Na přípravný týden do Řecka za Meret jsme zamířili již potřetí. Poprvé to bylo, když jsme Meret (tehdy ještě Rinii) se Skipřenkou přebírali, podruhé to bylo loni na jaře, kdy ovšem Skipřenku zastoupila Terka a letos tedy potřetí. Honza s Luckou přiletěli do Řecka přímo ze Skotska již týden před námi, takže jsme měli vpadnout přímo doprostřed prací.
A tak jsme se nalodili do jednoho z letadel Aegean Airlines, které nás vyklopilo v Athénách na letišti, odkud jsme autobusem byli za slabou hodinku a půl v Pireu. Tam jsme si hodinku počkali na trajekt, který nás za nikoliv zanedbatelných vln dovezl napříč Sarónským zálivem do Porosu. Tam už zbývalo jen nasednout na přívoz do Galatas, kam nás dovezl naprosto správný stoletý Řek, vyuzený cigaretami a promazaný Ouzem a odkud nám zbýval pěšky asi kilometr a půl do boatyardu, tedy do loděnice. Honza s Lucií nám od loděnice přišli naproti, takže cesta hezky uběhla a konečně jsme, skoro po půl roce, stáli před naší kráskou Meret.
Vyšplhali jsme nahoru (Meret stála na suchu), nacpali bágly do kajuty a protože slunce mizelo za obzorem, vyrazili přes silnici do taverny, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu. Taverna naproti loděnici je naprosto obyčejná, místní restaurace, kam turisti nezavítají, protože loděnice stojí poněkud stranou. Je z ní ale nádherný výhled na ostrov Poros, do porosského průlivu na straně jedné a na volné moře na straně druhé. Krásné místo.
Paní z taverny měla zavřeno, ale to jí nebránilo naservírovat nám horu smažených kalamarů, vynikající řecký salát a litr bílého vína. Na závěr jsme dostali ještě sladký zákusek a na zdar jara panáka místní zelené. Obé zadarmo, podotýkám. Celkově jsme tam za tu opulentní večeři nechali padesát euro za všechny čtyři. A šlo se na kutě.
Ráno začal obvyklý kolotoč, který už známe z loňska. Prostě do montérek a makat.(Předtím jsme si tedy stihli udělat výlet na kole do Galatas na nákup, a ne poslední; jachting je mimo jiné neustále nakupování věcí, které nutně potřebujete…;))
Naštěstí Honza s Lucií stihli udělat spoustu práce, některé odborné práce jsme museli objednat byli už hotové a to dávalo naději, že všechno, co je potřeba udělat na suchu, do dne spuštění stihneme.
Nemá asi smysl tady popisovat, jak to všechno probíhalo, ale namátkou se dělo: přelaminování otlučené zádě, nové zadní silentbloky u motoru, nová lednička (konečně funkční), generální oprava těch nejhorších sloupků relinku, což geniálně zvládl Honza, rekonstrukce rolfoku, nová vějička a radarový odražeč, kompletní výměna sifonu pod dřezem a zatěsnění dřezu, nový kohoutek na slanou vodu, obroušení trupu pod čarou ponoru a dvojí nátěr antifoulingem (zní to jednoduše, ale jsou to dva dny práce), výměna babystay (plánovaná), nová genoa, nový kotevní řetěz, umytí a vyleštění boků lodě, umístění nových nápisů na příď. A spousta drobných prací a praciček.
Všechno se samozřejmě stíhalo na poslední chvíli, takže já ještě leštil boky lodě, když nás dostávali na podvalník. No prostě stejně jako loni. J
Ale když vyjela loď do slunce na silnici, museli jsme si říct, že vypadá opravdu dobře. Zejména také proto, že nebylo zespoda vidět na příšerně špinavou podlahu a na ten binec v salonu a kajutách.
Když se konečně Meret zase houpala u mola, přepadla holčičí půlku pracovní čety lenora a poté, co vydrhly palubu slanou vodu, šli se vykoupat a poté opalovat. Honza nainstaloval ledničku a já se věnoval kontrole člunku. Krásný den jsme zakončili návštěvou již známé taverny u paní a několika řeckými pivy.
První noc jsme trávili u mola před loděnicí a nebyla úplně bez dobrodružství. Před půlnocí k nám bokem přirazila rybářská loď, vracející se z lovu. U mola totiž není hloubka než na jednu loď. Z druhé strany ze silnice nacouvala dodávka až k nám a přes naši palubu se rozběhl čilý přenos čerstvých úlovků z rybářské lodě do dodávky. Chvíli jsem tu pro nás exotickou podívanou fotil a pak jsme se s Honzou zapojili do řetězu rukou podávající krabice s rybami. Všechno to probíhalo v klidu, tichosti a za mlčení, pro Řeky značně netypického. Chvílemi to vypadalo jako když překládáme kontraband.
Za chvilku byla dodávka plná, kapitán rybářů poděkoval a v tichosti, jen za bublání motoru odcouval do tmy. Skipřenka se těšila, že nám třeba dají za pomoc rybu. Nedali. Ale to nevadí. Tohle jsou zážitky, pro které má člověk Řecko rád.
Druhý den, po neúspěšné výměně babystaye jsme se Skipřenkou odrazili od mola a vydali se na ostrov Poros, do našeho domácího stání k Vangelisovi. Honzu s Luckou jsme zanechali na pevnině, protože chtěli ještě poklidit na Sachmet s tím, že dorazí přívozem.
Motor poslušně naskočil a my jsme v jarním Slunci zase okusili, byť jen na chviličku, vody Egeje. Na nic jiného nebyl čas, kolotoč prací pokračoval.
V dalších dnech jsme vyměnili jemný palivový filtr, olej v motoru s olejovým filtrem, a já se naučil motor konečně odvzdušňovat. Kompletně jsme zatěsnili vnější okna, kterými loni teklo, koupili dvě nová vyvazovací lana, vyměnili topenantu za novou, stejně jako otěž hlavní plachty a výtah lávky, který je konečně samostatný. Koupili jsme také dvě nové záchranné podkovy. Současně jsem kompletně přetěsnil mycí stůl na záchodě a záchod dostal nová těsnění. Skipřenka se pustila do opravy čalounění v příďové kajutě a Honza kytoval palubu, kdekoliv našel byť jen sebemenší prasklinu.
Mezitím jsme čile běhali tak a zpátky mezi lodí a Vangelisovým marine obchodem, kde Vangelis se spokojeným úsměvem vůbec neschovával kalkulačku. Nevěřili byste, co prkotin je potřeba a co pak ty prkotiny stojí dohromady. Nicméně vysloužili jsme si tím u Vangelise tři vazáky na stěžeň zadarmo.
Ve čtvrtek nás opustila Lucka, která musela nutně do Čech. Její odjezd nepozbýval jisté dramatičnosti, protože poté, co brzy ráno odešla na trajekt, volala vzápětí zpátky, že je stávka. Chvíli to vypadalo, že poplujeme do Athén s Meret, ale propočet ukázal, že by letadlo nestihla. A tak Honza v Galatas najmul auto a dovezl Lucii na letiště autem. Absolvoval tedy ten den dvakrát cestu kolem Sarónského zálivu, cestu, kterou jsme absolvovali loni v noci taxikem a cestu, o které jsem se zařekl, že už nikdy nechci vidět. Najel skoro čtyřista kilometrů a měl toho po návratu docela dost.
Ale práce už se chýlily ke konci, respektive jak se přibližoval den odletu. Na závěr jsme kompletně uklidili loď, vydrhli palubu houbičkou na nádobí a takovým speciálním sajrajtem, který nám Vangelis půjčil a zapřísahal nás, abychom mu to všechno nespotřebovali, potrápili se s napínákem babystaye, vyměnili lana na fendrech a úplně nakonec naleštili vnitřek lodě. Byla zase jako nová.
A pak už byla sobota, ve dvě hodiny nám jel trajekt do Pirea, kde jsme přespali s Dolphine hotelu a v pět ráno vyrazili na letiště. Tam už v klidu nasedli na letadlo a po dvou hodinách byli doma. A to byl konec prvního letošního výletu do Řecka. Ale neboj Meret, záhy jsme zase u tebe.
