Řečeno slovy klasika, neuvěřitelní se stalo skutkem a Ochechule dne 23.5.2010 majestátně spočinula na slapské hladině. Co se všechno kolem toho zběhlo se dočtete dále.
V pátek 20.5. jsme dokončili molo variantu 3, zatím bez vrchních desek je položili na hladinu a já jsem s ním, letos už podruhé jak si jistě čtenáři vzpomenou, odpádloval na místo. Tentokrát jsem ale použil lodičku a táhnul molo za sebou. Foukal docela silný vítr, že jsem s tím měl co dělat a zároveň jsem litoval, že Ochechule není ještě na vodě protože by se krásně plachtilo. Ale co se dalo dělat, Ochechule byla pořád na suchu a tak jsme již bez dalších příhod molo ukotvili u břehu a konečně si odškrtli jeden velký úkol. Uf.
Ale netrvalo dlouho a již v sobotu se ozval pan V. že trup je opravený a že v neděli v deset máme přijet, protože loď může na vodu! Konečně!
V neděli dopoledne nastoupila celá posádka, čítající mě, skipřenku, jedhoho novopečeného kapitána VMP a jednu maturantku těsně před maturitou, za účelem spuštění lodi na vodu.
Vozík s naloženou Ochechulí jsme pověsili za auto pana V., nasáčkovali se všichni dovnitř a vyrazili k přehradě. Tam jsme zajeli na skluz, nainstalovali kormidlo, motor a po povelu „pusťe skoro vše“ začal vozík s lodí klouzat na laně do Slap. Na palubě jsem byl já a Terka. Drželi jsem se jako klíšťata, ale nebylo to nutné. Loď pomalu a májestátně začala plout vlastním vztlakem. Sláva, sláva.
Chvíli jsme zápasili s ploutví, která povytažená blokovala naše hladké odplutí, ale nakonec se zadařilo odrazit se na volnou hladinu. Pak nastala chvíle napěté. Naskočí motor? Ale naskočil po pěti zatáhnutích úplně hladce. A tak první mimořádná událost byla až při věšení fenderů, kdy jeden dračí uzel povolil a tak jsem si hned s Terkou vyzkoušeli MOB, tedy vlastně FOB (viz fotky ve fotogalerii)
Dál už to bylo jednoché. U mola jsme nabrali zbytek posádky a na malé otáčky vyrazili pohodovou jízdou směrem k našemu kotvišti. Okamžitě jsme také vytáhli láhev alkoholu, za tím účelem přivezenou a připili Neptunovi a Poseidonovi a všem říčním bohům včetně boha maturity, aby všechny naše plavby byly vždy jen šťastné.
Byl krásný den, motor brblal, vlnky se čeřily, dokonce i sluníčko občas vykouklo. Skipřenka se velmi pěkně naladila láhví zmíněného alkoholu, no prostě panovala pohoda.
Za živohošťským mostem jsme si chtěli udělat přestávku a vybrali si k vyvázání příjemnou pískovou plažičku. Vytáhli jsme ploutev a zastavili přídí k břehu. Jenže docela daleko. No, co se dá dělat. První šel do vody Ondra. Při skoku si namočil tenisky, ale statečně dosáhl břehu a vyvázal loď. Pak sešplhala z přídě Terka, bosa, a taktéž bez příhod dorazila na břeh. Ne tak skipřenka. Byla také bosa ale nebylo jí to nic platné, protože při sešplhávání přídě dosedla na dno zadní částí těla a namočila se, no, po ramena. A nakonec já. Nechtěje cáknout skokem, přidržel jsem se zábradlí na přídí s úmyslem pomalým schybem se spustit do vody (měl jsem šortky a byl jsem bos). Bohužel schyb sice pomalý byl, ale zpomněl jsem na hybnost svého, tedy mého těla a zhoupnutím jsem se dostal do pozice všeobímající příď. Nohy jsem měl nad vodou v suchu, ale zadek ve vodě. Takž už jsem tam taky skočil i v šortkách, ze kterých jsem prozřetelně vyndal mobil. No a byli jsme mokří všichni.
Když jsme si na břehu dost vynadívali, jako máme na vodě krásnou loď, začala fáze odplutí. Posádka se nalodila, já odstrčil Ochechuli na hloubku a vyškrábal se na palubu (pořád nemáme ani můstek, ani schůdky). Přelezl jsem do kokpitu a začal startovat motor. A hádejte co. Ani ťuk. Náš dvoutaktík evidentně nestačil pořádně vychladnout a teplý startuje, jak znalci vědí, blbě. Takže to zkouším, přemlouvám, nic. Nechce a nechce. Zbývá radikální postup. Společně s Ondrou vyndaváme motor z lože. Ondra drží, já demontuju víko a pak svíčku. Vyčistím svíčku, nechám válec „vyvětrat“ a svíčku vracím. Pak zadeklujeme motor (jde to dost blbě, motor už má cěco za sebou a tesnění víka se musí opatrně přemluvit, aby víko dosedlo) a společně ho montujeme zpátky. Modlím se, aby nám nevypadl z rukou do vody.
Znovu startuji. Několikeré protočení a pak motor bafá a naskakuje do otáček. Hurá hurá, říkám si, ale poněkud předčasně. Ještě za relativně vyšších otáček (pokud je motor studený, nerad drží volnoběh) řadím zpátečku. V tu chvíli se motor vyklopí až do krajní polohy, praští bandou o zábradlí a cáká vodu okolo. Honem stahuju otáčky, jenže motor okamžitě chcípá a dále startovat odmítá. Takže jsme tam, kde jsme byli.
Znovu motor vyndáme z lože, znovu vyšroubuju a vysuším svíčku a zase to celé složíme dohromady. Když ho věšíme s Ondrou zpátky, uvědomím si, že jsem zapomněl připojit na svíčku žhavící kabel. Tak znovu. Vyndat, odkrytovat, připojit, zakrytovat, pověsit na lože. Teď už to musí klapnout. Ale chyba lávky. Neptun s Poseidonem se rozhodli dát nám sežrat, že jsme jim připíjeli ve stoje a ťukajíc.
Startuju motor, levou nohu opřenou o zábradlí. Jak zaberu za šňůru startéru, noha podklouzne a já jdu plynulým streadlem (pro neznalé – streadl je opak flopu při skoku do výšky, tedy po břiše, né po zádech) přes palubu do vody. Prostě najednou nejsem u motoru, ale ve vodě. Posádka kouká dost překvapeně. Později se mi všichni přiznali, že se jim strašně všem chtělo smát, ale hrozně se báli.
Zato já zavřval „kurnikdoprdele“ a začal plavat okolo lodě k přídi, kde jsem se za pomoci lana vyhrabal zpátky. Ale smát jsem se musel. Mokrej jak myš, voda mi tekla z oblečení… a motor hrdě čněl na zádi a byl pánem situace. Parchant. Bylo mi jasné, že to všechno od začátku plánoval. Když jsem totiž teď zatáhnul za startér, naskočil jako hodinky a tvářil se jako nevinnost sama.
Tak hurá, konečně odplouváme. Ještě se nám při odplutí vzpříčila ploutev o dno, protože ji posádka málo zvedla (skoro vůbec), ale to b yla vlastně maličkost. Snad jen, že je neuvěřitelné, že nám všem nepřišlo divné, že s naším ponorem kýlu 40cm stojí Ochechule tři metry od břehu a my skačme z přídě do po pás vody. No jo no. Začátky jsou prostě někdy složitější.
A pak už se nic nestalo. Dojeli jsme na kotviště, vyvázali Ochechuli a šlo se domů a pak jelo do Prahy. Ale s dobrou náladou, protože je jasné, že před námi leží ještě spousta dobrodružství.
A takhle dopadla moje noha po dopadu na bort lodě a následném pádu do vody. Šlo by to vydávat za kousnutí obrovského zlého sumce, ale není tomu tak. Takto vypadá vlastní blbost. 🙂
