Přes kanál La Manche a zase zpátky

Náš jachtařský život je stále pestřejší a zajímavější. Možná až moc. Uvědomil jsem si, že i když jsem nikdy dříve nebyl žádný velký cestovatel (jednou za rok Rakousko, možná Chorvatsko), tak letos jsme za první čtyři měsíce se Skipřenkou navštívili už osm zemí Evropy. Z toho sedm díky jachtingu a jednou to bylo Rakousko na hory. Však taky už tuhle Skipřenka povídala, že by taková hezká, pasivní dovolená nebyla vůbec špatná. To „tuhle“ bylo ve chvíli, kdy blinkala přes bort plachetnice na kanálu La Manche, na naší plavbě z Francie do Anglie. No také to rozhodně nebyla pasivní dovolená.

Myšlenku pokořit kanál La Manche a přeplout z Francie do Anglie jsme nosili v hlavách už nějaký čas. Především jsem vždycky moc chtěl navštívit francouzské Saint Malo. Mekku všech pirátů, námořníků a dobrodruhů. Jejich heslo: „Ni z Francie, ni z Bretaně, my ze Saint Malo jsme“, které jsem se dočetl v literatuře, si mi moc líbí.

Dalším impulsem byly plavba Františka Novotného na lodi Charlotte, kdy v roce 2011 vyplul s posádkou z Německa a během třítýdenní plavby dopluli až do anglického Portsmouth a zpátky. Jejich plavba je moc hezky zachycená ve Františkově knížce „Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek“, která vyšla loni před Vánoci.

Posledním impulsem bylo, že loni se naše dcera se svým přítelem Kájou zúčastnila plavby ze Saint Malo v rámci Tall Ship Race. A bylo jim u toho parádně blbě, což mi přišlo jako další zajímavá výzva. Prostě vyzkoušet také trochu jiné rajóny, než středomoří, kde se zatím odehrávají všechny naše plavby. Takže když jsem v listopadu na Boat Expu potkal Tomáše Shrbeného, který navrhnul spáchat nějakou plavbu, bral jsem to jako znamení. Jede se do Francie.

Nastalo období shánění posádky a lodě. Nakonec jsme vyjížděli ve složení: Tomáš Shrbený jako kapitán, já, Skipřenka, Pavlína Bernáthová, Jarda Horký a Martin Tušl. Kromě kapitána jsme byli všichni v přílivových vodách nováčky a pro Martina Tušla to byla úplně první plavba na plachetnici v životě. Loď se nakonec povedlo pronajmout v Saint Malo a byl to Alubat, typ OVNI 345. Hliníková loď od Saint Malo Sailing. Krásná robustní loď s vysouvacím kýlem, jen neměla topení.

Přípravy

Jak jsem napsal výše, naše plavby se zatím omezovaly na Středomoří – tedy Chorvatsko, Řecko a Itálii. V těchto revírech člověk moc neřeší ani příliv, ani proudy a vlastně ani oblečení. A i když s sebou člověk vozí i jachtařské obleky (tedy bundu), nějak se v tom Chorvatsku nebo Řecku nepočítá, že v tom budete navlečení týden. Nebo že vám nedejbože bude zima!

Anglický kanál, to je jiná káva. Atlantik za rohem, vlny, větry, mořské proudy klidně i přes pět uzlů a třeba v Saint Malo dosahuje příliv/odliv skoro 13 metrů! S tím vším je třeba v navigaci počítat a takové podmínky umí vytvořit plavbu velmi zajímavou. Někdy možná až moc.

Základní navigační pomůckou je v těchto vodách Reedsův almanach pro daný rok. Bez něj plavba není možná, protože díky přílivu a odlivu se podmínky neustále mění a proudy, které slapové síly vytvářejí, plavbu do cíle klidně znemožní. Neustále vás někam snáší a neustále vás buď brzdí, nebo pohánějí, a pokud jachtař neví, co se v moři kolem zrovna děje, bude velice překvapen, kam a kdy vlastně dopluje. Není tady problémem pod plnými plachtami couvat, aniž si toho člověk všiml. Jen GPS ukazuje úplně jinam, než člověk předpokládá.

Stejně tak vysoký rozdíl hladin při přílivu a odlivu diktuje itinerář plavby. U pobřeží se reliéf hladiny neustále mění, neustále z něj vylézají a zase zalézají skály a tam, kde před pár hodinami bylo širé moře, ježí se najednou ostré hroty skal a ubohý jachtař vyvrací krk a říká si, jak to, že jsou ty majáky tak vysoké, když před nedávnem sotva koukaly z vody. Taky se vám klidně může stát, že pokud si nedáte na přiliv nebo odliv pozor, budete šest hodin čekat před marínou, než se do ní dostanete, nebo naopak, se z ní šest hodin prostě nedostanete a váš krásný časový plán je vepsí. Tedy v tahu.

Právě Reedsův alamanach s přílivovými tabulkami pomůže jachtaři zjistit, jaké kde budou kdy proudy a kolik vody bude tam, kam chce doplout, až tam dopluje. A nejen to, almanach funguje také jako pilot a obsahuje popisy marin, kotvišť a pobřeží a také důležité údaje o provozu a značení plavebních kanálů, bez kterého se neobejdete. Prostě bez Reedse do kanálu nelez, dalo by se parafrázovat Cimrmanovo heslo.

Co je důležité, je naučit se s Almanachem pracovat už doma, v klidu. Zapomeňte na to, že by se to člověk naučil za plavby. Vyhledávání v tabulkách není triviální a velice snadno se v něm chybuje. Nám kapitán dával před plavbou domácí úkoly, které jsme se snažili víceméně plnit, ale skutečnost byla nakonec o dost složitější.

Vybaveni jsme byli Almanachy dvěma. Klasickým papírovým, který přivezl Jarda Horký, a elektronickou verzí v iPadu, který jsem koupil já. Další neznámou bylo oblečení. Letos v únoru jsme se snažili na zimní plavbě Jadranem poctivě vyzkoušet náročné podmínky, ale stejně jsme nevěděli, do čeho jdeme. A tak jsme vzali to nejteplejší, co jsme mohli. Několik spodních vrstev, tlusté ponožky, holínky, rukavice, kulichy a co nejlepší jachtařské oblečení. Předpověď šest až osm stupňů nad nulou neslibovala zrovna Karibik, (dokonce i místní Bretaňci nám říkali, že letos je na tuto dobu neobvyklá zima).

Zároveň jsme s sebou brali jednorázové obleky pro malíře a natěrače. Takové ty bílé, co v ních člověk vypadá jako obsluha jaderného reaktoru. Podle Pavla Burkerta, který je v Bretani zkoušel už minulý rok, představují ideální izolaci proti větru. Tak jsme to chtěli pro Krásu jachtingu trochu otestovat.

Cesta

Vyplutí bylo stanoveno na 27.dubna a tak 26.4. v pět ráno se nás všech šest členů posádky městná do Peugeota Tee Pee a vyrážíme po dálnici do Německa a pak do Francie. Trasa je dlouhá 1500 km, takže nás čeká strávit v autě pěknou řádku hodin. Kromě toho je pátek a cesta kolem Paříže je ucpaná; volíme proto zajížďku přes Normandii, abychom se Paříži vyhnuli. I když delší, přesto příjemně vyhlídková cesta nás nakonec dovede do Saint Malo v deset hodin večer, po sedmnácti hodinách jízdy.

Je tma, zima, fouká silný vítr a marína vypadá velmi nevlídně. Máme toho tak akorát. Přestěhujeme si bagáž do lodě, která na nás čeká připravená, a zalézáme do kajut. Ale jsme tady, v Saint Malo. V místě, odkud vyplouval slavný korzár Robert Surcrouf, aby Angličanům ukázal, zač je toho loket.

Historie Saint Malo sahá samozřejmě až do římských dob, kdy město fungovalo jako předmostí pro římské posádky dislokované v Anglii. V té době se ještě jmenovalo úplně jinak, ke svému jménu přišlo až kolem šestého století našeho letopočtu za ranného křesťanství.

Historické jádro Sain-Malo se drží na skále vysunuté do přílivových vod kanálu, hlídané dvěma velkými přírodními pevnostmi, k nimž přístupovou cestu pravidelně zaplavuje příliv. Však také původně město na ostrově (spíš poloostrově, ono se to díky tomu přílivu pořád mění) mělo za úkol hlídat vstup do řeky Rance, která ústí u Saint Malo do moře. Postupně se město stalo ale rybářským centrem a nakonec, v romantických dobách, centrem korzárů, flibustýrů a často i pirátů.

Saint Malo nepodléhalo jurisdikci Francie, ani Bretaně, ale vydobylo si nezávislý status – odtud zřejmě i heslo korzárů zmiňované v úvodu. Za druhé světové války bylo město z 80% zničeno bombardováním spojenců. Po válce bylo postaveno znovu, v maximální snaze o původní stav, což se myslím velmi povedlo.

V dnešní době je Saint Malo živoucí město, velmi milé a atraktivní, také díky svému přílivu a odlivu, kdy se v pravidelných intervalech objevuje u města obrovská písečná pláž a zase mizí pod hladinou moře, a to včetně plaveckého bazénu.

Ale to všechno jsme měli objevit až na konci naší plavby, teď nás čekala sladká Anglie.

Sobota 27.4.

Ráno jsou na západě černé mraky, na východě naopak svítí sluníčko. Dorazil majitel lodi a společně s kapitánem jí procházejí. My ostatní dokončujeme nákupy lodních zásob, a až přebírka lodě skončí, ukládáme je dovnitř. Ale není času nazbyt, odliv nečeká a tak bez zbytečného otálení vyplouváme. Pláne je doplout na Jersey nebo až do Anglie.

Černé mraky prvního dne vyplutí nevěštily nic dobrého.

Vítr je ale nepříznivý, fouká se severu a postupně zesiluje. Proplouváme neseni hlavně odlivem a proudy kolem majáků, bójí a kolem bizardních staveb umístěných na ostrůvcích vynořujících se z vody. Hned jak to jde, stavíme plachty a začínáme křižovat. Jak vyplouváme stále více a více do otevřených vod Lamanšského průlivu, začínají se zvětšovat vlny. Záhy jsou pěkné metrové až jeden a půl metrové a díky proudům a nízkému dnu jsou i pěkně ostré a rozbité. Také proud, který nás zpočátku nesl, se obrací a tlačí nás směrem, který tak úplně v plánu nemáme.

Loď nadskakuje a otřásá se nárazy vln a naše křižovací stopa je stále plošší. Nemůžeme říct, že by naše hliníkovka stoupala úplně ochotně. Navíc si vlny, protivítr a značný chlad vyžadují další daň. Posádka začíná blednout a záhy i vracet rybám do moře zbytky včerejší večeře. Nakonec je kromě kapitána a Pavlíny špatně úplně všem. Je jasné, že do Anglie se dnes asi nevypluje a že nás čeká Jersey.

Jenže rychlý propočet ukazuje, že v protivětru a za současného stavu pronikání proti větru se cesta na Jersey značně prodlouží, navíc doba dojezdu bude nepříznivá i kvůli odlivu. Nastává krátká porada posádky a nakonec se rozhodujeme vrátit se do Saint Malo a počkat na druhý den, kdy by podle předpovědi mělo přijít otočení větru.

A tak co by se příliv s odlivem sešel, naše loď míří s větrem v zádech zpátky do Saint Malo, kde zázračně uzdravená posádka podniká útok na místní rodinnou hospůdku s vynikající kuchyní. Prostě změna kurzu vykonala zázraky a pevná zem se postarala o velkou změnu nálady v posádce. Mořská nemoc je prostě potvora.

28.4. Neděle

Další den ráno je každý rozhodnutý tu vynikající večeři už Neptunovi nedat, a tak vyplouváme znovu plni odhodlání. Předpověď se vyplnila a tentokrát nám fouká příjemný vítr do zadoboku. Předpokládáme, že cílem bude nejdřív anglický ostrov Jersey, jeden z Channel Islands, ale protože vítr neslábne a můžeme plout přímým směrem, přenášíme cíl na ostrov Sark, který je o něco dále na sever.

Počasí je krásné, vlny už nedělají nikomu žádné velké problémy a Neptun nám navíc posílá krásnou návštěvu – stádečko velkých delfínů, které si hrají kolem přídě. Je jasné, že nás pán moří vzal na milost. Zrovna jsem byl u kormidla, když jsem mohl zažít první zkušenost s proudem.

Mířili jsme zrovna k ostrovu Jersey. Mířil jsem lodí tak, abych jej minul po pravoboku s dostatečnou rezervou. Ovšem od navigačního stolku se ozval kapitán: „Jardo, kam jedeš?“

„Míjím ten ostrov“ povídám.

„Míříš přímo na něj, doprostřed.“

„To není možný“ Předal jsem kormidlo Skipřence a šel jsem se podívat dolů na GPS. A opravdu. Čára ukazující kurs mířilo doprostřed ostrova, zatímco příˇnaší lodě mířila bezpečně mimo. To musí být proud, došlo mi! A opravdu, asi tříuzlový proud na nás tlačil zboku, a i když jsem plul přídí mimo ostrov, ve skutečnosti nás proud snášel asi o třicet stupňů více doprava, tedy přímo doprostřed. Zrádné na tom bylo, že to tak vůbec nevypadalo…

Tak jsem vzal opravu a držel loď tak, aby kurs proti dnu byl bezpečně mimo ostrov. Magnetický kurs na lodi se tak oproti kurzu proti dnu lišil skoro o 45 stupňů a byl to zvláštní pocit, klouzat kupředu skoro bokem.

A protože vítr byl stále příznivý a ostrov Sark na dohled, rozhodli jsme se přesunout náš cíl dál na sever a přeplout jedním vrzem přímo do Anglie, do přístavu Portsmouth. Hurá! Cíl je před námi, za obzorem čeká Anglie!

Člověk se ale neubránil trochu nervozitě. Přeci jen jsem o Kanálu a nejrůznějších katastrofách v něm přečetl dost literatury a lodní provoz v něm je pověstný, zejména v noci. Tak do toho.

Začali jsme se střídat na pravidelných hlídkách – vždycky dvojice 4 hodiny – a vypluli na otevřené moře. Po pravoboku nám pomalu zmizelo pobřeží Cherbourg a za námi Channel Islands. A pak už okolo nás nebylo nic, jen moře, vlny a vítr. Vítr mírně zesílil a vlny se prodloužily a zvedly. Pluli jsme už vlastně přímo ve vodách Atlantiku, který sem zasahuje ze západu lamanšským průlivem.

Oproti očekávání nebyly žádné jiné lodě v dohledu. Odsloužili jsme se Skipřenkou svou první vachtu, od 16:00 do 20:00 odpoledne, chvilku poseděli v kokpitu a pak jsme, napůl oblečení, zalezli do pelechu. Oblečení dílem proto, že byla značná zima, a dílem proto, že jsme se nechtěli pak v noci dlouze oblékat na hlídku. Protože jsme v době naší další hlídky měli být někde za polovinou Kanálu, bylo pravděpodobné, že budu vlny a pak je oblékání v kajutě problematické.

Jen jsem zavřel oči, začal pípat budík v půl čtvrté ráno. Další službu jsme totiž měli od čtyř do osmi ráno. Tak doobléknout, popadnout vestu, harness a hurá do kokpitu. Tam zrovna končila služba Tomášovi s Pavlínou. Chvilku jsme poseděli, poladili plachty a pak jsme osaměli. Tedy skoro – Martin, nováček, s námi zůstal v kokpitu. Nechtělo se mu dolů do kajuty. A tak jsem se střídal se Skipřenkou u kormidla a zbytek služby jsme strávili kecáním a rozhlížením se kolem. A taky klepáním se zimou.

Nad kanálem panoval vcelku klid, který znamenal vlny kolem dvou metrů a pěkně studený vítr. Hlídka proběhla v klidu, ale jedno intermezzo jsme přeci jen zaznamenali. GPS dole u navigačního stolku ukazovala nějaký divný kurs. Pořád jsem nutil Skipřenku u kormidla kurs měnit, ale nechtělo to vyjít. Potřebovali jsme jet na sever, ale GPS ukazovala pořád něco mezi jihem, západem a občas se otočila dokola. Myslel jsem že nás tlačí proud a tak jsem pořád hlásil ke kormidlo změnu. Před tím jsme měli kurz proti dnu přibližně 30 a kompasový asi 45°.

Pak ale začala GPS dole ukazovat nesmysly, točila se dokola a já jsem nechal měnit Skipřenku kurs až na 120° v domnění, že nás proud postrčí správně. Do toho ještě lehnul vítr, takže jsme sbalili plachty a koumali, kam to v té černočerné tmě vlastně jedeme.

Kapitán, kterého jsme ruchem na palubě vzbudili, se pochechtával. Nahodili jsme motor a pokračovali kurzem 120°, o kterém nám záhy došlo, že rozhodně není na Anglii. Chvíli jsme skutečně přemýšleli, který z přístrojů co ukazuje a proč, a jestli se zbláznilo všechno a jestli jsme uprostřed bermudského trojúhelníku. Možné to bylo, podle mapy jsme byli přímo nad podmořskými kabely.

No nakonec nám to docvaklo. První si uvědomil Martin, že pokud GPS ukazuje v kurzu proti dnu blbosti, je to tím, že ve skutečnosti stojíme na místě a GPS neví na jaký pohyb se chytit. A tím se to vyjasnilo. Proud v noci změnil směr a my jsme na plachty stáli na místě, případně jsme si kus zacouvali. Bylo to zrádné, protože voda se hýbala pořád stejně a kromě zpitomělé GPS jsme neměli jedinou indicii, že couváme. Ta tma nás hodně zmátla. Už podruhé jsem si za svůj jachtařský život vyzkoušel, že za tmy je snadné propadnout vlastním představám a nevěřit přístrojům.

Když se vše vyjasnilo, nasměrovali jsme příď správným směrem a pokračovali v plavbě do Anglie. Pak vyšlo nad Kanál kalné slunce a naše hlídka se přiblížila ke konci. V osm hodin jsme předali službu Martinovi a Jardovi, chvilku s nimi poseděli a zapadli do kajuty. Jak krásně se spalo!

Do Portsmouth

Kolem poledního jsme byly zpátky na palubě a na obzoru se objevil Isle of Wight a Anglie. Ve čtyři hodiny jsme se Skipřenkou opět nastoupili službu. To už jsme pluli podél ostrova Wight a hledali, jak se dostat do značeného kanálu, který by nás zavedl do Portsmouth. Prokličkovali jsme mezi tankery stojícími na rejdě, vyhnuli se okolo plující minolovce, zamávali kontejnerovce a na základě určení polohy podle NAB toweru, což je obrovská hrůza trčící z vody, jsme hladce vpluli do značeného kanálu.

Držel jsem loď pěkně u pravého kraje dráhy a když jsme konečně našli odbočku do Portsmouth, přeplul jsem na levou stranu, což je kraj určený pro lodě do dvaceti metrů, jak mě informoval kapitán. To už jsme samozřejmě pluli na motor. Minuli jsme velké bastiony umístěné v moři před přístavem a zamířili ke vstupu do vnitřního zálivu, který z obou stran lemuje přístav Portsmouth, na pravé straně navíc zdobený zdaleka viditelnou věží Spinaker Tower, která je dominantou celého přístavu.

Byl zrovna odliv a ze zálivu se hrnuly tuny a tuny vody, které se projevovaly zčeřenou hladinou a občas velkými plochami jakoby klidné vody, které zřejmě tvořili střed vírů vyvěrajících ode dna. Otáčky motoru jsem držel na 2000, voda kolem ubíhala, ale když jsem se podíval na plovatku značící přístupová kanál, vůbec jsme se nehýbali. Teprve po přidání na 2200 otáček jsme se rychlostí asi dva uzly začali posunovat do přístavu. Zapomněl jsem poznamenat, že jsme byli na kanále dva dny po springu (v našem případě po úplňku, stejný ale účinek má nov) a všechny slapové efekty byly patřičně silné.

Připlouváme do Portsmouth. To zpěněné je odlivový proud.

Propluli jsme vstupem a hned za ním odbočili vlevo do mariny Haslar, zdaleka viditelné díky velké zelené majákové lodi, která střeží její vstup. Haslar marina je hlubokomořská marina, nemuseli jsme se tedy zajímat, jestli je dost vody za odlivu, protože v této marině je voda vždy. Zakroužili jsme po marině, našli molo pro hosty a já jsem Epsrite hladce navedl do stání. A byli jsme tady. Po 34 hodinách plavby jsme byli v Anglii.

Večerní Portsmouth

Času ale nebylo nazbyt. Díky prvnímu dni zdržení jsme měli na Portsmouth jen jeden den. Zítra večer musím vyplout zpátky směrem k Evropě. A tak jsme se bleskově zušlechtili (v rámci možností) a vyrazili na přívoz, který nás měl převést na druhou stranu zálivu, kde jsme se chtěli projít a kde jsme hlavně chtěli najít nějaký anglický pub, pravou námořnickou krčmu a navečeřet se.

Využili jsme toho, že Martin pracuje pro firmu se sídlem v Portsmouth a delegovali ho do čela výpravy s názvem „za nejbližším anglickým pivem“. No nejbližší sice nebylo, ale bylo zato vynikající a i pub, kam nás Martin zavedl, byl moc pěkný. Byla to hospůdka přilepená v prvním patře ke zdi domu na břehu vstupního kanálu. Takže tvořila jakýsi balkon, který visel nad vodou a ve kterém jsme seděli. Večeře a pivo tak byly občas zpestření podívanou, která se jen tak nevidí – za okny proplouvaly paneláky. Velké lodě, plující do komerčního přístavu, míjely naši vysutou hospůdku docela těsně. Martin se dokonce dušoval, že někde viděl fotografii, kdy projíždějící parník do hospůdky narazil přídí a skoro celou ji smetl do vod kanálu. Bylo to prostě celé takové hezky anglické.

Zpáteční cesta do mariny Haslar proběhla v klidu – ba dokonce v až moc velkém klidu. Čekali jsme přístavní město hučící aktivitou a nočním životem a noční Portsmouth, alespoň u přístavu, kde jsme byli, byl ospalý a pomalý, prakticky bez lidí a bez jedoucích aut. Spíše než tep doby zde panovalo klidné ticho, které hlídal svítící Spinakr Tower. Chytili jsme poslední přívoz a v marině upadli do kajut. Však vcelku bylo co dospávat a zítra nás čeká Portsmouth, muzeum, Victorie, Warrior a vůbec velmi nabytý den.

Portsmouth je slavné přístavní město. Slavné je svou rozlohou, historií a také jako sídlo Royal Navy, části Home fleet Jejího Veličenstva. Údaje o založení města se liší. I když osady Římanů zde zřejmě existovali už v románských časech a sir Winston Churchil datoval založení města rokem 501, je za rok založení města obecně považován rok 1180 a za zakladatele města normanský šlechtic Jean de Gisorc. Od té doby se datuje bohatá, hlavně válečná historie města. Richard Lví srdce dal městu rozsáhlá privilegia a Jan Bezzemek zde zřídil trvalou námořní základnu.

A pak už to jelo. Rozkvět se střídal s krizemi. Na krizích se střídavě podíleli Francouzi, kteří poměrně pravidelně přístav napadali a roku 1338 kompletně skoro vyplenili a vyvraždili. Co nezvládli Francouzi, dokázaly morové epidemie. Přesto se Portsmouth vždy znovu vzchopil a dosáhl rozkvětu trnového keře v očích sousedů za kanálem. Odtud vyplouvala flotila Jejího/Jeho Veličenstva za prohrami i slavnými vítězstvími. Odtud vyplul Horacio Nelson vstříct vítězství u Trafalgaru a své smrtelné nesmrtelnosti, kterou mu zajistila jeho loď Victoria, stojící v suchém doku v Portsmouth dodnes. 

Za první světové války vystřídali Francouze Němci, kteří bombardovali město ze svých Zeppelinů, což pro velký úspěch zopakovali ve válce druhé, světové, kdy přístav pravidelně a těžce bombardovala Luftwafe. Nebylo jí to ale moc platné, jak z historie víme. Mimo jiné u v Portsmouth se v roce 1944 nalodili spojenci na lodě, aby se dne D vylodili za kanálem v Normandii a odstartovali konečné stmívání nad Třetí říší.

K místním rodákům patří slavný Charles Dickens a také zde nějaký čas žil i neméně slavný autor Sherlocka Holmese, Arthur C. Doyle. V moderní historii je Portsmouth moderní přístavní město, s obnovenou architekturou, vítající návštěvníky historickými muzei a přístavními hospůdkami. Je to takové neobyčejné evropské, anglické město, a jenom stíny a obrysy obrovských bitevníků, které tiše stojí na stráži, připomínají, že o svou svobodu je ochoten ostrovní stát bojovat stejně neústupně, jako v minulosti.

30.4. Úterý

Ráno jsme vstali, oblékli se a mazali na přívoz (2,60 EUR zpáteční na osobu), který nás poslušně zavezl na druhý břeh, kde nás čekal areál Historických doků a v něm Nelsonova Victory, HMS Warrior a další expozice tamního muzea.

Asi nemá smysl zde popisovat jednotlivé exponáty, to by jistě vydalo na samostatný článek. Již jen Warrior nebo Victory jsou lodě, za jejichž návštěvu Portsmouth určitě stojí. Jen nás mrzelo, že stále nebyla otevřená expozice Mary Rose, vlajkové lodě Jindřicha VIII, která se v roce  1545 potopila míli před Portsmouth, když nabrala vodu otevřenými střílnami. Angličané ji vyzdvihli v roce 1982, restaurovali a umístili do muzea. Bohužel v době naší návštěvy probíhala její velká rekonstrukce, a i když jsme to podle původního plánu měli stihnout, otevření expozice se zdrželo o měsíc a tak jsme Mary Rose neviděli.

Hlavní atrakcí je samozřejmě Nelsonova Victory. Velmi zajímavé je, že ač v suchém doku, stále je zařazena v činné službě Royal Navy (jako nejdéle sloužící loď) a sídlo má na ní Druhý lord Admirality. V době naší návštěvy dlel lord zrovna ve své kanceláři, takže jsme mohli zahlédnout i pár oprýmkovaných důstojníků, jak mají v zadní části Victory jakousi poradu. Bylo to velmi tradiční.

Nelsonova Victory

Když jsme prochodili všechny expozice, a jak Warior tak i Victory jsme prochodili od paluby po orlop, nalodili jsme se na okružní jízdu lodí po přístavu. Tak jsme si mohli prohlédnout i další kouty velkého zálivu, hlavně místa, kde kotvily současné válečné lodě Royal Navy, včetně letadlové lodi Ark Royal (která zrovna v těchto dnech končí svou služby v Královském námořnictvu.

 

Jedna z dělových palub na Victory.

 

Příďové dělo na HMS Warrior.

Poznámka pro všechny budoucí návštěvníky: Na Victory už nejsou pouze hromadné výpravy jako donedávna a také je konečně povolenou fotit, byť bez blesku. No a pak byl čas vyrazit zpátky. Přívoz nás převezl na druhou stranu, my se nalodili a rozloučili se s vlídnou marínou.

V osm hodin večer jsme vyplouvali z Portsmouth a mířili k Channel Islands, k ostrovu Guernsey. Proudy nám nedovolili proplout úžinou Needles (úžina mezi pobřežím a ostrovem Wight), i když jsme se do Solentu také chtěli juknout. Ale příliv rozhodl jinak a tak jsme museli Wight obeplout pravobokem, tedy stejnou cestou, jakou jsme připluli.

Foukal příznivý severní vítr o síle asi 15 uzlů, a  naše loď uháněla vstříct Francii rychlostí kolem pěti uzlů. Službu máme se Skipřenkou tradičně od 4:00 do 8:00, takže vstáváme za tmy, naštěstí osvětlené aspoň slabě měsícem. Za tmy jedeme ještě skoro dvě hodiny. Vlny jsou umírněné, tady v rámci La Manche určitě, odhaduju je tak na metr, metr a půl.

Je zima jako v Rusku a protože fouká zaďák, není se v kokpitu kde před ním schovat. Hned jak jsme od Tomáše s Pavlínou převzali hlídku, objevují se na levoboku světla. A za nimi další a pak další. Blížíme se k pásmu lodního provozu, kterým velké lodě jedou na Atlantik. Držíme kurs a v pravidelných intervalech kontrolujeme, jestli je, a nebo není kolizní. A zase se ukazuje, jak je ve tmě všechno zrádné. Světla se pomalu přibližují, ale stále to vypadá, že je loď daleko. A pak najednou slyšíme hukot motorů a cítíme kouř z výfuků. V matné záři měsíce najednou rozeznáme celý obrys obrovské lodě. Je o dost blíže, než jsem předpokládal a působí monumentálně. Nejdřív jsem myslel, že je to tanker, ale teď to vypadá na kontejnerovku.

Radši hned odhalzujeme na levobok a uctivým obloukem jí zamíříme dostatečně za záď. Chvíli to vypadá, že obr zastavuje, ale pravděpodobně se nám to jen zdá. Když se loď zdá dostatečně daleko, vracíme se na původní kurs. A zleva se blíží světla další velké lodě… Dál už služba probíhala klidně. Bez problémů jsme propluli pásmo komerční plavby a v osm předali kormidlo Martinovi a Jardovi. A pak do kajuty do spacáku. Slastný pocit.

1.5. Středa

Po dvaceti pěti hodinách plavby jsme konečně u Guernsey. Cesta není z hlediska navigace vůbec nezajímavá. Podle rytmu přílivu a odlivu si vás podávají proudy a tak chvíli stojíte na místě nebo couváte a jindy zase plujete sedm, osm uzlů, i když ten vítr na to vůbec nevypadá.

Cestou na Guernsey jsme v oblasti Cherbourg potkali vůbec největší proud, a to 5,5 uzle a s tím se nedá bojovat. Naštěstí pro nás s ním kapitán počítal a chytili jsme ho v příznivém směru, takže nám pomohl. Ke Guernsey se blížíme zase v době naší služby, takže si můžeme se Skipřenkou užít navigace přístupovým kanálem Little Russel a v  devět stojíme u maríny, která má být podle našich výpočtů přístupná.

Ale ouha, není. Práh nemá zdaleka dost vody. No jo – to ta hodina. Na Channel Islands je anglický letní čas, a my jsme počítali s francouzským, takže jsme tady o hodinu dřív. To je vážně blázinec, ty časy. No postojíme hodinku u čekacího mola a pak zaplouváme do maríny Victoria, kde se podélně vyvazujeme. A přestože je dost pozdě, hned vyrážíme do města. Tady na ostrovech totiž pořád ctí policejní hodinu a večer už vám neuvaří a někde ani nenalejou. A opravdu, v deset večer se nám už nezdařilo sehnat v pubu něco k jídlu a pivo taky točili jen do jedenácti. Stihli jsme tedy aspoň jedno (někteří dvě) a za zvuků rozbité sklenice a žertovné pranice místních jsme se zase vrátili na loď.

Marina v Guernsey.

Guernsey, stejně jako jeho o něco větší soused Jersey a další z tzv. Channel Islands, je anglickým územím uprostřed francouzského zálivu. A ani s tím územím to není tak jako samozřejmé. Channel Islands jsou do jisté míry autonomní země. Mají svoji vlastní měnu odvozenou od anglické libry a nejsou členy EU – mají jen status přidruženého člena. V literatuře jsou uváděny jako anglické „šafářství“ (bailiwick). Aby ne, jednotlivé ostrovy, až na ty nejmenší, mají i vlastní parlament.

Osídlení na ostrovech je velice starobylé, první známky pocházejí z roku 6000 před Kristem. Z té doby se nalezlo mnoho menhirů a dolmenů. Odtud pak neolitičtí farmáři zřejmě migrovali dále na anglické ostrovy. Status vévodství získali ostrovy v roce 933 od vévody Williama I, jako součást vévodství Británského, později vévodství Normanského, tedy v době kdy u nás spolehlivě vládli Přemyslovci. No a tento status, do jisté míry nezávislého „šafářství“ jim zůstal dodnes. Každý ostrov má svoje – Guerneyske šafářství a Jerseyské šafářství.

Celému souostroví se pak dodnes říká Normanské ostrovy a dohromady čítá 8 nezávislých ostrovů a nějaké ty ostrůvky. Za posledních tisíc let byly ostrovy díky své poloze vystavovány útokům jak z evropské strany, tak ze strany anglické. Své si samozřejmě přisadili i piráti a bukanýři, ale maličké ostrovy si vždy dokázali svou nezávislost uchovat a vrátit se k ní. Za první světové války obsadila ostrovy anglická armáda, za druhé světové války zde pak byli německé jednotky. Že za obou válek trpěli ostrovy bombardováním asi není třeba zdůrazňovat. Ostatně pozůstatky německé fortifikace jsou na ostrovech dodnes patrné.

Dneska na Guernesey žije něco přes 60.000 lidí a i když je úředním jazykem angličtina, přesto část obyvatel stále ovládá původní normanský jazyk „Guernésiais“. Mezi slavné ostrovany patří Victor Hugo, který tady v exilu napsal své snad nejslavnější dílo Les Miserábles (Bídníci) a později i Travailleurs de la Mer (Dělnící moře).

Osud ostrova Jersey je velmi podobný tomu guernesejskému. Snad jen mírný rozdíl je v tom, že Jersey leží blíže francouzské pevnině, je o něco větší a žije na něm více lidí (skoro 100.000).

Mezi slavné obyvatele Jersey patří rozhodně Gerald Durrel, autor řady úžasných knih a zvířatech, který založil na Jersey vlastní ZOO specializující se na chov ohrožených druhů. Dalším, kdo Jersey proslavil, byl Karel II, který jako odměnu za pomoc, jíž se mu dostalo, když byl na Jersey v exilu (kolem 1640) věnoval tehdejšímu šafáři Georgovi Carteretovi rozsáhlé pozemky mezi řekou Hudson a Delaware. Carteret je obratem nazval New Jersey a dnes je to jeden ze států USA.

Většina lidí na Jersey žije v přístavu a hlavním městě St. Helier, který je jednou ze zdejších farností (parishe), kterých je na ostrově dvanáct.

Bohužel jsme na Gournsey měli minimum času, hned druhý den ráno jsme vyplouvali směrem Jersey, ale i za tu krátkou návštěvu člověk ucítil rázovitost ostrova i jeho obyvatel. Rozhodně by to chtělo se sem vrátit a mít na návštěvu více času.

2.5. čtvrtek

V deset ráno nás marína (vlastně příliv) pouští zase na moře a my bereme jihovýchodní kurs na Jersey. Fouká mírný severák, který nás pěkně pohání přímo k cíli. Přesto díky proudům plujeme celý den a na Jersey v St. Helier jsme v osm hodin večer. Je ale odliv a marína je asi do jedné hodiny v noci zavřená. Na čekacím pontonu se tísní asi deset lodí, a když se k nim do balíku vyvazujeme i my, moc se to některým nelíbí.

My zatím řešíme večeři a navigační oříšek. Chceme vyplout brzy ráno, abychom byli v Saint Malo zítra včas. Jenže voda nás pustí až pozdě dopoledne a nám se nechce plout v pátek bez rezervy. Jako varianta je noční plavba do Sant Malo, jenže příjezd ve tmě za odlivu není v tamních mělkých a skalnatých vodách nic moc.

Další varianta je přespat na kotvě vedle v zátoce, kde je podle mapy kotviště. V přístavu u čekacího mola se nám nocovat nechce – přístav je průmyslový a dost ošklivý. Jednoznačně vyhrála zátoka, a tak jsme po večeři zvedli kotvy a přesunuli se vedle St. Helier do velké mělké zátoky na kotvu. Kolem desáté jsme tam byli a před jedenáctou se šlo spát.

Těsně po půlnoci do nás narazila 70 tun těžká a více jak dvacet metrů dlouhá ocelová loď.

3.5. pátek

To co následovalo je dostatečně popsáno v článku zde. Tedy jen krátce. 70 tun těžká a 70 stop dlouhá Aztec Lady jela kotvit do stejné zátoky. Kapitán s posádkou nevěnovali řízení dost pozornost a loď najela přídí do té naší.

„Zrovna jsem usínal, když najednou jakoby někdo uhodil do lodi obrovským kladivem. Loď sebou škubla a z poliček v kajutě popadaly uložené věci. Bylo mi jasné, že do nás něco narazilo a že musíme ven a to hezky rychle. Reálně hrozilo, že se potápíme. Bleskově jsem si natáhl jachtařské oblečení a vyběhl z kajuty do kokpitu. Nedaleko nás stála velká loď, kterou jen slabě osvětlovala její poziční světla. Náš kapitán stál na boku lodi, nakláněl se nad vodu a svítil na bok naší lodi baterkou. Viděl jsem prohnutý bok a zdemolované zábradlí. Okamžitě jsem se vrátil zpátky do salonu a s ostatními členy posádky jsme zpřevraceli podlážky, abychom zjistili, jestli nabíráme vodu.“

Byl to ale děsivý zážitek. V prvním okamžiku člověk myslí na nejhorší a vyhrabat se ze spacáku, najít vestu a snažit se se oblíknout, protože se možná bude plavat – to není zrovna nejsnadnější záležitost. Navíc dva se v kajutě najednou prostě neoblíknou. Chvíli trvalo, než jsme zjistili škody a hodně hlasitě jsme si oddechli, když jsme zjistili, že loď nebere vodu.

Poškození Esprite. Foceno v noci.

Francouzský kapitán se k věci postavil čelem a s lodí kroužil kolem a ptal se, jestli se potápíme. Naštěstí jsme mu mohli říct, že ne, ale kdybychom měli laminátovou loď, jako obvykle, měl by koho zachraňovat. Loď to odnesla promáčklým bokem, zdemolovaným zábradlím, utrženým vazákem a poničeným relinkem. Díkybohu byla naše loď hliníková a tak náraz ustála bez fatálních následků.

Příď Aztec Lady. V úrovni kotev je dobře vidět odřené místo, kterým loď narazila do Esprite. V tom místě byl horní bort Esprite a dá se představit, jak vysoko se příď Aztec Lady tyčila nad Espritem.

Nahlásili jsme vše do rádia na věž v St. Helier.

Komunikace s nimi proběhla hladce a v klidu – hlavně díky Martinovi, který je excelentní angličtinář. Domluvili jsme se, že asistenci nepotřebujeme a sepsat námořní protest (hlášení havárie) přijedeme v devět ráno. A pak se šlo spát.

Ráno v sedm dorazil francouzský kapitán Aztec Lady, donesl všechny svoje dokumenty, které si Tomáš ofotil, omluvil se a vrátil se na svou loď. A pak Aztec Lady zvedla kotvy a zmizela do Francie. Jeli jsme tedy nahlásit incident bez ní. V St. Helier už všechno prošlo bez problémů. Tomáš s Martinem vše nahlásili, odpovědné autority vše zapsaly a těsně po poledni se mohlo vyplout k jihu, do Francie, do Saint Malo.

Plavba proběhla bez zvláštních příhod. Zadní až zadoboční vítr nás provázel celou cestu a bezpečně nás profoukl mezi skalisky, které za odlivu trčely z moře v místech, kde jsme je na začátku týdne při plavbě opačným směrem vůbec neviděli. Se soumrakem, naváděni světelným tranzitem ze Saint Malo, který nás navedl do maríny, jsme přistáli u mola se samoobslužnou pumpou, kde jsme dočerpali naftu. A nakonec, skoro za tmy, jsme zajeli s lodí do stání. Naše dobrodružství bylo u konce.

4.5. sobota

Ráno se vyčasilo a předali jsme loď francouzskému majiteli. Byl o všem zpraven námi už včera a tak když viděl, že se nic zvláštního nestalo, vzal celou havárii s klidem a nadhledem Francouze. No byl asi rád, že loď neleží někde na dně i s námi. My jsme se vypakovali z lodě do auta a přejeli jsme na parkoviště, blíže k historickému centru Saint Malo, kam jsme si pak udělali vycházku. A moc pěknou. Obrovská písečná pláž, díky přílivu pravidelně zaplavovaná a zase odkrývaná stojí rozhodně za pocházku. Taky okolní pevnosti, hradby na šancích, kanóny, socha korzára Surcoufa – o tom všem jsem jenom četl a konečně to viděl na vlastní oči. Velkou zajímavostí je bazén, za přílivu zcela zaplavovaný mořem až z něj kouká jen skokanská věž, aby za odlivu vystoupil z moře a fungoval jako atrakce pro plavánímilné bretaňce.

V Saint Malo za odlivu.

Po procházce městem nesměl chybět ani oběd ve francouzské restauraci a po něm nezbylo, než vyrazit na zpáteční cestu. Asi ve tři hodiny máváme Saint Malo. Před námi je asi 1500 km. V šest ráno jsme doma v Praze. Bylo to skvělé.

Prostředky navigace

Standardním prostředkem navigace byl nejdříve lodní zabudovaný mapový plotter Raynmarine, který ovšem v Anglii záhadně přestal ukazovat detailní mapy a navigace tak musela přejít na mapy Navionics umístěné v iPadu mini. Mapy byly aktualizované letos, stejné tak byly aktuální i navigační nástroje, které v mapách Navionics umí ukazovat hloubky podle zvoleného ponoru lodě, vyznačit nebezpečné oblasti atp. což je letošní novinka. Stejně tak mají v sobě mapy Navionics údaje o proudech, přílivech, odlivech a předpovědi počasí pro dané datum a místo, což se velice hodí.

Nicméně, hlavní údaje o slapových jevech jsme čerpali jak z papírového Reedsova almanachu 2013, tak z jeho elektronické verze na iPadu. Oba měli své výhody a nevýhody. Nevýhodou elektronické verze je nutnost dobíjení zařízení a nižší přehlednost informací. Také se špatně odečítá z tidal křivek grafickou metodou. Naopak velkou výhodou jsou možnosti nastavení přístavů do Favorites, hledání je tedy otázkou okamžiku.

Také je třeba podotknout, že elektronická verze funguje i bez přístupu na internet (krom předpovědi počasí) a je daleko skladnější. Naopak papírová verze má výhodu v tom, že nepotřebuje baterie, jako kniha je i přehlednější a z tidal křivek se dá normálně pravítkem odečítat. Je ale značně neskladná, ale hůře se v ní hledá. Rozhodně se bez Reddsova Almanachu ať už papírového nebo elektronického a pořádné přípravy doma jachtař tady neobejde. Stejně tak jsou nutností buď papírové mapy a kontinuální práce s nimi, nebo dobrá GPS navigace.

Jednou jsem v Chorvatsku musel jezdit bez navigace – ta v lodi nefungovala. A šlo to dobře. Ale tady bych si netroufl vyplout. V takovýchto vodách sedíte na dně jedna dvě. Nepřestávalo mě fascinovat, že v místě, kde jsme pluli a viděli jen hladinu, byla v jiném čase spousta špičatých skal a mělčin.

Oblečení

Čekali jsme zimu a skutečně zima byla. Byť většinou jasno, přesto teploty kolem deseti stupňů a v noci kolem čtyř, dávaly zabrat. Severní vítr byl studený a za nočních hlídek nemilosrdný. Měli jsme tedy na sobě co šlo. Funkční prádlo, funkční tričko, přes to jedno, dvě, tři trička další, svetr nebo mikina a jachtařska bunda a kalhoty. Ponožky dvoje co nejtlustší a holínky. Kulíšek byl nutností, rukavice lyžařské také. In-shorové oblečení už nestačilo, nejlépe bylo tomu, kdo měl off-shore verze nebo lépe „ocean“ verze.

Malířské obleky

Pavel Burkert, vynikající a zkušení jachtař, testoval loni tady v Bretani malířské jednorázové obleky – zjistil, že vynikajícím způsobem izolují proti větru a tedy chladu. Jsou papírové a stejně jako kdysi Rudé právo velkého formátu, chrání před větrem. Moc jsme tomu nevěřili, ale řekli jsme si, že to stojí za to vyzkoušet. Od natírání Meret v Řecku nám dva zbyly a tak jsme je vzali s sebou.

Testovali jsme, když nám byla opravdu zima a zjistili jsme, že to vážně funguje. Nejdříve jsme je zkoušeli pod jachtařské oblečení, ale to nepřineslo kýžené výsledky. Ale když si je oblečete na jachtařské oblečení, nebo prostě jako vnější vrstvu, zastaví vítr velice efektivně. Nezastaví však mráz jako takový, jako izolační vrstva není moc funkční, vítr však izolují skvěle. Takže pokud bude minus deset stupňů, papírový oblek nepomůže. Ovšem pokud svítí slunce, je deset stupňů a fouká studený vítr, zastaví jej papírový oblek velmi dobře a tepelný komfort se výrazně zlepší. Subjektivní názor je, že vítr izoluje lépe než goretex. Takže proti větru ano, jako izolace chladu ne a stejně tak nefunguje proti vodě.

Izolační oblek.

Záchranné prostředky

Vždycky jsem si všímal, že v zeměpisných šířkách od Prahy na sever nosí jachtaři záchranné vesty hned od prvního vkročení na loď ještě v marině. Středoevropana poznáte spolehlivě podle toho, že tak nečiní. Já jsem také tak nečinil (a ostatní víceméně také) první den při vyplutí ze Saint Malo, ale pak jsem pochopil, proč ve zdejších vodách mají všichni vesty. Především je problém na větších vlnách jít dolů a hledat vesty někde kdoví kde v kajutě. A druhý důvod je oblečení.

Člověk na sobě má spoustu vrstev všeho možného, navrch jachtařskou bundu a kalhoty a většinou i holínky. Je jasné, že v tom se plavat nedá, a jediná možnost jak se udržet nad hladinou je mít na sobě záchrannou vestu. Takže pak už jsme většinou všichni chodili ve vestě pořád a poutali se harnessy, kde to šlo. O koupel v ledovém La Manche nikdo vážně nestál. A ještě poznámka, na lodi byly standardně automatické vesty.

Proti mořské nemoci

Plavba přes kanál měla mimo jiné ověřit i nějaké prostředky, které by mohly jachtařům ulehčit život. Jedním z nich byly náramky proti mořské nemoci. Jsou to jakési nátepníčky se všitou malou kuličkou. Ty si navléknete na obě zápěstí tak, aby kulička tlačila na vnitřní straně zápěstí mezi druhou a třetí šlachou. Tím simuluje jakýsi neuralgický bod, který má odstranit příznaky kinetózy. Prošel jsem na netu značné množství komentářů, které byly v drtivé většině kladné. Dokonce na Amazonu psal i partner paní, které náramky pomohly s nevolností v těhotenství. Byl jsem tedy upřímně zvědav a natěšený.

No. S těhotenskou nevolností možná pomůžou, ale já nebyl asi správně těhotný. Prostě na La Manche byly krátké. Nepozoroval jsem žádné zlepšení, natož úplné odstranění nevolnosti. Tak jsem se pokorně vrátil ke kinedrylu.

Závěr

No a to je z naší plavby všechno. Byla náročná, zajímavá, vynikající, poučná, nebezpečná a jsme oba se Skipřenkou moc rádi, že se jí povedlo zorganizovat a zúčastnit se jí. Vřelé díky patří kapitánovi, který nás bezpečně provedl úskalím přílivových vod a díky patří i posádce, která s námi plula a zúčastnila se tohoto nevšedního dobrodružství. Kanál je přeci jen něco úplně jiného než Chorvatsko a já jsem moc rád, že jsme měli příležitost získávat zkušenosti i jinde než ve Středomoří. Pokud snad chcete poznat i další revíry, než ty obvyklé, jsou vody kolem Anglie a Francie správnou, byť náročnější, volbou.

Kompletní mapa trasy