Příprava MERET na sezónu 2013

Konečně jsme dobojovali s řeckým úředním šimlem a s ilegálními praktikami původního majitele plachetnice Meret (dříve Rinia) a loni na podzim jsme završili první sezónu. Během ní vyplula loď z Řecka do Itálie, kde jsme se plavili kolem Liparských ostrovů, aby se na podzim vrátila do svého domovského přístavu, který má na řeckém ostrově Poros, u Vangelise Vikose. Ano, u toho stejného Vangelise, známého s příběhu „Jak nás v Řecku prohnal Meltemi“.

A protože zima uběhla jako voda (i když tady v Čechách voda poměrně pomalá) bylo nutné Meret připravit na sezónu další, tedy 2013, kterou by měla loď strávit plavbami v Řecku. A tak jsme na konci března vyrazili do Řecka ve složení: já, Terka, Lucie, Honza a malý Dan (jen devět měsíců stár) abychom na lodi provedli nutné práce a úpravy.

Cesta tam byla značně dobrodružná. Jako obvykle jsme nebyli schopni se z athénského letiště včas dostat do Pirea a poslední trajekt nám ujel – kvůli počasí jelo jen minimum trajektů a podle úplně jiných časů. Zůstali jsme stát v Pireu s večerem na krku, hromadou báglů a malým miminem. V rozhodování, zdá shánět nocleh, nebo se složit na taxíka, který nám nabídl pán lovící nešťastné turisty, zvítězila vidina noci na Porosu a tedy taxík. A tak se nás pět nasoukalo do staršího žlutého mercedesu a vyrazilo na cestu přes koryntskou šíjí na jih Atiky. Bylo to bratru 160 km a jsem rád, že to nemusím jezdit často.

Naše hromada báglů byl nekompromisně nacpána do kufru tak, že z poloviny koukala ven a byla zavázána několika provázky. My vevnitř neměli ani ty provázky, protože část pásů nefungovala. No ale vyjeli jsme.

O co dýchavičnější jízdu dovolilo staré turbo do kopce, o to rychlejší jízdu volil pan taxikář z kopce. Dvojitá čára v serpentinách za Korynthem ho nijak neomezovala v tom, aby jezdil neustále vlevo. Předjížděl na dvojité čáře zásadně z kopce, protože do kopce občas musel vypnout motor a znovu nastartovat, aby se turbo znovu chytilo. Padla tma a jízda připomínala horor. Lucie, sedící s Danem na klíně vzadu uprostřed prožívala muka, protože měla nejlepší výhled. Daníček se dvakrát nekompromisně poblinkal. Měl jsem pocit, že taxikář občas usnul a budil se uprostřed zatáček, protože v nich brzdil až v okamžiku, kdy jsem byl přesvědčený, že už brzdit nemá cenu.

Ale nakonec jsme dojeli bez nehody. Galatea nás přivítala vůni moře a světýlky na druhé straně průlivu, kde ležel vytoužený Poros. Přívoz byl už hračkou a za lidovou cenu 1E jeden každý jsme konečně stanuli na ostrově Poros, na který jsme se cestou těšili jako nikdy. Loď nás čekala u mola a po pozdní večeři jsme upadli do kajut.

Druhý den začaly práce. Co jsme nemohli přivézt s sebou, muselo se koupit a tak jsme v místním jachtařském obchodě (patřícím Vangelisovi) strávili nejednu šťastnou chvilku. (Záhy měl šťastnou chvilku i Vangelis, to když jsme ty šťastné chvilky u něj nakonec platili.). Zbytek pátku jsme vyplnili výměnou osvětlení za LED, sháněním nové bomby a výměnou plynové hadice. A taky úklidem a vyvětráním lodi a inventurou, co vlastně v lodi po sezóně je, co není a co bude potřeba ještě všechno udělat. Já jsem do toho chytil nějakou bakterii, takže jsem si práce zpestřil pravidelným pobytem na záchodě. Na druhou stranu jsem zase skoro nejedl, což si mi líbí, alespoň neztloustnu.

Druhý den, v sobotu, vyplouváme na Aeginu, do boatyardu Asprakis, kde na nás čeká jeřáb a místo, kde budeme moci udělat práce na souši.

Samozřejmě fouká do přídě a tak jsme celou přeplavbu jeli na motor. Museli jsme spěchat, protože v Řecku se chystalo velké oslavování osvobození od Turků, a v sobotu nechtěl nikdo být v práci moc dlouho, jak nám Gregory Asprakis netrpělivě volal. Plavba však proběhla bez problémů a za necelých pět hodin jsme vplouvali do bazénku v loděnici Asprakis.

Jeřáb už na nás čekal a tak nás hned vytáhli z vody, oškrábali jsme porost, umyli trup tlakovou vodou a po necelé hodině jsme stáli na kýlu a na kůlech připravení na sérii pozemských prací. A tak šup do montérek, které jsme následující týden vůbec nesvlékli (jen v noci).

 

Nejdříve bylo třeba obrousit trup pod čarou ponoru od starého antifoulingu a očistit boky nad čarou ponoru. Podponorovou část jsme dělali bruskou, navlečení do bílých pracovních jednorázových oděvů a do polomasky s filtry. Stejně jsme byli modří až za ušima. Naopak boky lodě a paluba se brousily (tedy spíše lapovaly) za mokra ručně, brusným papírem 800. Loď má necelých 12 metrů, takže to byla poměrně otročina, ale byl to jediný způsob jak se zbavit zažloutlých fleků a špíny po pneumatikách na boku lodě. Palubu jsme drhli slabou kyselinou. (Jak to lapování, tak ta kyselina byly Vangelisovy rady a musím napsat, že se osvědčily.)

Vevnitř lodě souběžně probíhala údržba motoru, výměna hadic a filtrů, také instalace nového rychloměr a hlavně výměna ventilů – jak u chlazení motoru, tak hlavní ventil odpadu v salonu a odpadní ventily v koupelně. Také se zatěsňovalo celé odpadní potrubí pod dřezem, které minulou sezónu notoricky teklo. Také se měnilo zadní světlo a všechny navigační světla se přetěsnila.

Broušení a kytování lodě zabralo tři dny. Čtvrtý den je trup hotový a jde se na antifouling. Gregory dodal krásný červený a tak jsme se s Terezou mohli pustit do natírání. Na dvě vrstvy padlo tak akorát 10 litrů antifoulingu.

Během natírání antifoulingem se stala zvláštní věc. Do loděnice přijel jeep s označení Coast Guard, z něj vylezli dva vysocí frajeři v zrcadlových brýlích a hned ke mně. Lámanou angličtinou po mě chtěli licenci na to, abych mohl pracovat na lodi. Na vlastní lodi! Tu licenci mi prý vydají oni a samozřejmě za peníze. Koukal jsem na ně jako puk – oni po mě chtějí výpalné! Policisté! V EU! Naštěstí stál nedaleko Gregory (majitel boatyardu) a toho jsem požádal o vysvětlení, jestli náhodou neví, o co jako jde. Začal se s nimi řecky bavit a po asi třech minutách vzrušeného hovoru (on je tedy řecký hovor vždycky vzrušený) se otočili a šli. Gregory si pak ťukal na hlavu a potvrdil mi, že skutečně prodávají licence majitelům lodí, aby na nich mohli pracovat… Chcete někdo lepší důkaz úpadku v Řecku? No naštěstí jsme pak už coastguardy nepotkali.

Ten den Lucie s Honzou a Danem mezitím navštívili Athény, kde vyzvedli zásilku lazybagu, bimini a plachty pro Sachmet, takže můžeme nainstalovat i nový lazy bag a lazy jack.

Pátý den se stále ještě pereme s těsněním ventilů, ale Řekové nás nekompromisně vrací na vodu – potřebují naše místo pro jiné lodě. Doslova na poslední chvíli se povedlo ventily dotěsnit a tak se 27.3. ve středu v poledne už zase houpeme na vodě v jeřábovém bazénku.

Po nezbytných kreacích se zavzdušněným motorem, se kterými nám pomáhá místní inženýr (zadarmo!) máváme boatyardu Asprakis a vyplouváme zpět na Poros. Fouká, jak jinak, zase do čumáku a tak až do porosského průlivu motorujeme, protože na nějaké křižování není čas. Cestou ještě pokřtíme slavnostně, za pomoci pravého francouzského šampaňského, loď na MERET a u Porosu si chvilinku zaplachtíme.

Ale pak už se zase musí do práce. Vyvazujeme loď u mola a hurá na to.

Další den se Lucie, Honza a Dan přemístili zpět na Aeginu za lodí Sachmet a my jsme s Terkou zůstali na Meret sami. Dotěsňujeme potrubí (snad konečně vítězíme) a samozřejmě čistíme a myjeme loď, co nejlíp dokážeme. Skončili jsme až pozdě večer a za odměnu za ten týden neustálé práce jsme si naordinovali slavnostní večeři v taverně.

Poslední den ráno, 29.3. v pátek, jsme opustili loď a trajektem se vydali na cestu do Pirea. Odtud na letiště, kde jsme zamávali sluníčku, teplotám před dvacet stupňů a moři, abychom o pár hodiny později přistáli v Praze, kde nás vítal sníh, šeď a teploty pod nulou. Ale loď je připravená a už se nemůžeme dočkat, až na ní letos konečně vyplujeme.