dozadu a tím jejich kabel dosáhl k dalšímu stojánku. A Skipřenka se mohla napojit na proud a ampéry byly zachráněny.
Protože nemám rád vypjaté situace na molu, vzal jsem pak dvě česká piva a donesl je na motorák. Tím jsme se nakonec skamarádili a klid v evropské unii byl zachráněn.
Večer jsme zaskočili do naší již z předloňska vytipované restaurace, kde jsme se za velice rozumné peníze 240kun na dvě osoby, dosyta najedli ryb a mušlí a popili vína.
Celý Mali Lošinj ten den seděl na nábřeží v kavárnách a konobách a v instalovaných televizích sledoval fotbal Chorvatsko – Německo. No prohráli. Takže se nějaké oslavy moc nekonaly a my se krásně vyspali.
19.6. úterý
Budíček je v 7:00. V 8:30 odplouváme, abychom stihli otevření otočného mostu v 9:00. Krátce po deváté tak proplouváme průplavem a obě lodě míří v absolutním bezvětří na Cres.
Cestou potkáváme skákající delfíny, kteří tu mají rezervaci. Krásné divadlo. Protože je vedro,zakotvili jsme na Cresu v zátoce Baldurin, kde se koupeme. Pozdě odpoledně se přesouváme do zátoky Kolorat, na bóji, která nás stojí 120 lasiček. Vedro nepolevuje a tak se koupeme a s Lukášem provádíme výsadek na břeh, trochu si protáhnout nohy.
Nocuju v kokpitu, nebe je plné hvězd a tvoří mi tak nad hlavou neuvěřitelné divadlo. Ale asi ve tři ráno se přesunuju do kajuty. Přeci jen je ten kokpit dost tvrdý.
20.6. středa
Asi v devět dopoledne odplouváme směr Pag, marina Šimunji. Posádka už se těší na sladkou vodu. Vítr chvílemi fouká-nefouká, a tak se plazíme směrem k Pagu docela pomalu. Odpoledne to fouká lépe a tak k Šimunji přijíždíme na plachty. A pak hurá do maríny. Sprcha, zmrzlina, procházka po ostrově, vynikající pažský sýr. Večer lehce konoba, jen tak na vínko.
Jen voda je v marině trochu mělká a po kormidlem, které má poctivý 1,50m, nemáme moc vody.
21.6. čtvrtek
V 6:15 ráno se mnou někdo cloumá. Skipřenka. Mžourám na ní, co se děje – má být na své lodi asi o 50metrů dále. „Vstávej“ povídá, „je odliv“. Vystřelil jsem z kajuty. No jasně, jsme na severu, tady je odliv a příliv už znát! Ne jako na středním Jadranu. Moje kormidlo je asi pět centimetrů nad skalnatým dnem. Okamžitě se Skipřenkou povolujeme vyvazovací lana a popouštíme loď dál od mola, na hlubší vodu. Uf. Skipřenka je zlato. Pak ještě popustíme Sipřenky loď, i když ta nemá kormidlo tak dlouhé.
A když už je ráno, rozhoduju se, že si jdu zaběhat. Vzhledem k tomu, že Veronika (20) zrovna vstává, říká že jde taky. A tak bylo ranní Šimunji obohaceno o běžící lehkonohou krásku a za ní funící a dusající individuum. Výrazy obličejů dvou německých turistek procházejících se po nábřeží hovořili jasně. „No fuj, maine Frau. Starej kozel tady hopsá za mladou fräulein, ještě si užene herzšlak.“. Tak asi tak.
Pak vyplouváme. Protože se nám nechce přímo do Zadarského kanálu, bereme kurs do bunkru Dumboka na Dugim otoku. Zpočátku nefouká. Objevují se delfíni a přinášejí vítr, protože jen zmizí, začne foukat a plavba na Dumboku je velice příjemná. V zátuce u bunkru stojí dvě plachetnice, ale v bunkru je volno. Vyvazujeme se uvnitř a trávíme tu klidnou noc.
22.6. pátek
Poslední den na moři. Je vedro, ploužíme se směrem do zátoky na Ravě, kde se chceme vykoupat. Když chceme nastartovat motor, nejde to. Zase elektřina. Až dosud se tahle závada objevila asi třikrát a vždycky se povedlo nějak proud přemluvit, aby začal chodit. Máme podezření, že je tam špatně seřízená tepelná pojistka, která nenechá motor za horka nastartovat. Ale v tomhle případě naše teorie a veškerá snaha nezabírají. Nezbývá než zavolat charterovku. Telefon vzal někdo hned po druhém zazvonění. Anglicky pomalu vysvětlím problém. Chvíli se bavíme a pak technik povídá – Sun Odyssey mají problémy s ovládacím panelem motoru. Dole pod motorem je schované emergency tlačítko, které startuje motor bez použití klíče na panelu.
A tak podle jeho pokynů nalézám tlačítko – je přístupné z kajuty bočním průlezem do motorového prostoru a motor v klidu nastaruje. Hurá, je po problému.
A tak se ještě naposledy na Ravě vykoupeme a pak plujeme na Ždrelac, most, který jsme podplouvali skoro před týdnem. Cestou fouká krásný pravidelný bočák a Silba jede sedm uzlů! Pak se protáhneme pod mostem a zanedlouho jsme v Biogradu. Směřujeme k benzínce pro naftu.
Jenže u benzínky je masakr. Značný vítr komplikuje situaci u benzínky, kde se na vlnách a v poryvech větru houpe asi dvacet plachetnic, z nichž každá hlídá své místo a někteří e snaží předbíhat. Je to velmi nepříjemné a když přijede trajekt a houkáním hejno lodí rozežene, je to ještě horší. Nakonec se Skipřenkce i nám nějak povede natankovat, aniž bychom se s někým srazili a konečně zaplujeme do maríny. První týden je u konce, posádka se balí a ještě po večeři vyráží na Prahu. Já zůstávám na lodi sám. Skipřenka nocuje ještě na své lodi i s posádkou. Zítra loď vrátím a společně se Skipřenkou počkáme na další posádku. Čeká nás další týden na Jadranu, tentokrát už na společné lodi, na Bavarii 40 jménem Fenix. Kapitánem zůstala Skipřenka, já jsem obdržel funkci prvního důstojníka.
