(7.6.) V osm budíček a hurá na sever. Nefouká, motorujeme. Cíl je buď Zakynthos nebo Katakoloni. Ještě uvidíme.
Nakonec to byl mys Kavos, městečko Katakoloni. První půlku trasy jsme motorovali a pak se překvapivě zvedl severozápadní větřík asi deset uzlů. To Gaie stačilo, aby na plné plachty plula rychlostí 5,5 uzle přímo na cíl. Vyvážili jsme plachty, zaaretovali kormidlo a Gaia plula tři hodiny úplně sama bez toho, že bychom sáhli na kormidlo nebo snad zapnuli autopilota. Krásný a pohodový jachting, abych tak řekl, úplná krása jachtingu. To jsme ovšem nevěděli, co nás čeká další den. Ale nepředbíhejme.
Mys Katakoloni a městečko Kalithea jsou z dálky viditelné a snadno identifikovatelné. Nicméně to, co jsme zpočátku považovali za obytné budovy na břehu, byly dva pěkně velké cruishipy. Mají tady pěkné přístaviště i s remorkérem a vysazují zde pasažéry na celodenní výlet do Olympie. Naše představa klidného ospalého městečka vzala trochu za své, zejména poté, co jsme si v průvodci přečetli něco o nočních barech.
Další překvápko nás čekalo u přístavu. Na mapách Navionics před mysem Kavos, na kterém Katakoloni leží, má být zelená zvuková bóje. Nehledejte ji. U přístavu je uvedena pracovní zóna ohraničená na SV straně dvěma bójemi, červenou a žlutou. Nehledejte je. A u vstupu do přístavu na východní straně je na mapě uveden ostrůvek délky asi 300 metrů a šířky tak 30 metrů. Ani ten neexistuje. Co z toho plyne? Dávejte si v Řecku bacha!
Samotný přístav je určen pro dva cruishipy a marina pro ostatní lodě. Marína je tvořena třístranným nábřežím, každá strana o délce asi 150 metrů, takže i když jsou místa obsazena místňáky, plac pro svou loď najdete. Stojí se kotva – molo a kotva drží dobře. Neplatili jsme nic. Městečko je takové divné. Celé je přizpůsobené turistům z cruishipů. Kavárny, butiky, sem tam bar, vše krásné, nové, ale pokud v přístavu nestojí cruiship, tak zavřené. V době našeho příjezdu oba dva zrovna odplouvaly, a tak Katakoloni připomínalo město duchů. Ale večeři v taverně jsme sehnali hned na nábřeží v pohodě, a většina jídelních podniků zůstala ovtevřená. V druhé uličce najdete i samoobsluhu a půjčovnu aut – to kdybyste se chtěli do Olympie také podívat. Jako smutný svěděk plánů minulosti je ve městečku malá železniční stanice, která měla vozit do Olymipie turisty vláčkem. Jestli k tomu v minulosti došlo není jisté, dnes je však jen smutným a zdevastovaným pozůstatkem kdysi velkolepých plánů.
(8.6.) Další den je cíl jasný – Ithaka nebo Kefalónie. Má přijít konečně jižní vítr, na který spoléháme, že nás donese až do Odysseova království. Budíček je v půl šesté ráno a v šest již odkotvujeme. Čeká nás bezmála šedesát námořních mil.
Zpočátku šlo všechno bez nesnází. Hladká ranní hladina, bezvětří, motorujeme a střídáme se u kormidla. Jak se však na východ od nás otvírá víc a víc patrasský záliv, začínají z něj chodit mrtvé vlny, které máme přímo z boku. Vlny rostou asi na metr a začíná to být otrava. Motor hučí a do toho se každou chvíli děsně rozhoupeme. Jižní vítr nepřichází, je stále bezvětří a záliv do nás šťouchá čím dál tím víc. Na jih od nás přechází fronta, občas i zaprší. Pak mraky zmizí a zafouká z jihu necelých 5 uzlů, což ale na nějaký jachting je pořád málo. Je to děsné, motorujeme rychlostí pět uzlů, do zádě fouká pět uzlů, na palubě je tudíž bezvětří a my se pečeme v odpoledním slunci jako krocani. Gaia se navíc kolébá ze strany na stranu jako opilá.
A pak jsme si postěžovali, že pořádně nefouká. Chyba. Poseidon to slyšel a rozhodl se, že nám tedy nějaký vítr ukáže. Na jih od nás se objevily hřebínky. Na palubě zavál vánek. Přímo do zádě. Okamžitě taháme plnou genu. Východní vlny se začaly srážet s jižními, hladina se rozbila na neklidné šplouchy jdoucími křížem od sebe. Pak jižní vítr přitlačil na dvacet uzlů a vlny z jihu převládly. Gaia se rozletěla na šest a hned pak na sedm uzlů. Vlny rostly a byly stále naštvanější a velmi nepravidelné. Nějak se mi to přestalo líbit. Ty vlny neodpovídaly dvaceti uzlovému větru. Je evidentní, že na jih od nás musí být parádní čina, která k nám posílá takové vlny. Občas si několik vln našlo cestu zezadu do kokpitu. To už jsme refovali genu na půlku. Vlny stále rostly a my jeli jako draci – když jsme poprvé zasurfovali po vlně rychlostí přes osm uzlů, došlo nám, že to taková legrace být nemusí. Vítr nebyl tak silný, abychom na tak velkých zadních vlnách jeli nějak pravidelně a kormidlování se stalo fyzicky docela náročně. To už byl náš cíl na dohled. K zátoce Antisami na Kefalonii zbývala asi hodina plavby.
Zarefovali jsme genu asi o další třetinu. A pak se nám to, z ne zcela jasného důvodu, přestalo líbit úplně. Ty vlny byly prostě moc rozbité a ten vítr taky nefoukal nijak spořádaně. Gena se v něm třásla a plápolala skoro jako drak na podzim. Zavelel jsem nahodit motor a stáhli jsme genu úplně. A dobře jsme udělali. Asi po deseti minutách plavby, skoro už u zátoky přišel obrovský poryv. Gaia se na holý stěžeň naklonila tak, že závětrný bort se octnul ve vodě a přes loď vodorovně letěla tříšt utržená větrem z vln. Hned jak poryv pominul, vytáhnul jsem windmeter. 43 uzlů stabilních. Ten poryv musel mít aspoň padesát. Kdybychom stále měli genu venku, kdoví, jak by dopadla.
Naštěstí to netrvalo dlouho a vpluli jsme do zátoky Antisamis, kde už nebyly vlny a ani žádná loď. Ale naše dobrodružství neskončilo. Přes veškerou snahu se nám nepovedlo stabilně zakotvit. Po relativním klidu přišel vždy z kopců poryv 40 uzlů a naši kotvu, doposud všude skvěle držící, surově vytrhl ze dna. Nezbylo než vyplout dál, do Sami.
Před zátokou stále foukaly děsivé poryvy, ale už jsme s tím počítali a tak nás tak nepřekvapily. Pod motorem, proti asi čtyřiceti uzlovému větru jsme asi za hodinu dosáhli Sami. Přístavní bazén byl samozřejmě plný do posledního místečka a tak nezbylo, než jít na kotvu před pláž. Vítr stále vyl a skučel, naštěstí směrem od pláže, kde už na kotvách rejdily sem a tam další tři nebohé plachetnice. Ale tentokrát už jsme měli štěstí. Na sedmi metrech jsme vyhodili 45 metrů řetězu a protože dno před pláží v Sami je písek s trochou bahna, kotva se chytila a už nás nepustila. Vítr foukal i po západu slunce a uklidnil se někdy kolem druhé v noci, což jsme podle předpovědi čekali. Na té kotvě jsme za noc najezdili necelých pět mil.
Tím jsme splnili další cíl přeplavby a to, dosáhnout Jónského moře. Přivítalo nás tedy jak se patří.
Kefalonie
(9.6.) Ráno je konečně docela klid. Přejíždíme do přístavního bazénu, kde se mezitím uvolnilo místo a ordinujeme si dva dny klidu. Odpoledne přichází očekávaný severák, jak přechází frontální systém, ale Gaia stojí bezpečně. Na zítra plánujeme návštěvu míst popisovaných v knize Mandolína kapitána Correliho.
V neděli 10. června jsme si ráno půjčili skůtr, raději silnější, 300 ccm a vyrazili na výlet. Cílem bylo navštívit Fiskardo, pláž Mytros a hlavní město Argostoly. Pokud se někdy na Kefalonii dostanete a budete mít den času, tak ten skůtr určitě nevynechejte. Provoz zanedbatelný, silnice velmi pěkné, většinou široké. Výhledy, které se vám otevřou při přejezdu kefalonských kopců stojí za to. Ta stoupání jsou někdy hodně ostrá, takže proto ten silnější skůtr. Navíc na motorce si člověk tu jízdu užije víc, než zavřený v autě. Raně letní Kefalonie byla až omamná – vůně pínií, vůně tymiánu – neskutečně silné. Poznáte ostrovní Řecko zase trochu jinak.
V našem prvním cíli, Fiskardu, jsme lehce poobědvali, prošli se k benátskému majáku, který stojí na poloostrově a prozkoumaly kotevní možnosti zátoky. Fiskardo je jediné město, které uniklo zničení v roce 1955, údajně proto, že stojí na pružném podkladu a tak otřesy nebyly tak ničivě. Díky tomu jsou domy ve Fiskardu původní, opečovávané a velmi malebné. Přístav, spíše tedy přístavek, je oblíbeným cílem jachtařů, takže je tu po plavební stránce značně rušno.
Cestou z Fiskarda na Argostoly jsme samozřejmě nemohli minout Myrtos beach – nádhernou pláž zařízlou do západního pobřeží Kefalonie, kde se natáčely některé scény z Mandoliny kapitána Correliho. Přesněji ta s prostitutkami a odpálení miny. Byly pěkné vlny, a tak jsme si i zablbnuli.
Argostoly korunovalo celý výlet. Krytá laguna přepůlená dlouhým mostem, ze kterého je krásný výhled na celé město. Argostoly bylo v roce 1955 celé zničeno zemětřesením a město bylo postaveno znovu. Velkou zajímavostí bylo setkání se dvěma velkými želvami, které plavou podél argostolského mola a koukají, co by dostaly od turistů dobrého.
Ani se nám nechtělo skůtr po celodenním výletě vracet. Takže, pokud na Kefalonii budete, neváhejte si ji projet. Celková délka cesty byla asi 130 km.
Další den, tedy v pondělí, vyrážíme na další plavbu. Bohužel nás hodně zdržel incident, kdy nám soused, který zajížděl hodinu před naším odjezdem, přehodil kotvu. Zajel nadvakrát, úplně šikmo, a i když jsme mu (v klidu) říkali, že ji přehodil, nedbal, z lodě odešel a nechal na palubě jen starší paní. Už méně v klidu jsem ho proklínal, ŽE JE DEBIL, když jsem o hodinu později v masce a ploutvích tu kotvu pod vodou rozplétal. Měli velkou loď a velkou kotvu a zamotalo se to docela komplikovaně. No co tě nezabije, to tě posílí, takže doufám, že to, že jsem ho nezabil (neráčil vůbec dojít z pláže) posílí jeho jachtařské schopnosti.
Plavba začala za mírného vánku, pak zesílil protičumák, který se u Fiskarda změnil na krásných 15 uzlů předobok, takže jsme jedním šlágem krásným jachtingem dopluli k zátoce Vasiliki. Ta je schovaná pod pěkným kopcem, což už tady známe a včas jsme si porefovali. Z toho kopce padala chvílemi zde oblíbená třicítka, ale nás to nepřekvapilo. Půlka velké zátoky byla obsazená windsurfingy, malými katamarámi a závodními plachetnicemi. Jezdili na silném větru jako draci. Pěkná podívaná. Hodili jsme kotvu před marínou, která je podle našich map strašně mělká, a povečeřeli. Přes silný vítr, který se západem slunce ustal, kotva držela skvěle.
Další den naší osamocené obeplavby jsme zamířili k ostrovu Arkhoudion s cílem zašnorchlovat si u něj a pak doplout na Meganisi. Nejdříve na zaďák, pak na boční vítr jsme na klidné hladině po dvaceti mílích dosáhli zátoky Elie.
Cestou jsme měli dva zajímavé incidenty. Nejdříve na nás zpoza mysu Lipso zleva doslova vybafly tři velké lodě vezoucí turisty na pláž. Jely značně rychle. My jsme ještě taky jeli na motor a měli jsme jednoznačně přednost. Ovšem tu první loď to nezajímalo. Donutil mě udělat prudký obrat vlevo a vyhnout se mu. To mě nakrklo, takže jsem popadnul vysílačku a dožadoval jsem se na šestnáctém kanále vysvětlení. Kapitán lodě so ozval zpátky a moc se omlouval, že hlídka nás včas neviděla. No – my byly tak blízko, že jsme viděli na můstek. Měl tam hromadu slečen a zrovna se jim věnoval. Ale usmířil si mě, a tak jsem mu nakonec popřál šťastnou plavbu. Tak pozor na ně!
Druhý incident se stal už za plavby na plachty. Pluli jsme jen s genou, slabý vítr byl na palubě zleva zezadu. Vlevo plachetnice společnosti Sunsail. Všechny plachty venku, ráhno na levé straně. Tudíž měl přednost. Koukám na něj, že se mu ty plachty nějak divně plácaj. On jede i na motor! Tak plujeme dál, on dokonce zamířil přídí za naši záď. „Tak to je v poho“ říkám si, jenže za chvíli už zase míří před nás, na kolizním kurzu. Tak jsme ještě chvíli počkali a pak udělali obrat na levobok a za chvíli druhý zase zpátky. Tím jsme se dostali mimo kolizní kurz, ale dostatečně blízko, abych si ho prohlédl. No jasně že to smažil na motor. Potvora. Ani nezamával, ani se na mě nepodíval!
Přátelé, kupte si Colreg, komentovaná pravidla, ať nejste za pitomce, jako tenhleten.
Další plavba k ostrůvku Arkhoudion už byla bez zvláštností. Zašnorchlovali jsme a přepluli na Meganisi, kde v zátoce sice stály tři lodě Sunsailu a velký motorák, ale na večer všichni odjeli. Měli jsme pro sebe celou zátoku a noc plnou krásných hvězd.
Předposlední den plavby jsme věnovali prohlídce ostrovu Magenisos z lodě za plavby kolem pobřeží. U městečka Vathi jsem se pokusil najít údajný vrak letadla, který je značen na mapě. Ale viditelnost pod vodou těsně u přístavního mola byla mizerná a nic jsem nenašel. Pokecali jsme ale s chlapíkem z Odyssus maríny a zjistlli, že lze v marině objednat místo telefonem.
A pak jsme zamířili do zátoky Varko, kde první fáze naší plavby okolo Peloponésu skončila. Ještě jsme si dali na pláži v baru u moc milé slečny drink – bar otvíral až další den, a tak jsme tam byli sami – a šli na kutě. Zítra nás čeká marina Lefkada a Lucie odlétá domů. Gaia teď se teď bude chvilku plavit jen v Jónském moři se mnou jako kapitánem a další partou kamarádů. A pak nás čeká závěrečná fáze obeplutí Peloponésu. Patraský záliv, Delfy, Korinstký průplav a Athény! Zase se ozveme.
Jarda a Lucka
S/Y Gaia
Kotviště
Lefkada, zátoka Vasiliki
Velká zátoka na jihu ostrova, dno písek s bahínkem, kotva drží skvěle. Velké poryvy ze severozápadu. Po západu slunce utichají. Marína je dostavěná, zdá se funkční. Jezdí tu windsurfingy a podobné věci.
Meganisos, zátoka Elia
Úzká zátoka s pláží a několika pěknými domy. Dno je u břehů relativně strmé, ale dá se vybrat dobré místo. Dno je písek na kamenných plotnách a tráva. Kotvu je třeba zkonotrolovat a hlídat ji. Občas dorazí do zátoky vlny z východu, vytvořené katabatickými větry z hor na východě. Občas dorazí i ty větry.
Kefalonie, zátoka Efimie.
Malá zátoka na sever od Sami. Podél mola stání kotva břeh. V neděli dopoledne obsazeno, skoro celé flotila Sailing Holidays. Možnost hodit kotvu v bazenu.
Fiskardo
Městečko na severu Kefalonie, které uniko ničivému zemětřesení v roce 1955. Malý přístav s malým molem. Zleva málo vody, pak je to pár míst lepší a pak zase ne. Molo na čele pro asi 7-10 plachetnic ok. Vše je ale pořád obsazené a mezi jachtaři jde zřejmě o populární místo. V neděli v jednu plno, plachetnice stojí frontu. Dá se jít kotva-břeh na severní stranu. Jsou tam oka a možná připravená lana. Je však nutné sledovat hloubku a dno! Je to trochu dobrodružné. Ponton, uváděný v průvodcích a mapách Navionics není v roce 2018 instalován. Prostě pořád plno.
Argostoly, hlavní město Kefalonie
Takřka dokonale krytá zátoka ve tvaru obrácené jedničky na jihu ostrova. Stání u mola kotva břeh, nebo na kotvě před molem. V přístavu želvy. Naproti marina, město v pěším dosahu.
