Konečně zase po více jak roce nadešel čas, kdy jsme se měli setkat s Pepovou Půvabnou… Loni jsem ji opustil přímo před Piombinem a letos jsme se měli nalodit na prakticky stejném místě a moje cesta tak mohla pokračovat prakticky tam, kde loni skončila. Oba, jak já, tak La Grace jsme od loňska urazili dlouhou cestu. Ona dvakrát překročila Atlantik a dvakrát proplula Středozemním mořem. Já jsem splnil slib a napsal o ní knihu. A teď jsme se zase sešli, abychom společně sdíleli, aspoň na týden, neklidný slaný živel v okolí ostrova Elba.
Než jsme odjeli z Čech, požádal mě Ondřej, ať Půvabnou za něj pohladím… Neboj Ondro, nezapomněl jsem.
Pátek až sobota
Cesta
Ale popořadě. Do auta se nás nalodilo v Praze pět. Skipřenka, Terka, já, Marcel (budoucí kadet) a bocman Viki. Cesta byla tentokrát příšerná. 1200 kilometrů přes Brenner jsme jeli dvacet hodin. Přes Alpy jsme stáli v koloně dlouhé skoro 300 kilometrů. Do zátoky Barrati, severně od Piombina, jsme dorazili o půlnoci, i když jsme z Prahy vyráželi ve 4 hodiny ráno. Ale cestu jsme přetrpěli a na jejím konci nás čekala La Grace, tiše čekající na kotvě, až nás Honza zodiakem doveze k ní.
Pro Terku a Skipřenku to byla premiéra, když jsme se v noční tmě, jen za svitu čelovek vyhoupli na palubu a zůstali stát. Myslím, že to na ně udělalo stejně mocný dojem jako vloni na mě, když jsem se přes lodní bok přehoupl poprvé. Takové věci se nezapomínají.
A protože bylo velké horko a dusno, ustlali jsme si rovnou na palubě a za svitu blesků, které se míhali nad mořem, jsme usnuli spánkem spravedlivých. Do kajuty se přestěhujeme až zítra. Dlouhatánský den byl za námi.
Neděle 26.8.
Vyplouváme
Ráno se seznamujeme se zbytkem posádky. Celkem je nás, jak kadetů, tak klientů, třicet dva, což je plná kapacita lodě. Lodní tesař Vilda, který přijel poněkud mimo plán, nemá postel a Viki, bocman, také ne. Ale středomoří je středomoří a stejně většina posádky spí na palubě.
I když se zdá, že 32 je hrozně velké číslo, vůbec to není znát. Za celou plavbu jsem neměl pocit, že by byla Půvabná nějak nacpaná.
Ráno je bezvětří a bocman Viki pořádá základní školení pro práci s plachtami. Přes oblohu se honí mraky a z pod nich začíná foukat vítr, takže kadeti ani netuší, jak rychle budou moci získané poznatky vyzkoušet v praxi. Když totiž poryvy dosáhnou dvaceti uzlů, zavelí kapitán Pepa Dvorský zvednout kotvu a vyrazit na širé moře. Na výcvik v lanoví tak zatím nedošlo, a Půvabná se otáčí a vyráží vstříc ostrovu Elba.
Vítr dosahuje 30 uzlů a vlny utěšeně rostou. Fouká severozápadní vítr, přesně na zadobok a LaGrace uhání s vlnami o závod. Hned na první den je to nádherný jachting. Bocman velí postupně zdvihnout přední košovku, přední plachtu, zadní košovku a dolní stěhovku. Nad kormidlem samozřejmě již pracuje spankr (vratiplachta) a rychlost lodě přesahuje sedm uzlů. Vlny chodí asi dvoumetrové a část posádky, co snadno nepřivykla houpacímu režimu lodě, bledne a umlká. I na krmení rybiček párkrát dojde, ale není to nic tragického. Nikdo si nestěžuje a i postižení s nadšením vnímají krásnou plavbu.
Na obzoru Porto Ferraio
Vítr se stáčí na západní a vane z boku. Kapitán volí kurz jihojihozápad, abychom si trochu nastoupali a pak odpadli na kurz do Porto Ferraia, proslulého přístavu Elby, kam míří nejen všechny trajekty, ale kde se nad moře pyšně vypíná Napoleonův dům. Stále na plachty jsme vjeli do širokého ústí zálivu a skasali plachty přesně tak, aby nás nezasáhl protivítr tvořený tryskou směřující přes sedlo v širokém hřbetu Faraiského přístavu. Znalosti místních podmínek kapitána se ukázaly jako dokonalé. Proklouzli jsme pod hřbetem větru zrovna před nosem a zakotvili naproti trajektové rejdě. Postoj na kotvě byl klidný, Porto Ferraio je velmi dobře kryté, jen nedaleko nás neustále proudili trajekty MOBY z nedalekého Piombina. A leckterý z nich si i trochu zajel, jen aby jeho cestující mohli obdivovat Půvabnou důstojně se houpající na kotvě.
Po zakotvení se jde na břeh. Procházíme městečko, je moc hezké a typické. Samozřejmě nesmí chybět káva a zmrzlina. Po návratu a po večeři se kecá na palubě až do noci. Pak Terka se Skipřenkou nocují na palubě, já zalézám dolů do kajuty.
Ubytování na La Grace
Často se mě lidé ptají, jaké je vlastně ubytování na Grace. Zdá se, že je to po obavách z mořské nemoci nejčastější věc, která budoucí posádku zajímá. Je to takhle. La Grace má v podpalubí spoustu prostor pro ubytování. Když vynecháme kapitánskou kajutu, jsou pod kormovou (zadní) palubou umístěny 4 kajuty. Dvě na levoboku a dvě na pravoboku. Každá nich disponuje dvoulůžkem a jedním lůžkem „palandového“ typu. V takové kajutě se vyspí tři lidé – respektive ideálně manželská dvojice s dítětem, pro tři dospělé je přeci jen kajuta trochu malá. Obě levoboční kajuty jsou navíc spojeny záchodem se sprchou. Záchod je normální splachovací, suchozemský. Všechny 4 kajuty jsou uzavíratelné dveřmi a mají vlastní, malá otevírací okna.
Další dvě kajuty pro posádku jsou umístěné pod střední palubou, v blízkosti lodní kuchyně. Obě jsou tří lůžkové (zase dvojlůžko a horní lůžko) a protože se nacházejí přibližně uprostřed lodi, tedy v nejširším místě, jsou i lůžka docela prostorná. Tyto kajuty nemají vlastní záchod ani koupelnu a posádka zde ubytovaná používá záchod se sprchou umístěný proti lodní kuchyni. Protože se ale záchod nachází pod čarou ponoru, není suchozemský splachovací, ale jachtařský pumpovací.
Kajuty pod střední palubou jsou rozložitelné, což znamená, že mají jak odklápěcí přední stěnu, tak přední bočnici a mohou tedy být v mžiku přestavěny na obyčejná lůžka. My jsme měli za plavby v kajutě odklopenou přední stěnu a tedy naše kajuta více než kajutu lodní připomínala stánek na veletrhu nebo bar. O to více v ní ale bylo vzduchu.
Doposud jsme si popisovali ubytování klientů, tedy ubytování dražší. Pokud postoupíme středním podpalubím dále k přídi, dostaneme se do části vyhrazené kadetům a to do prostoru jídelny kadetů, která je ale při plném stavu přestavěna na ložnici se čtyřmi lůžky, dvě a dvě po stranách. A pak již stačí prolézt průlezem do přídního podpalubí a ocitneme se v proslulém „pelešníku“, anglicky Fo’c’sle, čili v ložnici kadetů. Té vévodí obrovský sloup, což je přední stěžeň procházející tudy až do podpalubí k lodnímu kýlu. Ložnice kadetů skrývá dalších osm pohodlných lůžek a také dvě toalety, rovněž pohodlné a splachovací.
I když je skutečností, že ubytování v kajutách je dražší a určeno pro „klienty“ a ubytování mimo kajuty je levnější a určeno pro kadety, nemusíte se obávat žádné třídní segregace. Život na lodi spolehlivě obě skupiny promísí a výhoda vlastní kajuty nemusí být vůbec nějak závažná. V horku spí většinou stejně všichni na palubě.
Nicméně, když už jsem nakousl téma klientů a kadetů, možná jej pro ty, kteří nejsou v obraze, blíže objasním. Obchodní politikou La Grace je poskytnout normální ubytování hostům za normální peníze – těm se říká klienti, a pak levnější těm, kteří by si dražší nemohli nebo nechtěli dovolit, a kteří pak na lodi plní funkci kadetů.
Klienti se vezou a nemusejí pracovat, naopak kadeti ruku k dílu přiložit musí. Protože stálá posádka čítá 4 námořníky (kapitán, strojník, bocman a kuchař/ka), plní kadeti hlavně funkci palubní obsluhy plachet, absolvují výcvik v lanoví a jsou kuchařovi k ruce v pravidelných denních službách. Kromě toho vykonávají drobné práce na základě uvážení kapitána nebo bocmana.
Výše uvedené je vlastně docela paradoxní. Kadeti mají levnější zájezd a navíc dostanou zdarma výcvik na plachetní lodi a v ráhnoví! Kristepane, za takovou věc se na jiných plnoplachetních lodích platí velké peníze! Já osobně nechápu, jak by někdo mohl nechtít si užít právě to nejlepší – život námořníka na krásné plachetní lodi.
Novopečení kadeti bývají nejvíce nervózní právě z práce v lanoví. Nutno říct, že ale vcelku zbytečně. Především, pokud skutečně trpíte závratí a opravdu nahoru nechcete, nemusíte. Prostě se budete účastnit práce na palubě a v kuchyni.
Pondělí 27.8.
Ráno jede Skipřenka s Monikou a Pepou Dvorskými na nákup a my se začali věnovat přerušenému výcviku v ráhnoví. Nasoukali jsme se do sedáků a pod dohledem bocmana Vikiho jsme vyšplhali nejdříve do koše a pak nahoru na košové ráhno. Je to asi dvacet metrů vysoko. Já jsem měl praxi z minulé plavby, takže jsem si jen zopakoval gasketování košovky a když se vrátila Skipřenka z nákupu, dělal jsem jí instruktora. Hladina v zátoce byla klidná a tak bylo lezení po ráhnech pravou nirvánou. Říká se, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu, já ale dodávám, že z ráhen La Grace to taky stojí za to.
Odpoledne zvedáme kotvy, a protože zavládla flauta, která nás neopustila celý týden s výjimkou zase posledního dne, přeplouváme na motor do městečka Marciana Marina. Tam vypukají skoky do vody z lana uvázaného na ráhnu, což je naprosto skvělá zábava, ze které nás ovšem budou ještě dva dny bolet ramena.
Video ze skoků najdete zde
Slunečný den jsme uzavřeli výletem do městeček Marciana a Poggio, což jsou dvě sídliště v kopcích nad Marcianou Marinou. V Itálii, a vlastně v celém středomoří, jde o běžné uspořádání osídlení. Na břehu moře se vždycky nacházel pouze přístav a nejnutnější zázemí nejčastěji rybářské, a celá komunita žila dál v kopcích nad mořem. Důvod byl prozaický. Piráti. Když bylo město přepadeno piráty, vyplenili dobyvatelé jen přístav, ale do kopců do skutečných měst už se většinou nehnali. Hornatá Itálie tak chránila své obyvatele před útoky a přepadením, protože žádný pirát by se nehnal do kopce, kde čekali obránci znalí terénu a s výhodou převýšení.
Samotná Elba byla pustošena piráty poměrně často. Asi nejhorší útok se odehrál roku 1534, kdy zde přistál nechvalně známý Ariadeno Barbarossa, maltský pirát podporovaný tureckým sultánem. V té době byla Elba rozdělena na šest obcí na Marcianu, Poggio, Rio, Capoliveri, San Piero in Campo a Sant’Ilario. Obětí přepadení bylo Rio, ležící na severovýchodním pobřeží. Zvony Marciany a Poggia nahoře v horách bily na poplach, ale než ozbrojené oddíly dorazili nešťastnému Riu na pomoc, bylo pozdě. Pirátské lodě už odpluly a na pobřeží zbyly jen trosky a hořící domy. Přepadení Ria pak bylo impulsem k fortifikaci přístavních měst, zejména blízkého Portoferraia, čímž započal nenapádný a trvalý přesun obyvatelstva z hor blíže k moři. Hradby totiž dokázaly útočníkům dobře vzdorovat a pirátskému řemeslu započal soumrak. Koneckonců, hrozivý bastion, který v Portoferraiu neohroženě stráží přístup do přístavu, hovoří sám za sebe. Byl postaven právě po útocích pirátů a dodnes vzbuzuje respekt.
Výlet do kopců začal typicky. „Za tři minuty nástup do člunu, jinak nestihneme autobus“ zavelel najednou Pepa a začalo hemžení. Výsledkem bylo, že do člunu naskákali za tři minuty postavy v nejrůznějších fázích převlékání, v plavkách, v sandálech a tak. Na břehu pak nastal sprint na autobusovou zástavku, odkud nás pak stihnutý autobus dovezl za euro a půl do prvního městečka, Poggia. Tam jsme vystoupili a procházkou jsme se vydali po samotném Poggiu a pak dále, hřebenovou silnicí do Marciany. Cestou jsme minuli i Napoleonův pramen, kde stála fronta Italů s bandaskami a čekali na ten léčivý zázrak. Stát frontu jsme nemohli, a tak nám ten léčivý zázrak zůstal zapovězen. Ale alespoň děti, Filipa s Tadeášem, se mohli napít přednostně.
Když jsme prošli Marcianu, vydali jsme se dolů do údolí zpět k lodi. To už se setmělo a tak jsme šli buď za tmy, nebo za svitu čelovek. Cestou jsme narazili na vinohrad a, budiž nám to odpuštěno, vzali jsme se čtyři hrozny. Víno bylo neuvěřitelné dobré a šťavnaté, plné italského slunce.
Skoro k půlnoci jsme byli na pobřeží a po nezbytném posezení v kavárně jsme se zodiakem převezli na La Grace. Tím výlet čítající asi 12km skončil a skončil tak i celý pondělní den.
Úterý 28.8.
Návštěva vraku
V roce 1972 zuřila u západního pobřeží Elby bouře. Nákladní loď Elviscott ztratila orientaci a blízko městečka Pomonte najela na skalisko jménem Scoglio Ogliera. Nějaký čas se držela nad hladinou, ale pomalu stoupající voda a vlny jí nakonec stáhly ze skaliska na dno. Elviscot dodnes odpočívá na boku v hloubce asi 13 metrů vedle skaliska, které se stalo její zkázou. A přesně k vraku Elviscotte jsme v úterý vyrazili.
Je to jeden z mála italských vraků, který je tak blízko pobřeží, že je možné se k němu dostat na nafukovacím motorovém člunu. Což je sice fajn, ale také to znamená, že je okolo vraku pořád docela rušno.
Zakotvili jsme s LaGrace asi 100 metrů od hroznu lodí a lodiček a kdo mohl, navlékl si ploutve, šnorchl, brýle a vyrazil k vraku. Čímž jsme k množství vrakuchtivých šnorchlistů přidali ještě docela podstatný díl z Půvabné. Honza (lodní strojník) vytáhl neopren, nafoukané potápěčské lahve a vyrazil k vraku v potápěčské výstroji pod vodou.
Vrak je zblízka ohromující, zejména při prvním pohledu. Plavete a najednou pod vámi z šera vystoupí ohromná příď. Připadá vám jako Titanic a vy si připadáte jako Ballard. Krásný zážitek. Výhodou je, že pokud se necítíte na nějaké potápění, můžete loď obdivovat z hladiny a když se ale chcete zapotápět, máte možnost. Většina lidí se vznáší u hladiny. Ve dvou až deseti metrech se pak vznášejí zkušení šnorchlisté, vybavení většinou i neoprenem a opaskem se závažím a po dně rejdí potápěči s akvalungem, kteří se nebojí vrak prolézat – prozrazuje je jenom sloup bublin, které unikají z jejich automatik.
Vrak leží tiše na pravoboku a je vidět, jak jej moře pomalu stravuje. Polovina přídě je zhorucená a záď se pomalu noří do písečného dna. Díky průzračné vodě – viditelnost je tu přes dvacet metrů – je ztroskotaná loď velice fotogenická, zdobená navíc hejny ryb, které ve vraku bydlí a které potápěči pravidelně krmí.
Setkání s Angličanem a s Čechem
Když jsme se dost vyšnorchlovali, vrátili jsme se na Grace. Jen jsme si s Terkou ještě zkusili Grace podplavat, což je také vynikající zážitek. I pří šířce trupu 6 metů se mi zdálo, že mám nad sebou letadlovou loď.
Když se od vraku vrátila celá posádka, zavelel kapitán zvednout kotvy a vypluli jsme podél pobřeží dál. Cestou jsme potkali nádherný anglický trojstěžník, který jsme jaksepatří pozdravili salvou z kanónu, čemuž anglická loď odpověděla taktéž salvou.
Ten den jsme ještě navštívili mořskou jeskyni, viděli jednu medúzu (tedy já) a potkali velkou českou vrzavou loď Belle, která vezla partu potápěčů a kteří dorazili na zdvořilostní návštěvu. Pak jsme přepluli do Marina di Campo, kde jsme ve slabém větru spustili na vodu Optíka a vesele na něm rejdili okolo lodi. Večer jsme se vylodili v Campu a poplenili nějakou zmrzlinu a kafe. Holt už ti piráti nejsou, co bývali. Pak se ještě kecalo na palubě, dokud jsme nezaujali horizontální polohu pod hvězdnatou oblohou. Dobrou noc.
Středa 29.8.
Noc na pláži
Tenhle den mámě službu, takže si zpříjemňujeme život na palubě i správnou námořnickou prací – vždyť kdo neškrábal na lodi brambory, jako by ani kadet nebyl. Službu u večeře máme vylepšenou o to, že La Grace zakotvila před pláží Calamity a nastalo velké vylodění a táborák na pláži. Ogrilovali jsme maso, zahráli nějaké ty společenské hry a pokecali až do pozdních hodin. Černý písek na pláži nacucaný jižním sluníčkem hřál až do ranních hodin. Koupání s rozbřeskem v ospalém italském jitru stál za to…
Čtvrtek 30.8.
Vrak letadla a muzeum mechanických hraček
A k ještě jednomu podmořskému vraku nás Pepa zavezl. Tentokráte to byl letoun, nacházející se asi 16km od Mariny di Campo. Leží v hloubce asi 12 metrů, což je na šnorchl poněkud hluboko. Jde o letoun BN-2A-6 Islander (tedy nikoliv Cessna) a havaroval nedaleko odtud 27. června 1980. Pro letoun byla havárie fatální, naopak posádka se se štěstím zachránila. Původně ležel vrak v hloubce 24metrů, ale pak ho přemístili do menší hloubky, aby byl pro potápěče lépe přístupný. Ocasní plochy ale zůstaly někde na hloubce…
Ten den jsme postávali před pláží před Straccolino, a protože vítr stále nefoukal, rozdal Pepa práci. A tak se brousí, leští, zametá, šůruje, holky natírají lodní boky. Pak jsme domotorovali do Porto Azzurro, kde se chystáme strávit noc. Samozřejmě je naplánovaný výsadek na pevninu.
Porto Azzurro se původně jmenovalo úplně jinak – a to po věznici, která na ostrově stojí. Když se však začal rozvíjet turistický ruch, uvědomili si radní, že málokdo bude chtít jezdit do města, které se jmenuje podle věznice, a přístav přejmenovali na libozvučné Azzurro.
Samotné městečko je velmi hezké – asi se mi ze všech navštívených líbilo nejvíc. Pokud do něj někdy zavítáte, nezapomeňte navštívit muzeum mechanických hraček a také výstavu polodrahokamů, kterou najdete v objektu prodejny polodrahokamů. I když nejsem žádný šutrolog, moc se mi to líbilo.
A ještě jedna zajímavost tu je. V západní části zátoky leží městečko Mola, které si před časem celičké koupili Němci. A také tam jezdí a žijí a spravují to tam. Bohužel už nebyl čas tam zajet, ale návštěva prý stojí za to, už kvůli příkladnému německému smyslu pro pořádek.
Pátek 31.8.
Konečně vítr.
Ráno vyplouváme na plachty. Vítr postupně sílí až na 35 uzlů v nárazech. Byl by to krásný jachting, kdybychom proti němu nemuseli křižovat. LaGrace stoupá skutečně velmi obtížně a snos do závětří je značný. Vlny dosahují tak dvou až tří metrů a některá občas rozverně spláchne příďovou palubu. Probíjíme se celý den proti větru a vlnám až konečně kotvíme v zátoce Cavo.
Zbytek dne jsme vyplnili plachtěním na Optimistu. Tedy Lukáš a Tereza, Hlavně Tereza si krásně zaplachtila v třicetiuzlovém větru. Na závěr ovšem na vlnách nabrala do Optíku vodu a volala o pomoc. A tak jsem si pořádně vyzkoušel i motorový Zodiak, když jsme společně s Lukášem Pavlicou provedli bleskurychlou záchrannou akci. Pak jsme radši Optíka schovali.
Večer balíme a připravujeme se na odjezd.
Sobota 1.9.
A je tu konec
Brzy ráno přeplouvá LaGrace úžinu mezi Elbou a pevninou a před Salivoli nastává loučení. Viki pendluje mezi přístavem a lodí a převáží střídavě hory bagáže a lidí.
A pak… pak je konec. Poslední stisky rukou, výměny emailových adres a pak už čeká jenom dálnice a 12 hodin cesty domů.
A tak jsem se s La Grace rozloučil prakticky na stejném místě jako loni a hlavou se mi honí vlastně zase totéž. „Tak ahoj, půvabná krásko, kdy tě zase uvidím?“
